Esej
K aktuální tvůrčí ofenzívě českých a slovenských prozaiček
Jedním z nejvýraznějších rysů české literatury posledních let je tvůrčí ofenzíva českých literátek, kterou lze nejsnáze, třebaže ne pro každého dostatečně přesvědčivě, dokumentovat odkazem na nejrůznější ankety či literární ceny, ve kterých na předních místech figurují jména jako Daniela Hodrová, Petra Hůlová, Petra Soukupová, ale i Bianca Bellová, Radka Denemarková, Pavla Horáková, Alena Mornštajnová nebo Kateřina Tučková. Určitě nejsem přesvědčen, že všechny zmíněné autorky ve svých dílech přinášejí vrcholné hodnoty, nicméně jejich stále narůstající podíl na spoluvytváření podoby současné české literatury nelze zpochybňovat. Navíc se domnívám, že některé spisovatelky přinášejí vskutku inovativní podněty a zásadní kvality, což dále hodlám doložit prostřednictvím próz Lucie Faulerové Lapači prachu (2017) a Smrtholka (2020) a také prozaickým debutem Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018).
Už ze zběžné reflexe nedávného dění ve slovenské beletrii možno vyvodit, že evidentní nárůst spisovatelských aktivit autorek i jejich příznivých ohlasů je příznačný také pro slovenské literární dění, jak krom jiného signalizují uznalá přijetí a ocenění tvorby Jany Beňové, Etely Farkašové, Denisy Fulmekové, Barbory Hrínové, Jany Juráňové, Moniky Kompaníkové nebo Veroniky Šikulové, zůstanu-li v oblasti prózy, z níž jsem uváděl i české příklady. Ze slovenské prozaické tvorby pak dále soustředím pozornost na dva tituly, ze kterých vybírala v poslední fázi porota Anasoft litery 2020, tedy prózám Čepiec (2019) Kataríny Kucbelové a Šeptuchy (2019) Aleny Sabuchové – té bylo, jak známo, nakonec dotyčné ocenění uděleno.
Samostatný knižní debut Lucie Faulerové, román Lapači prachu se dočkal poměrně značného kritického ohlasu. Většina recenzentů jej chválila a oceňovala. Příznačné bylo, že i ti, kteří vznesli nějaké výhrady, jedním dechem přiznávali autorce mimořádný talent a jejímu textu pozoruhodné kvality.
Faulerová je evidentně poeta doctus, tedy autorka zúročující svou literárněteoretickou erudici – ta je spojena především s kategorií tzv. nespolehlivého vypravěče. V Lapačích prachu jde ale spíše o nespolehlivé a nejednoznačné vyprávění. Sociální izolace hlavní postavy mladé ženy Anny, její neschopnost navazovat či udržovat citové vazby plyne z traumatického dětství a z násilné otcovy smrti. Avšak kdo otce, týrajícího fyzicky i psychicky rodinu, vskutku usmrtil? Byla to manželka, odsouzená kvůli tomuto zabití do vězení? Anebo to byla samotná protagonistka? Text nabízí také několik rozdílných variant Annina seznámení s Jakubem (jediným mužem, který pronikl jejím emocionálním krunýřem), stejně jako rozdílná, až protichůdná vyjádření o tom, zda byla, či nebyla těhotná, včetně toho, jakým způsobem s perspektivou možného mateřství naložila. A jak to vlastně dopadlo se samotnou Annou: zahynula na ulici pod projíždějícím vozidlem, nebo ne?
Nutno zdůraznit, že u Faulerové nevystačíme s konstatováním o otevřeném konci či o nezodpovězených (nezodpověditelných) otázkách. Autorka si totiž počíná sofistikovaněji a rafinovaněji, její postup má dialektický charakter. Na jedné straně jevy, scény a situace zprostředkovává s až naturalistickou otevřeností i detailností, na straně druhé ostentativně poukazuje na literárnost svého textu, odhaluje až s exhibicionistickým potěšením, že jde o autorský konstrukt.
Druhá próza Lucie Faulerové vyšla pod názvem Smrtholka. Recenzí na ni vyšlo o něco méně, některé z nich byly opět nadšené, jiné vznášely výhrady. A někteří recenzenti, dříve oceňující autorčinu prvotinu, neskrývali v případě druhé knihy své zklamání (viz například texty Erika Gilka).
Debutová i následující próza Faulerové jsou si přitom v mnohém podobné, respektive společně v několika ohledech intenzívně komunikují. Román Smrtholka například opět tematizuje závažný problém. Bylo-li to v Lapačích prachu především domácí násilí a traumatické dopady na další život jeho obětí, tak Smrtholka reflektuje, analyzuje, až pitvá fenomén dobrovolných odchodů ze života, zvláště pak u mladých lidí.
