Mácha jako autorský mýtus

Když 8. listopadu 1836 ve tři hodiny odpoledne litoměřičtí občané pohřbívali tělesné pozůstatky absolvovaného juristy Karla Hynka Máchy, nikdo ještě netušil, jaké události budou spojeny s tím kouskem půdy místního hřbitova. Stalo se cosi zvláštního a ne vždy snadno vysvětlitelného – teprve smrt začala naplňovat básníkův osud, který se stává nadosobním a souzní s okolním krajem i celou zemí.

V roce 1836 tu bylo především Máchovo dílo, které čekalo na využití ve stále se ještě rodícím systému mladé české literatury národního obrození. Máchovu literární pouť vlastně začala generace almanachu Máj z roku 1858 (Hálek, Neruda, Barák, Hejduk, Světlá…), když v nových společenských podmínkách na Máchův odkaz navázala. Nebylo to však nějakým skokem, náhlým prozřením. Završila dvacetileté období po Máchově smrti, plné úvah, námitek, jednoznačného přijímání i odmítání, také zápasu s cenzurou a nedostatkem prostředků pro souborné vydání díla. Od generace almanachu Máj skoro každý český básník a literát cítil potřebu i povinnost máchovskou otázku nově pochopit a vyjádřit se k ní.

Začala tu však i jiná pouť, spojená se vznikem máchovského symbolu, máchovského kultu. Už týden po pohřbu, 15. listopadu 1836, se v Praze sešla skupina přátel (Píchl, Rieger, Strobach, F.B.Trojan, Podlipský, Wágner, Svoboda a A.Trojan), literáti a studenti. Dva dny nato, 17. listopadu, sloužil vlastenecký kněz Josef Ignác Wagenknecht v kostele sv. Ignáce na Dobytčím trhu, pár kroků od bydliště Máchových, za Máchu rekviem. Je těžké jednoznačně nalézt kořeny a příčiny nějaké společenské symboliky.

Stejně tak u máchovského kultu, kde se zjevně spojilo několik faktorů a skutečností: výrazné a provokující dílo, ale nečekaně přerušené už v počátku. Mácha vlastně zemřel z obrozenských autorů, vstupujících do literatury ve třicátých letech, jako první. Mácha zemřel v poněmčených českých Litoměřicích, tedy v cizině, jak se tenkrát cítilo. A smrt přišla takřka vzápětí po vydání Máje (23. dubna 1836), o němž se v té době hodně mluvilo a psalo, většinou nesouhlasně. Současníci většinou neocenili jeho práci (jako J.S. Toníček), nebo ocenili jen jeho uměleckost a odmítli subjektivitu díla. J.K.Tyl považoval Máchu za dobrého básníka, ale vytýkal mu, že je málo vlastenecký.

Tedy žádné individuální JÁ, ale kolektivní MY, v kontextu národního obrození ovšem pochopitelné. Přesto se stal Karel Hynek Mácha inspirací a vzorem pro několik příštích generací.

Hledáme-li kořeny vzniku Máchova kultu, tak program „geniálního básníka" je zřejmě tím, v němž se všechny faktory spojily. Mácha byl ve své době ideálním představitelem. Už v listopadu 1836, bezprostředně po Máchově smrti, píše F. L. Rieger svému příteli do Salcburku, že česká literatura utrpěla nenahraditelnou ztrátu. Lidé slavili rekviem za nebožtíka Máchu, autora Máje. Povšimněme si, že básník zde byl poprvé, co víme, pojmenován jako génius. Slovo geniální bylo pro Máchu užíváno buď samostatně, nebo s doplňujícím přívlastkem: génius, ale zmatený (německy, Praha, 1838), génius plující ve fantastických oblastech (1841), vlastenecký génius, který vstal ze středu svého národa (1842), veliký a tvořivý génius (1842), básník svým způsobem geniální (1842), náš geniální zpěvec (1844) atd.

Poetický symbol

Mácha se stal symbolem českého básníka, poezie vůbec, stal se i symbolem českého národa, symbolem českosti. Prakticky od Máchovy smrti, výrazně od čtyřicátých let předminulého století, se Máchovi přestalo říkat Mácha nebo Karel Hynek Mácha, ale užívala se pojmenování zástupná, všem ovšem srozumitelná. V české společnosti se v průběhu 19. století zformoval zástupný jazyk, opírající se o Máchovo dílo a jeho symbolizaci. Tento jazyk sloužil zejména k vyjadřování problémů národních, politických a ideových. Nebyl sice jediným zástupným jazykem (např. zástupný jazyk opírající se o kult Havlíčka, Němcové, Palackého, Jungmanna, ale též Rukopisů), byl však nejvýraznější.

