Haruki Murakami: 1Q84 /ukázka/

Kapitola 1
(Aomame)

Nenechte se oklamat vnějším zdáním

Z rádia v taxíku se linulo vysílání vážné hudby na VKV. Hráli Janáčkovu Sinfoniettu. Což není zrovna skladba, kterou byste si přáli slyšet v taxíku, uvízlém v zácpě. Ani šofér nevypadal na to, že ho poslech naplňuje bůhvíjakým nadšením. Byl to pán ve středních letech, a řady aut, které se před nimi nepřetržitě táhly, pozoroval mlčky jako ostřílený rybář, který z lodní přídě zkoumá zlověstně vyhlížející oceán. Aomame, zabořená do zadního sedadla, se s přivřenýma očima zaposlouchala do hudby. 

Kolik tak asi může být lidí, co jsou při poslechu úvodních tónů téhle skladby určit, že je to právě Sinfonietta od Janáčka? Jejich počet se nejspíš bude pohybovat někde mezi „jen pár“ a „skoro žádní“. Aomame se ale – bbůhvíproč – právě mezi „těch pár“ vešla bez problémů. 

Leoš Janáček složil tuhle svou kratší skladbu v roce 1926. Úvodní téma prý původně vzniklo jako fanfára pro nějakou sportovní soutěž. Aomame si pokusila představit Československo v roce 1926. První světová válka byla ta tam, dlouholetý habsburský útlak zrovna tak, a lidé vysedávali po kavárnách, popíjeli plzeňské, vyráběli po zbrojovkách elegantní a účinné automatické zbraně a užívali si míru, který se nad střední Evropou na krátký čas rozhostil. A byly to jen nějaké dva roky, co ukončil svou smutnou životní pouť Franz Kafka. Zanedlouho se měl kdovíodkud objevit Hitler a celou tu malou a krásnou zemi slupnout jako malinu, ale o podobných katastrofách neměl tehdy ještě nikdo ani tušení. Dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku. Aomame se zaposlouchala do hudby, představila si, jak přes českou kotlinu vane příjemný vánek, a dál přemítala o historii. 

V roce 1926 odešel na onen svět císař Taišó a začalo se psát období Šówa. Na Japonsko se valily temné a zlé časy. Krátké intermezzo modernismu a demokracie bylo totam a o slovo se přihlásil fašismus. 

Dějiny byly jednou z Aomaminých zálib, podobně jako sport. Beletrii moc nečetla, zato dějepisná literatura se jí neomrzela nikdy. Na historii ji nejvíc bavil fakt, že se veškeré události v zásadě vážou s naprosto konkrétním letopočtem a zcela konkrétní dobou. Se zapamatováním letopočtů neměla nikdy velké problémy. Nebylo ani třeba, aby memorovala konkrétní cifry. Stačilo pochopit vzájemnou souvislost mezi jednotlivými událostmi, a příslušná data se jí vybavovala sama od sebe. Po celou nižší i vyšší střední školu byla Aomame při zkoušení z historie vždycky ta nejlepší ze třídy. Lidi, kteří tvrdili, že si letopočty nemůžou zapamatovat, nikdy dost dobře nechápala. Jak to, že nesvedou něco tak jednoduchého? 

Aomame („zelená sója“ nebo taky „hrášek“) bylo její skutečné jméno. Dědeček z otcovy strany pocházel z prefektury Fukušima, z malého horského města nebo snad vsi, kde několik lidí s tímhle příjmením skutečně žilo. Ona sama se tam ale nikdy nepodívala. Než se Aomame narodila, přerušil její otec se svými rodiči veškeré styky. A matka jakbysmet. Proto Aomame nikdy v životě neviděla své prarodiče. Skoro nikam nejezdila, pokud se jí však tu a tam naskytla příležitost, měla ve zvyku listovat v místních hotelích telefonními seznamy a hledat, jestli v okolí nebydlí někdo, kdo by se jmenoval Aomame jako ona. V žádném velkém ani malém z měst, která navštívíla, však nikoho s takovým příjmením nevypátrala. Po každém z takových pokusů si pak připadala jako osamělý trosečník uprostřed nedozírné mořské pláně. 