Kompoziční osnovu prvotiny tvořily schůzky protagonistky Anny s její sestrou Danou, ve Smrtholce připadá ústřední pozice opět sesterskému páru, představovanému tentokrát Marií, která je (stejně jako Anna v debutu) vyprávějící protagonistkou, a Magdalénou, jež po vyléčení ze závažné choroby paradoxně spáchá sebevraždu.
Propojující epickou linku ve druhé próze tvoří Máryina cesta vlakem domů, odkud odešla po Madlině šokujícím činu. Jízda vlaku je přitom simulována různými průvodními zvuky (hrk-hrk, padam, š-š, húúúú…), které se opakují ve stejných i modifikovaných podobách podobně jako různé refrény a leitmotivy v prvotině.
Rodinné vztahy a vazby jsou ve Smrtholce v podstatě foto negativem Lapačů prachu. Jsou-li rozpravy Anny s Danou konfliktní, tak Máry s Madlou si společně notují a jejich jiskřivě humorné dialogy patří k nejzdařilejším pasážím prózy. Zaměněno bylo i pojetí postav rodičů, násilný otec z debutu je ve Smrtholce vystřídán vzorně starostlivým tátou, obětavá matka z prvotiny je v druhé próze nahrazena lehkovážnou osobou bez uchopitelnějších kontur.
Lapači prachu a Smrtholka sdílejí také práci s náznakem, nedořečeností, neuzavřenými sémantickými prostory výpovědí. Ve druhém románu jde ale spíše o rafinované postupné odhalování tematického jádra výpovědi s využitím nejrůznějších anticipací, ale také gradace.
Co by jiní autoři či autorky za to dali, aby napsali prózu kvalit Smrtholky. V případě Faulerové ale jde o dílo méně přesvědčivé a méně působivé, než byla prvotina Lapači prachu.
Anna Cima v úvodu svého románového debutu Probudím se na Šibuji zprostředkovává cestu pražské dívky ke studiu japanologie a následně také průběh jejího studia. Autorka tak činí s využitím autopsie, svěžím jazykem a s neobyčejným smyslem a schopností pro velmi přesné zobrazení reality. Fascinace japonskou kulturou a literaturou (a vlastně celou společností) napájí další prozaické linie. V nich jsou prezentovány osobnost a dílo japonského spisovatele Kijomaruy Kawašity, popřípadě život v Tokiju, zejména v jedné z jeho čtvrtí, tedy Šibuji. To vše znovu detailně a sugestivně. A to tak sugestivně, až čtenáři může uniknout, že Kijomaro Kawašita, jehož texty jsou v románu hojně citovány (hlavní postavou dokonce i překládány), ve skutečnosti neexistuje. Cima svou mystifikaci spoluvytváří i jeho medailonem, který spolu s dalšími výklady o jiných japonských spisovatelích, popř. významných osobnostech vyskytujících se v příběhu umístila do závěru knihy.
Pro adekvátní pochopení Cimina textu (zejména jeho finále) je nutné si uvědomit, že nejde pouze o věrohodně působící vypravování, ale že autorka využívá také kontrastu a symbiózy realistického detailu s fantaskními prvky, jak ji známe třeba z magického realismu.
Katarína Kucbelová, uznávaná slovenská básnířka střední generace, publikovala svou prozaickou prvotinu Čepiec s šestiletým odstupem od vydání čtvrté básnické sbírky. Transparentně autobiografická próza se na Slovensku záhy stala středem nemalého zájmu čtenářské i literárněkritické obce. Krom jiného to nepochybně bylo zásluhou specifických vyjadřovacích prostředků, jimiž Kucbelová zpravuje o osobní cestě za folklórem (možná spíše o vyrovnávání s ním), přičemž je pozoruhodné a vlastně i příznačné, že se ani nesnaží předstírat, že by byla jeho vyznavačkou či obdivovatelkou: „ja vlastne k folklóru nemám vzťah. Vadí mi, ako je interpretovaný, preceňovaný a prznený, zneužívaný všetkými režimami.“ Postupem času vychází najevo, že pro vypravěčku a hlavní postavu je cesta za folklórem vlastně příležitostí ujasnit si vlastní identitu, poznat kam a ke komu patří, revidovat vztahy ke svým blízkým, ať už těm současným nebo dřívějším. Její observace však není jen privátní, Kucbelová v epických komprimátech s validitou sociologických studií zachycuje okolní dění, společenský kvas, někdy možná spíš hnití a zahnívání.