Být nesmrtelným autorem bohužel vyžaduje smrt. Proto jsou v lidské společnosti místa spojená se smrtí – úmrtní místa, hřbitovy, hroby apod. – tolik svázána se životem, se životem společnosti. Označení náš český národní básník, jak se Máchovi vlastně říkalo, je proto doprovázeno legendizací a symbolizaci všech míst, s nimiž Mácha souvisel, kde žil, kam chodil, a hlavně kde zůstal. Hrob v Litoměřicích se proto stal posvátným místem. Musíme si všimnout síly symbolu: Mácha žil v Litoměřicích jen čtyřicet dnů, které však stačily k tomu, aby se stal atributem města. Po převozu ostatků do Prahy je na litoměřickém hřbitově zvláštní hrob: prázdný, nikdo v něm není pochovaný. Tento zdánlivě prázdný prostor je však plný významů, které do něj lidé vkládali a vkládají. Proč tam chodili a chodí, dokonce i dnes, podívat se na prázdné místo?

Symbolizace Máchova hrobu v Litoměřicích probíhala souběžně se symbolizací Máchova života a díla. K hrobu putovali, před ním se v zamyšlení zastavili lidé známí i neznámí, vždy tam však hledající smysl lidského a národního života.

Kdo napsal Máchova díla?

Vědec Oldřich Králík přišel se zajímavou teorií, podle níž některá díla připisovaná Máchovi napsal Karel Sabina. Jedná se o texty, které nevyšly za Máchova života a dochovaly se pouze v opisech cizích osob. Jde o celý román Cikáni a několik básní. Oldřich Králík ve své knize Demystifikovat Máchu (1969) dělí Máchu na „pravého, zdravého, nemystického" – a druhého, „mystika a rozervance", podvrženého Sabinou. Podle Králíka jsou Sabinovým padělkem i všechny básně, které také obsahují sebemenší náboženské prvky. Oldřich Králík tedy prohlásil velkou část textů připisovaných Karlu Hynku Máchovi za neautentickou a za jejich autora označil K.Sabinu.

Tento radikální postoj nebyl vědeckou veřejností přijat, protože nadřazoval tematické zkoumání autorství literárního díla rukopisnému, ale upozornil na důležitý textologický problém – proč jsou některé Máchovy texty zachovány pouze v opisech? Tento problém vnáší přinejmenším pochybnost do určité části Máchova díla. Za svého života musel Mácha čelit kritice českých buditelů, už v této době ale měl i své obdivovatele. Poprvé vystoupil na Máchovu obhajobu už zmíněný K. Sabina, jeho dobrý přítel, a to hned několikrát. Jeho pohled na Máchu byl na svou dobu neobvykle objektivní a oceňující a většina myšlenek obsažených v Úvodu povahopisném i v Upomínce na Karla Hynka Máchu je akceptovatelná ještě dnes. Ze slovenských autorů se Máchy zastal Karol Kuzmány (l 806–1866). Po Máchově smrti napsal báseň Pláč nad smrťou K. H. Máchy. Přes prvotní odsouzení Máje začala Máchovu tvorbu oceňovat i kritika (F.X.Salda). Pouze literární vědci ho považovali za Byronova epigona, a to až do začátku 20. století! Nejdůležitější ovšem byla obliba Máchových děl u řadových čtenářů. Díky ní se postupně zrodil Máchův kult, jehož hlavním rysem je idealizace Máchy jako jemného básníka milostné poezie. Tak je zachycen na petřínské soše J.V. Myslbeka (1912).

Mýtus Máchovy podoby

Mácha zemřel velmi mladý a za svého života se nestihl proslavit. Proto nevznikl jeho oficiální portrét. Všechny Máchovy „podobizny" vycházejí z krátkého popisu jeho tváře a informace, že Mácha seděl modelem malíři Maškovi pro obraz Jana Křtitele. Skutečná podoba není známa, zachovala se jen vlastní miniaturní Máchova kresbička z profilu, či spíše karikaturka, v jeho zápisníku Poznamenání. Máchovo dílo a život inspirovalo mnoho umělců k vytvoření jeho imaginární podoby. Jsou to např. Jan Zrzavý, Josef Šíma, Max Švabinský, Karel Svolinský, Cyril Bouda aj. Májovci chtěli mít ve svém almanachu Máj Máchův portrét a použili ten, který nechali jeho přátelé a ctitelé vytvořit ve Farského litografické dílně podle kresby Josefa Ulmana, jež je považována za jednu z nejpravděpodobnějších podob básníka. Žádný z portrétů však nemohl posoudit nikdo z Máchových současníků.