Neměla ráda ani představování. Pokaždé, když vyslovila své jméno, zatvářili se lidé udiveně, nebo dokonce znepokojeně. Aomame? Ano, Aomame, „Ao“ jako Aoi, zelená, a „mame“ jako sójové boby. A-o-ma-me. Když zrovna pracovala někde ve firmě a musela s sebou nosit vizitky, bylo všechno ještě horší. Komu svou vizitku předala, ten na ni koukal jako tele na nová vrata. Jako by to ani nebyla vizitka, ale nevítaný dopis se špatnou zprávou. Když se představovala do telefonu, bylo ze sluchátka často slyšet potlačovaný smích. A když její jméno vyvolali v čekárně na úřadě, nebo u lékaře, všichni hned zvedli hlavu a dívali se na ni. Jako by všichni jen hořeli zvědavostí, jak asi může člověk s podobným příjmením vypadat. 

Sem tam se i někdo spletl a oslovil ji třeba Edamame podle solených sójových lusků, anebo dokonce Soramame podle vařených bobů – jídel, která měl každý v povědomí z restaurací jako typickou přílohu k pivu. To pak vždycky musela vysvětlovat: „Promiňte, ne Edamame (nebo Soramame), ale Aomame. Ono se to často lidem plete.“ A dotyční se pak pokaždé s křivým úsměvem omlouvali: „To nic. Ale řeknu vám, máte opravdu zvláštní jméno.“ Už by ani sama nespočetla, kolikrát si za dosavadních třicet let svého života musela tuhle větu vyslechnout. Nebo kolikrát už dělali lidé kvůli jejímu jménu trapné vtípky. Narodit se s nějakým jiným příjmením, vypadal by můj život možná docela jinak. Kdybych se třeba jmenovala Sató, Tanaka, nebo Suzuki, nebo měla jiné takové běžné příjmení, třeba by mi v životě ubylo stresu a mohla se na svět kolem sebe dívat víc velkoryse. Třeba ano. 

Zavřela oči a zaposlouchala se do hudby. V hlavě jí znělo nádherné unisono dechových nástrojů. A pak si to najednou uvědomila. Na to, že ji hrálo autorádio v taxíku, zněla ta hudba nějak podezřele pěkně. Nebyla puštěná moc hlasitě, zvuk měl ale hloubku a šlo krásně rozeznat všechny harmonie. Otevřela oči a naklonila se vpřed, aby si prohlédla stereo v palubní desce. Přístroj byl celý černý a pyšně se leskl. Značku nerozeznala, podle celkového vzhledu však bylo jasné, že jde o luxusní výrobek. Se spoustou knoflíků a elegantním zeleným číslem na ovládacím panelu. Možná šlo dokonce o nejlepší model na trhu. Rozhodně nic, co byste mohli najít ve voze běžné taxíkářské firmy.  

Aomame se znovu rozhlédla kolem sebe. Od chvíle, co nastoupila, si toho pro samé přemýšlení neměla kdy všimnout, ale tohle skutečně nebyl obyčejný taxík. Vnitřní zařízení bylo přepychové, sedadla pohodlná. A hlavně, ve voze vládlo hluboké ticho. Rámus zvenčí sem skoro nepronikal, málem jako by kabina byla opatřená nějakou opravdu kvalitní zvukovou izolací. Bylo tu ticho jako na stadioně z bezdozvukovou úpravou. Šlo asi o soukromé taxi. Mezi šoféry, co podnikají na vlastní pěst, se najdou takoví, co na své auto nelitují výdajů. Pokusila se nenápadně, jen pohledem dopátrat řidičovy licence, nic takového ale neobjevila. Auto ale nevypadalo, že by jeho majitel snad jezdil načerno. Mělo taxametr jako každý jiný taxík, a ten taxametr přesně odpočítával jízdné. Momentálně ukazoval 2150 jenů. Po legitimaci se jménem šoféra však jako by se země slehla. 

„Pěkné auto, takové tiché,“ oslovila Aomame šoférova záda. „Copak je to zač?“ 

„Toyota Crown, Royal Saloon,“ oznámil šofér prostě. 