A protože se pohybujeme převážně na hranici Horehroní, Liptova, Gemeru a Spiše, pak pozvolna, ale velmi názorně z napsaného vyvstává poznání, že slovenský venkov, ten írečitý zdroj národní síly a svébytnosti se mění v prostor, jemuž začíná dominovat dřívější minorita, čili Romové, respektive Cikáni. V této linii prolínající textem od začátku do konce nelze přehlédnout výraznou změnu charakteru výpovědi, osobní vyznání se mění v angažované a zaujaté svědectví.
Nutno ještě dodat, že Kucbelová plasticky zprostředkovává a působivě reflektuje vskutku široké spektrum ženských údělů, ponejvíce tragických a varovných – to zejména, když upozorňuje, že sociální nesvoboda žen, omezování jejich sebeuplatnění a osobního rozvoje není ani zdaleka minulostí, popřípadě když připomíná (včetně odkazů k umělecké literatuře či lidové tvořivosti), že mnohé někdy až ponižující stereotypy v přístupu k ženám jsou nejen stále přítomné, ale dokonce jsou považované za „normální“.
Také Šeptuchy Aleny Sabuchové jsou situovány na venkov a lze je, obdobně jako Kucebelové Čepiec vnímat jako další titul z etnografické linie současné slovenské prózy (viz také knihy Andreje Bána či Zuzany Mojžišové). Nutno ale zdůraznit, že inspirační zdroj Sabuchové, která debutovala v roce 2016 souborem povídek Zadné izby, oceněným jako debut roku ve slovenském jazyce, se nenachází na Slovensku, ale na pomezí Polska a Běloruska. Do tamního regionu Podlasí se autorka vydala za šeptuchami, tedy ženami, které nemoci i všelicos jiného vyhánějí, zahánějí či přitahují tichým zaříkáváním a dalšími rituálními praktikami. Tyto reálie jsou v textu Sabuchové dosti detailně, věcně, s nadhledem i vtipem zprostředkovány, ale tím hlavním je příběh dospívání, respektive zrání dvou děvčat.
Sabuchová vytvořila osobitý konglomerát slovesných obrazů ze současného života na vesnici, kde se prolínají technologické vymoženosti a stigmata moderní civilizace (auta, mobily atd.) s archaickými zvyky i magickými rituály. Velmi dobře jí k tomu posloužila třeba místní proslavená pouť: „Poprosíme vás, aby ste svoje kríže nekládli tam, kde sú umiestnené káble, počuli sme z amplióna.“ Autorka si v poetice založené na souběžné prezentaci dvou kontrastních fenoménů vysloveně libuje a dosahuje přitom pozoruhodně působivých výsledků.
Před ukončením nerozsáhlé exkurze současnou českou a slovenskou literaturou, respektive prozaickou tvorbou považuji za užitečné připomenout, že v úvodu zmíněná aktuální tvůrčí ofenzíva českých a slovenských spisovatelek měla v uplynulých zhruba čtyřiceti letech už své předehry, a to pokaždé na začátku jednotlivých dekád. Patrně nejmocnější byla vzepětí českých básnířek v první polovině osmdesátých let dvacátého století (viz tvorbu Zdeny Bratršovské, Lenky Chytilové, Dagmar Sedlické, Jany Soukupové, Jitky Stehlíkové ad.), slovenským poetkám zase patřil začátek jednadvacátého století, jak potvrzují sbírky Lucie Eggenhoferové, Márie Ferenčuhové, Aleny Kanásové, Kataríny Kucbelové, Evy Luky, Jany Pácalové, Nóry Ružičkové, Márie Škereňové ad.).
Ve druhém desetiletí tohoto století zaujaly laickou i odbornou veřejnost v Česku a na Slovensku hlavně prozaičky. S odstupem času bude nezbytné důkladně prověřit, jaký podíl na tom měl posun recenzních (literárněkritických) nároků a kvalitativních kritérií směrem k populárnímu čtivu a jaký průkazné umělecké hodnoty či přínosy. Jsem ovšem přesvědčen, že výše reflektované prózy Lucie Faulerové, Anny Cimy, Kataríny Kucbelové i Aleny Sabuchové při této hodnotové prověrce obstojí se ctí i po letech.
____
prof. PhDr. Lubomír Machala, CSc. (1958) působí na katedře bohemistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci, na níž přednáší hlavně současnou českou a slovenskou literaturu. Je spoluautorem i redaktorem řady kolektivních prací, např. Panorama české literatury(1994, přepracovaná dvoudílná verze 2015), V souřadnicích volnosti(2008) ad. Samostatně vydal mj. Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990–1995(1996), Literární bludiště(2001), Olomoucká poezie a próza po roce 1989(2013) a Slovacica litteraria1. O slovenské literatuře zpoza řeky Moravy. Studia 1986–2020(2021). Je autorem řady překladů výrazných slovenských spisovatelů.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0