Lidia Gălăbova: Duše Zlatého města

 

Děkuji každému rozbřesku i každému soumraku, jež mne s neochvějnou silou vždy přesvědčí uvěřit, že láska a dobro naší lidské rasy jsou natolik veliké a silné, aby ji dokázaly uchránit před sebou samou.

 

  

Duše Zlatého města

  

  

Když ses přestala ztrácet.

Když jsi přestala hledat.

Když jsi přijala všechny neznámé osoby za své blízké.

Když tě nepřestalo překvapovat,

že budovy jsou pokaždé nové,

odhalíš-li dosud netušený

detail nebo perspektivu.

Když jsi přijala jeho temnou krásu

A těšila se z krátkého slunce

rozkvetlé magnólie…

Když jsi naslouchala varhanám v jednom z chrámů

A nacházelas Boha ve všem vůkol.

Když jsi nasála vzduch

A vítr od Vltavy tebou projel až do morku kostí.

Když jsi vlastní slzy proměnila v smích…

Když ses probouzela třepotem holubích perutí,

který ti připomínal křídla andělská…

Když ses zahleděla k obzoru,

Jenž se rozplýval v osluněných mračnech, 

rozevírajících k objetí nebesa jako náruč,

až tehdy tě město přijalo jako svou součást.

Teprve tehdy jsi poznala duši Zlatého města…

 

 

Samé dívání ve snách scházení

ale oči zůstávají zavřené

 

chtějí se spustit vrhnout pustit

do temné hudby v rytmu rytmů

a tma aaaaajako při automatickém psaní to jeeeee

a

snásnááá snáz si hraje na bláznivou

než aby vysvětlovala proč jsou velké věci snadné

a ty malé těžké a proč to neplatí naopak

a kruh se otevírá

odkud začít

vypráví se jeden příběh o štírech

určitě víš

o štírech co si požírají vlastní ocas

a spolu s ním pozřou svůj jed i slzy

určitě víš

o téhle cestě podívej kolik jsme už ušli

a kolik ještě zbývá

určitě víš o téhle poušti a horách

určitě víš o tamtom hřebeni

určitě víš že za hřebenem jsou zase hory

a obzor to určitě víš

je vždy za nějakými dalšími 

a za obzorem

je zase obzor

unavilo mě to

to přece víš

jen nevím pane bože to víš jen ty

proč jsem u hřebene Vltavy

nebo nějaké jiné řeky

vyjev mi to můj bože

nemávni nad tím jen tak rukou

 

 

 Překlad z bulharštiny Marcel Černý

Ze sbírky Andělé Zlatého města

  

Lidia Gălăbova jedna z nejzajímavějších bulharských básnířek, je rodačkou z Plovdivu a dětství a dospívání prožila v Rodopech. Vystudovala bulharistiku a veřejná komunikační studia na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského. Pracovala jako novinářka, rozhlasová reportérka a hlasatelka i televizní redaktorka. Je rovněž scenáristkou několika dokumentárních filmů. Od roku 2000 žije mezi  Prahou a Sofií jako nezávislá novinářka a aktivně se podílí na kulturním životě bulharské menšiny v České republice. Česky jí vyšla kniha  Andělé Zlatého města, v níž vzdala hold geniu loci „matky měst“. Tento malý výbor je přeložen z bezprostředně předcházející sbírky Zeměpis duše, která ovšem tvoří s Anděly Zlatého města jeden vzájemně se prolínající a motivicky provázaný celek, jejž lze nazvat poetickým diptychem o Praze, navazujícím na tradici obdobných básnických skladeb z pera Kirila Christova nebo Ljuby Kasarové, ale též pražských básníků Jaroslava Seiferta či Rainera Marii Rilkeho. Autorku překládá Marcel Černý, rovněž znalec slavistiky a bulharistiky, vědecký pracovník AV ČR.