Alena Mornštajnová: Hana

Alena Mornštajnová:
Hana

Host Brno
2017

Etika psaní o holokaustu pak spočívá v tom, že holokaust se může velice snadno proměnit v pouhý prostředek na generování plytkých emocí a laciného dojímání (říkejme tomu třeba „srdceryvná exploatace“), aniž by nám bylo umožněno téma skutečně nahlédnout a pochopit. Ve svém třetím (Slepá mapa, 2013; Hotýlek, 2015) románu dala Alena Mornštajnová (*1963) výše nastíněným problémům vyniknout hned několikanásobně. Jediné, co je na Haně skutečně nepředstavitelné, je její masová čtenářská obliba. Tu snad lépe pochopíme s vědomím, jaké oblibě se těší žánr „srdceryvných exploatací“ u českého čtenářstva. K nejprodávanějším, v knihovnách nejpůjčovanějším spisovatelkám totiž dlouhodobě patří královna tohoto žánru – Kateřina Tučková se svými „romány“ Vyhnání Gerty Schnirch (2009) a Žítkovské bohyně (2012).

Stejně jako u Tučkové: co Hana ztrácí na nevalných literárních kvalitách a osobitosti (Mornštajnová je snad lepší stylistka než Tučková), to chce dohnat snahou pojednávat o zlomových momentech české historie pohledem obyčejných, trpících, ztrápených a nakonec utrápených (jiné úkoly, zdá se, nemají) postav, u nichž pochopitelně nesmí chybět ani důraz na „archivní autentičnost“, aby nebohý čtenář snad ani na kratičký okamžik nezapochyboval, že daný příběh je opravdu napsán „podle skutečných událostí“.

Tím je zhruba potenciál obdobně proponovaných děl vyčerpán. U modelových čtenářů patrně vyvolá Hana otřes, že se něco takového mohlo vůbec kdy odehrát. Ostatní čtenáři, kteří už mají za sebou alespoň letmé prolistování učebnice dějepisu pro základní školy, se mohou zabavit snad jenom hrou předvídaní historických emblémů a situací. Na stránkách Hany se totiž najde leccos: první republika, Hitler, Mnichov, hákové kříže, transport, železniční vagóny-dobytčáky, Terezín, Osvětim, vytetovaná čísla, pruhovaná pyžama, stranické prověrky, Zdeněk Nejedlý aj.

Tíha všech těchto momentů a motivů (je snad jenom s podivem, že neměla podíl na atentátu na Heydricha) doléhá na titulní románovou postavu – Hanu. Ta v první (Já, Mira: 1954–1963) z celkových tří částí vystupuje jako děsuplná ježibaba, která se musí starat o svou neteř Miru, sirotka, jejíž celá rodina nepřežila tyfovou epidemii v rodném Meziříčí. Také Miře, vypravěčce první a druhé části (viz dále), naložila autorka na bedra nelehký osud (to ale platí takřka bez výjimky o všech postavách) – nejenže je sirotek a musí vyrůstat s podivínskou Hanou, ale ke všemu je ještě všemožně šikanována ostatními dětmi.

První část (jakož i další části) si přitom stihne ještě klást zásadní otázky po smyslu dějin, chce být jak rodinnou ságou, tak dějinami města Meziříčí (viz autorčino věnování: „Mému městu“), přičemž v tomto průsečíku se pokouší zpracovávat osobní a rodinné tragédie. Čili může vzdáleně připomínat, jak vyjde posléze najevo, dost neobratný pokus o jakousi českou verzi Země vod (Waterland, 1983, česky 1993, přel. Alena Jindrová-Špilarová) od Grahama Swifta. V porovnání se Swiftovým skvostným románem by nepochybně lepší díla než Hana nedopadla dobře, ale přesto: Swift dokáže svému románu vtisknout klíčový rámec – vypravěčem je stárnoucí učitel dějepisu, tudíž jeho úvahy o smyslu dějin apod. nevyznívají nepřípadně (o mistrovské rytmizaci textu už vůbec nemluvě). Rámec a komponování Hany jsou naproti tomu (přinejlepším) úsměvné, ba (hůře) ne-smyslné.

Jednou z určujících charakteristik Miry je její čtenářská vášeň. Čte sice i klasiku (Stendhal, Balzac, Tolstoj), ale na rovině emocí a prožívání se nejvíce ztotožňuje s maminčinými sešity červené knihovny s žánrovým názvem Večery pod lampou. Stačilo tak poměrně málo, a sice aby autorka odůvodnila prožívání, slovník a myšlenkové rámce Miry její četbou – a z Hany by hned bylo smysluplnější, ne tak bohapustě konvenční a konvenující dílo. Bohužel se zdá, že autorka sama trpí přejímáním postupů červené knihovny (již ostatně překládá).

Když se vrátíme ke zmíněné kompozici, vyvstane před námi další poměrně zásadní problém, demonstrující mimo jiné naprostou nevšímavost ohledně smyslu základních vypravěčských postupů (školsky řečeno jde o „svázanost obsahu a formy“): jednou z otázek, kterou si text průběžně klade, je poznatelnost nejen dějin, ale i blízkých osob, rodiny; v druhé části (Ti přede mnou: 1933–1945) ovšem zůstává vypravěčkou Mira, která nám zprostředkovává informace o své rodině od 30. letech po konec války – značnou část událostí přitom nahlíží ze vševědoucí perspektivy, referuje o věcech, u nichž nejenže nebyla sama přítomna, ale nemohla je mít ani od nikoho zprostředkované. Svou nikterak reflektovanou vševědoucnost zakončí bezděky bizarním „…pak jsem se narodila já“.

Ve třetí části (Já, Hana: 1942–1963) je pro změnu vypravěčkou Hana. I zde schází jejímu vyprávění opodstatněný rámec (Hana celou dobu odmítá svůj příběh vyprávět, komu ho tedy nyní říká? za jaké situace a proč?), nehledě na to, že tři části spolu takřka vůbec nekomunikují, nijak se významově nedoplňují, nenasvěcují. Od Hany se dozvíme jenom to, co už jsme beztak dávno tušili či věděli (faktu, že ji v Terezíně v podstatě znásilnil místní kuchař, jehož si následně Hana vysnila jako životního partnera, jsme mohli být snad ušetřeni); její část už je – na rozdíl od předchozích, které si ještě místy držely groteskní odstup či ironický nadhled – čirou exploatací, nevkusnou ilustrací holokaustu, zn. z Terezína do Osvětimi.

V klíčovém románu o holokaustu Člověk bez osudu (Sorstalanság, 1975, česky 2003, přel. Kateřina Pošová) Imre Kertésze, který zažil holokaust na vlastní kůži, zaznívá jedna zcela zásadní věc: vypravěč tu odmítá hovořit o celé zrůdné mašinérii jako o „peklu“ – nabádá nás naopak vidět hrůznost holokaustu v jeho zdánlivé normálnosti, každodennosti (šokuje nás, když se v koncentráku nudí nebo vzpomíná na chvíle štěstí). „Peklem“ se celá věc stává až ex post, „když už ten osud známe předem“. Mornštajnová v Haně osudy svých postav ovšem předem zná, pročež upozorňuje na „peklo“ kýčovitými obraty typu „jako by už se v jejich očích zračilo, co je potká“. S ohledem na řečené nezbývá než trudnou rozpravu ukončit parafrází známého Adornova výroku – psát (a ještě je nadšeně recipovat) po Osvětimi texty typu Hany je barbarské.