„Je tu krásně slyšet hudba.“

„Je to tiché auto. Proto jsem si ho taky mimo jiné vybral. Pokud jde o zvukové izolace, má Toyota jedny z nejpokročilejších technologií na světě.“

Aomame kývla a pak se znovu zabořila do sedadla. V řidičově řeči jako by něco vázlo a zadrhávalo. Mluvil tak, jako by si pokaždé nechal něco důležitého pro sebe. Například (ale opravdu jen a jen například) jako by chtěl říct, že zvukovým izolacím od Toyoty se sice nedá nic vytknout, s čímsi jiným má však ta firma velké problémy. Za vším, co dořekl, narostl knedlík mnohovýznamného ticha, které pak zůstalo viset ve vzduchu ve stísněném prostoru auta jako miniaturní imaginární obláček. Až z toho Aomame začala být trochu nervózní. 

„Je opravdu tiché,“ prohlásila, jako by se chtěla toho imaginárního obláčku jednou provždy zbavit. „A to stereo, co tu máte, vypadá taky na prvotřídní model.“ 

„Když jsem ho vybíral, musel jsem se dlouho rozhodovat,“ pronesl šofér tónem štábního důstojníka na penzi, který se pustil do výkladů o někdejších vojenských operacích. „Jenomže když někdo tráví v autě takový čas, jako já, chce mít pak taky co nejkvalitnější poslech. A navíc – “

Aomame čekala na pokračování věty. Jenže žádné pokračování se nekonalo. Znovu zavřela oči a zaposlouchala se do hudby. Co mohl Janáček vlastně být za člověka v osobním životě, neměla Aomame představu. Nejspíš by ho ale v životě nenapadlo, že bude jeho hudbu někdo poslouchat zrovna v Tokiu v roce 1984, v Toyotě Crown, Royal Saloon, uvízlé na magistrále v obludné dopravní zácpě. 

Jak je ale možné, že tak rychle poznala, že hraje zrovna Janáčkova Sinfonietta? Aomame to vrtalo hlavou. A jak to, že ví, že je to skladba zrovna z roku 1926? Vážnou hudbu neposlouchala s žádným zvláštním nadšením. A s Janáčkem nemá ani spojenou žádnou osobní vzpomínku. A přesto jí v momentě, co zaslechla první takty, vypluly automaticky v hlavě nejrůznější vědomosti. Jako by otevřeným oknem vlétlo do pokoje hejno ptáků. A navíc v ní hudba vyvolala zvláštní pocit jakéhosi překroucení. Nebolelo to, ani to nebylo zvlášť nepříjemné. Jen měla dojem, jako by celé její tělo se vším, co k němu patří, někdo kousek po kousku doslova fyzicky ždímal. Aomame nechápala, co se děje. To se mnou opravdu nějaká Sinfonieta dokáže udělat všechno tohle? 

„Janáček,“ pronesla Aomame téměř bezděky. Jen to slovo bylo venku, napadlo ji, že to neměla dělat. 

„Co prosím?“

„Janáček. To je člověk, co složil tuhle skladbu.“

„To jsem nevěděl.“

„Byl to český hudební skladatel,“ dodala Aomame.

„No tedy,“ pronesl šofér obdivně.

„Vy tohle taxi provozujete sám?“ pokusila se Aomame změnit téma.

„Ano,“ odpověděl jí šofér. Krátce se potom odmlčel. „Sám. Tohle je už mé druhé auto.“

„Moc pěkně se v něm sedí.“

„Děkuji vám. Mimochodem, paní,“ otočil k ní šofér jen docela nepatrně hlavu. „Asi máte naspěch, nemám pravdu?“

„Mám na Šibuji schůzku. Proto jsme to taky vzali přes magistrálu.“

„V kolik hodin tam máte být?“

„V půl páté“ odpověděla mu.

„Teď jsou nějaké tři čtvrtě na čtyři. To už bohužel nestihneme.“

„To je ta zácpa tak hrozná?“

„Někde vpředu se asi stala nějaká nehoda. Tohle prostě není obyčejná zácpa. Skoro totiž nepostupujeme dál.“

Aomame připadalo divné, že si šofér nepustí z rádia zprávy o dopravní situaci. Na magistrále panuje katastrofální zácpa, auto se nepohne z místa. Normální taxikář by už dávno ladil nějakou speciální frekvenci a pídil by se po informacích.