Mýtus kolem Máchovy smrti

Další mýty vznikly kolem Máchova úmrtí. Už se patrně nezjistí, co smrt způsobilo. Zda to byla cholerina (Brechdurchfall, tj. mírnější forma cholery), či otrava z jídla, nebo zápal plic. Příčinou Máchovy smrti skutečně mohla být cholera, protože voda, která se používala k hašení požáru 11 stodol v Litoměřicích a které se zřejmě Mácha napil, se brala z nejbližšího zdroje – městské stoky. Zrovna tak se mohlo jednat o špatně léčený, či spíše neléčený střevní katar. Tradovalo se, že onemocněl při požáru, ulehl a jeho stav se rychle zhoršoval. Když k němu přišel kněz, aby ho zaopatřil, vyhnal ho básník z domu. Spisovatelův pohřeb se konal 8.11.1836 v Litoměřicích a na stejný den byla původně plánována Máchova svatba s Lori.

Poslední cesta K.H.Máchy

Po mnichovském diktátu v roce 1938 učinil tehdejší guvernér státní banky Karel Engliš odvážný krok – poslední noc před příchodem Němců do Sudet dal převézt básníkovy ostatky jako symbol češství z německých Litoměřic do Prahy. 6. května 1939 byla rakev s Máchovými ostatky vystavena v Pantheonu Národního muzea v Praze. Druhý den následoval slavný pohřeb na Vyšehrad, kterého se zúčastnily desetitisíce lidí a který se změnil v demonstraci proti německým okupantům. Z chórové kaple vyšehradského chrámu nesl rakev s Máchovými ostatky jako první vpředu básník František Halas, jako poslední promluvil nad jeho hrobem básník Josef Hora, autor Máchových variací. Na Máchově hrobě na Vyšehradě je kámen, který vznikl v roce 1846 díky K. H. Borovském, který na něj dal připsat slova z Máchova Máje: Dalekáť cesta má! Marné volání!! Jsou to slova z první strany Máchova vlastního rukopisu Máje.

Dodnes je Máchův odkaz živý, o čemž svědčí každoroční poutě lidí k Myslbekově soše na Petříně. V té době se Máchově exhumaci říkalo návrat – vždyť se básník vracel domů. Do Čech, do Prahy, k nám Čechům ze zabraného území. Máchův druhý pohřeb, již v době nacistické okupace, se stal obrovskou posilou národního uvědomění. Když čeští básníci nesli na ramennou na Vyšehradský hřbitov Máchovy ostatky, nesli něco mnohem důležitějšího. Nesli sice cosi fyzického, ale hlavně nesli máchovský symbol, jeho stoletou tradici, v níž byl ztotožňován s národem a jeho budoucností.

Paradoxní a zvláštní změna tady nastala. V roce 1836 je Mácha osobnostmi národního obrození kritizován, že jeho poezie neslouží národnímu usilování. Aby se o sto let později stal symbolem a nadějí národa, který se tenkrát, když Máj vyšel, znovu vytvářel a hledal.

Závěr

Mácha byl moderním básníkem, který odmítl salonní vlastenecké rýmování a vložil do veršů své niterné pocity. Za svůj vzpurný způsob života a za svůj rebelantský projev sklidil nepochopení a odsouzení. Přestože měl přátele a společnost, cítil se osamělý. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí – to se také projevovalo v osobních konfliktech s okolím (např. s J. K. Tylem, herci Kaškou, Grabingerem a dalšími). Nebyl schopen své vysoké ideály a mladistvé iluze přizpůsobit světu.

Většina díla K.H.Máchy zůstala v rukopise a byla vydána až po jeho smrti. Jeho spisy kontrolovala nejen pražská, ale i vídeňská cenzura. Většina jich neprošla. Máchovi bylo v české literatuře věnováno mnoho pozornosti. Jako vzpomínku na tohoto velkého básníka natočil v roce 1988 režisér František Vláčil životopisný film MÁG. Z grafiků se věnovali máchovské tématice např. Olbram Zoubek, Vladimír Komárek, Josef Liesler aj životní příběh K. H. Máchy i jeho dílo zůstává trvalou výzvou pro všechny, kdo podlehnou jeho myšlenkové hloubce a básnickému mistrovství.

Literatura:
VAŠÁK, P. Česká pouť Karla Hynka Máchy. Praha : Karolinum, 1999, s. 290
ŠTĚPÁNEK, V. Karel Hynek Mácha. Praha : Melantrich, 1984, s. 377
KOLOC, M. Rozčilené cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatřených. Praha : Kovala, 1998, s. 88
JANSKÝ, K. Karel Hynek Mácha. Praha : Melantrich, 1953, s. 349
KŘIVÁNEK, V. Karel Hynek Mácha. Praha : Horizont, 1986, s. 140
WÁGNER, J. Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů. Česká Lípa : END, 1996, s. 152