„Jak to všechno víte, když si ani nepustíte dopravní zprávy?“ zeptala se ho.

„Dopravnímu zpravodajství se nedá věřit,“ pronesl řidič. Jeho hlas zněl jaksi prázdně. „Dobrá polovina z nich jsou naprosté lži. Správa dálnic pouští do éteru, co se jí zrovna nejlíp hodí do krámu. Kdo chce vědět, co se kolem něj zrovna doopravdy děje, tomu nezbývá než se dívat na vlastní oči a uvažovat vlastní hlavou.“ 

„A vám tedy váš úsudek říká, že se z téhle zácpy jen tak nedostaneme.“

„Nějakou dobu určitě ne,“ přikývl tiše řidič. „Alespoň tohle vám můžu zaručit na sto procent. Jak to jednou takhle zamrzne, stane se z magistrály peklo. Je schůzka, na kterou míříte, hodně důležitá?“

Zamyslela se. „Ano. Velmi. Mám se setkat s klientem.“ 

„To je tedy mrzuté. Je mi líto, ale asi to nestíháme.“

Řidič pak párkrát zavrtěl zlehka hlavou, jako by si chtěl protáhnout ztuhlý krk. Vzadu na šíji se mu přitom pohnula vráska, jako nějaký prehistorický živočich. Jak ten pohyb bezděčně pozorovala, vybavila si najednou Aomame ten hmotný předmět s ostře nabroušeným hrotem, který se skrývá na dně její kabelky. Nepatrně se jí zapotily dlaně. 

„Co mám tedy dělat?“

„Nedá se dělat vůbec nic. Jsme vprostřed magistrály a k dalšímu výjezdu z ní se jen tak nedostaneme. Tohle není normální silnice, abyste mohla vystoupit, kde se vám zlíbí a dojet to pak z nejbližšího nádraží vlakem.“

„A kde je ten další výjezd?“

„V Ikedžiri, jenže tam se dostaneme tak nejdřív před setměním.“

Před setměním? Představila si, jak v tomhle voze tvrdne zavřená až do soumraku. Kolem stále ještě zněla Janáčkova hudba. Dusítky opatřené smyčce se linuly do popředí, jako by chtěly uklidnit vybičované nervy. Nedávný pocit překroucenosti byl už téměř ten tam. Odkud se vlastně vůbec vzal?

Aomame na svůj taxík mávla poblíž Kinuty, a u Jógy pak najeli na magistrálu číslo 3. Zezačátku postupoval proud aut ještě plynule. Před Sangendžajou se ale znenadání vytvořila zácpa, a zakrátko se už skoro nepohnuli z místa. Ve směru od centra plynul provoz bez problémů. Jen ten směr k centru byl beznadějně zasekaný. Po třetí odpoledne se na  magistrále 3 směrem do centra obvykle zácpy netvoří. Proto přece taky Aomame šoféra instruovala, ať jede právě tudy. 

„Za jízdu po dálnici neúčtuju žádné časové příplatky,“ pronesl šofér do zrcátka. „O peníze si proto nemusíte dělat starosti. Opozdit se na schůzku by pro vás ovšem nebylo nejlepší, jestli se nepletu, viďte paní?“

„To by jistě nebylo, ale copak se s tím ještě teď dá něco dělat?“

Šofér vrhl po Aomame pohled v zrcátku. Na očích měl bledé sluneční brýle. Vlivem světla nemohla Aomame rozeznat, jak se za nimi tváří. 

„Inu, něco by se udělat přece jen dalo. Sice trochu krkolomným a neobvyklým způsobem, ale mohla byste se odsud dostat vlakem na Šibuju.“

„Neobvyklým způsobem?“

„Vlastně bych vám to ani neměl říkat...“

Aomame nepronesla ani slovo a s přivřenýma očima čekala, co bude následovat.

„Tamhle, jak je to místo pro zaparkování, vidíte?“ ukázal řidič prstem dopředu. „Tam co stojí ten velký reklamní poutač na Esso.“

Napnula oči a vlevo od obou jízdních pruhů se ukázal odstavný prostor pro vozy s poruchou. Magistrála neměla žádné krajnice a proto na ní byla tu a tam vybudovaná podobná odpočívadla pro případ nouze. Vybavená žlutými boxy, odkud se dá nouzovým telefonem dovolat na dálniční dispečink. V tuhle chvíli tam nestál jediný vůz. Na střeše budovy za protisměrným pruhem stál velký reklamní poutač firmy Esso. Usměvavý tygr s tankovací pistolí v tlapě. 

„Víte, ony tam totiž jsou schody, po kterých se dá sejít dolů z dálnice. To kdyby byl požár, nebo zemětřesení, aby mohli řidiči nechat auta kde jsou a dostali se dolů na zem. Obyčejně to schodiště používají dělníci, co opravují magistrálu, nebo někdo takový. Když se po něm sejde dolů, je to pak už jen kousek na stanici trati Tókjú. Odtud jste potom na Šibuji cobydup.“

„To jsem netušila, že jsou na magistrálách úniková schodiště,“ řekla Aomame.

„Ono se o tom normálně moc neví.“

„Aby z toho ale pak nebyl nějaký problém? Jen tak si po těch schodech lézt, když přece není výjimečná situace?“ 

Řidič se jen docela krátce odmlčel. „Inu, těžko říct. Ani já nevím, jaké na to má správa dálnic přesně předpisy. Nikomu by se tím ale nestala žádná škoda, tak by snad nemuseli být tak přísní. Místa jako je tohle stejně nikdo zvlášť nehlídá. Dálniční správa sice má zaměstnanců, že neví co s nimi, ale všichni vědí, že z toho počtu doopravdy pracuje jen moc málo lidí.“

„Jaké jsou to přesně schody?“

„No, trochu se podobají požárnímu schodišti. Takovému, co bývá vzadu na starých budovách. Žádné zvláštní nebezpečí vám na něm nehrozí. Schody jsou vysoké asi jako do druhého patra, člověk je sejde jako nic. U vstupu na ně je sice plůtek, ale nijak vysoký, při troše snahy se dá přelézt.“ 

„A vy už jste po těch schodech někdy sám šel?“

Žádná odpověď. Šofér se jen nejasně usmál do zrcátka. Úsměvem, který se dal vykládat na bezpočet způsobů. 

„Je to pouze a jedině na vás,“ zabubnoval šofér zlehka prsty na volant do rytmu skladby. „Můžete tu zůstat sedět, zaposlouchaná do nádherně reprodukované hudby a udělat si pohodlí, mě to vadit nebude. Auto se nehne z místa, i kdybych se třeba stavěl na hlavu, a za takové situace nám nezbývá, než přijmout svůj úděl. Pokud ale vy sama máte k vyřízení neodkladnou záležitost, není pro vás nepoužitelné ani takovéhle výjimečné řešení.“

Aomame se trochu zamračila, podívala se na hodinky, pak vzhlédla a pozorovala okolní auta. Napravo stálo černé Mitsubishi Pajero, pokryté tenkou vrstvou bílého prachu. Na sedadle spolujezdce seděl s otevřeným oknem nejaký mladík a unuděně pokuřoval cigaretu. Vlasy měl dlouhé, byl opálený od slunce a na sobě měl červenohnědou větrovku. Na zahrádce na střeše bylo naskládáno několik ušpiněných, dlouho používaných surfařských prken. O místo vpředu stál šedivý Saab 900, okna z foliovaného skla neprodyšně uzavřená tak, že se zvenčí nedalo rozeznat, kdo sedí uvnitř. Auto bylo navoskované, že to bylo skoro k nevíře. Postavit se vedle něj, mohl by se člověk nejspíš pozorovat v karosérii jako v zrcadle. 

Před taxíkem, ve kterém seděla Aomame, stálo červené Suzuki Alto s promáčklým zadním nárazníkem a nerimskou poznávací značkou. Za volantem seděla nějaká mladá matka. Její malé dítě pochodovalo z nudy po sedadle sem a tam. Matka ho s otráveným výrazem napomínala. Pohyby jejích úst byly přes sklo dobře rozpoznatelné. Ten samý výjev, co před deseti minutami. Deseti minutami, během nichž se nehnuli z místa snad ani o deset metrů. 

Aomame se v krátkosti zamyslela. V duchu si v hlavě srovnala nejrůznější priority. Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Jako na zavolanou měla i Janáčkova hudba zrovna těsně před poslední větou. 

Vytáhla z kabelky malé sluneční brýle Ray-Ban a nasadila si je. A pak vyndala z peněženky tři tisíciejnové bankovky a podala je šoférovi. 

„Vystoupím tady. Nemůžu si dovolit přijít pozdě,“ řekla.

Řidič přikývnul a přijal peníze. „Chcete stvrzenku?“

„Není třeba. A drobné si nechte.“

„Děkuju,“ pravil šofér. „Vypadá to, že venku dost fouká, dávejte na sebe pozor. Abyste neuklouzla na schodech.“

„Dám si pozor,“ ujistila ho. 

„Ještě něco,“ řekl jí řidič v zrcátku. „Mějte prosím vás na paměti jedno: Věci nejsou takové, jaké se zdají být.“

Věci nejsou takové, jaké se zdají být, opakovala si Aomame v duchu. Nepatrně svraštila obočí. „Jakpak to myslíte?“

Řidič pečlivě volil slova. „Víte, vy se teď chystáte udělat něco, co se obyčejně nedělá. Nebo ne? Scházet za bílého dne z magistrály únikovým schodištěm, to lidi obvykle nedělají. A ženy, ty už vůbec ne.“ 

„To máte pravdu,“ ujistila ho.

„Takže jestli to uděláte, nedá se vyloučit, že se vám potom budou každodenní výjevy najednou zdát, no, prostě trochu jiné, než obyčejně. Já sám už takovou zkušenost taky udělal. Nenechejte se ale oklamat vnějším zdáním. Realita je a bude vždycky jenom jedna.“ 

Uvažovala nad řidičovými slovy. Zatímco to dělala, Janáčkova hudba utichla a vzápětí se roztleskalo obecenstvo. Asi to vysílali ze záznamu z nějakého koncertu. Potlesk byl dlouhý a nadšený. Občas zaznělo i nějaké to „Bravo!“ Představila si dirigenta, jak se s úsměvem uklání před stojícím obecenstvem. Sklání hlavu, zvedá ruku, potřásá si jí se šéfem orchestru, otáčí se a s rukama zdviženýma do výše kyne hudebníkům, aby se pak zase obrátil čelem k divákům a znovu se hluboce uklonil. Čím déle poslouchala potlesk na nahrávce, tím méně jí jako potlesk připadal. Nakonec měla téměř dojem, že naslouchá nekonečné písečné bouři na povrchu Marsu. 

„Realita je vždycky jen jedna jediná,“ opakoval šofér pomalu, jako by podtrhával důležitou pasáž v textu. 

„Jistěže,“ řekla Aomame. Přesně tak to je. Může být jen jedna hmota, jeden čas, jeden prostor. To už dokázal Einstein. Realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota. 

Ukázala prstem na stereo. „Hraje vám to opravdu nádherně.“

Řidič přikývnul. „Jakže se jmenuje ten skladatel?“

„Janáček.“

„Janáček,“ opakoval si šofér. Jako by se učil nazpaměť důležité heslo. Pak pro ni stiskem páky otevřel vzadu dveře vozu. „Dávejte na sebe pozor. A přeju, ať to stihnete na tu svou schůzku.“

Aomame vystoupila z vozu s velikou koženou kabelkou v ruce. I v tu chvíli ještě z rádia bez ustání zněl potlesk. Opatrně se po kraji magistrály vydala k nouzovému odpočívadlu nějakých deset metrů před sebou. Pokaždé, když v prostisměru projel kamion, rozklepal se jí pod vysokými podpatky lodiček asfalt. Vlastně by bylo přesnější říct, že se celý rozvlnil. Připadalo jí, že si vykračuje po palubě letadlové lodi na rozbouřeném moři. 

Holčička z červeného Suzuki Alto vystrčila na sedadle spolujezdce hlavu z okna a zírala na Aomame s otevřenou pusou. Pak se otočila na matku. „Maminko, co to ta paní dělá? Kam jde?“ vyptávala se. „Já chci taky ven! Slyšíš, mami, já chci taky jít ven! Maminko, prosím!“ dožadovala se hlasitě. Matka jen mlčky zavrtěla hlavou. Pak vrhla na Aomame vyčítavý pohled. To byl ale také jediný hlas, který se v okolí zvedl, jediná viditelná reakce. Ostatní řidiči jen bafali z cigaret, tvářili se podmračeně, a ji, která si to pevným krokem pochodovala mezi auty a stěnou u kraje magistrály, pozorovali způsobem, jakým člověk sleduje nějaký oslnivý předmět. Konečný úsudek si zdá se zatím nechávali na později. I když se řady aut momentálně nehnou z místa, není rozhodně obvyklá věc, aby po magistrále chodili lidé. Než to člověk zvládne přijmout jako reálný výjev, chvíli to trvá. Tím spíš, když je takovým chodcem žena v minisukni a lodičkách s vysokými podpatky. 

Aomame si vykračovala jistým krokem, bradu sklopenou, pohled upřený před sebe, záda rovná, na kůži vpálené pohledy lidí okolo. Podpatky kaštanových lodiček od Charlese Jourdana suše ťukaly do asfaltu, vítr jí komíhal šosy pláště. Měli už duben, vítr byl ale stále chladný, s nádechem drsnosti. Přes světle zelený vlněný kostýmek Junko Shimada měla béžový jarní kabátek, k tomu černou koženou kabelku. Vlasy po ramena měla bezvadně zastřižené a pečlivě upravené. Žádné doplňky ani nic podobného. Měřila 168 centimetrů, neměla na sobě téměř žádný přebytečný tuk a po těle všechny svaly důkladně vypracované, což ale nebylo pod kabátem vidět. 

Bližší pohled zpředu by odhalil, že se pravé a levé ucho co do velikosti a tvaru znatelně liší. Levé bylo mnohem větší, neforemné. Toho si ale nikdo nevšimne. Uši má přece skoro vždycky ukryté pod vlasy. Rty byly semknuté do jediné vodorovné čárky, což prozrazovalo charakter, který si ode všeho drží tak trochu odstup. Pro tenhle povahový rys dál mluvil i úzký, drobný nos, poněkud vystouplé lícní kosti, široké čelo a dlouhé rovné obočí. Obličej byl jinak ale celkem pěkného oválného tvaru. Měřítka krásy se samozřejmě můžou lišit, označit tuhle ženu za krásnou ale nebylo nijak přehnané. Jediný problém spočíval v tom, že její obličej postrádal téměř jakýkoli výraz. Na pevně semknutých rtech se neobjevil jediný úsměv, pokud to nebylo opravdu nezbytně nutné. Oči měly bdělý, chladný výraz výkonné palubní hlídky. Proto její obličej nebudil v lidech nikdy moc pozitivní dojem. Lidi totiž ve většině případů neupoutají a nezaujmou ani tak nějaké krásné nebo ošklivé statické rysy tváře, jako spíš přirozenost a elegance, s jakou se v té tváři objevuje nějaký výraz. 

Aomamin obličej představoval pro většinu lidí poměrně velký oříšek. Stačilo zadívat se někam jinam, a už byste nedokázali dost dobře popsat, jak vlastně vypadal. Ano, tvář to byla spíš výrazná, kdovíproč vám z ní ale neutkvělo nic bližšího. V tom ohledu připomínala Aomame nějaký hmyz, co se šikovně maskuje pomocí mimikry. Přesně o to jí taky šlo: barvou i tvarem splynout s prostředím, co možná nevyčnívat, a nebýt snadno k zapamatování. Chránila se tak už od doby, co byla ještě malá. 

Když se ale z nějaké příčiny začala mračit, její povznesená odtažitost se doslova dramaticky proměnila. Svaly v obličeji se jí stáhly každý jiným směrem, jejich koordinace jako by byla najednou ta tam, všude se jí nadělaly hluboké vrásky, oči jí v okamžení zapadly dozadu, nos a ústa jako by zkřivila nějaká brutální síla, brada se vytočila, rty ohrnuly tak, že bylo rázem vidět veliké bílé zuby. A jak když se přetrhne šňůra a maska, kterou poutala, spadne prudce dolů, stal se z Aomame najednou v jediném okamžení úplně jiný člověk. Když u toho náhodou někdo byl, pokaždé ho ta děsivá proměna upřímně vylekala. Byl to šokující skok z naprosté anonymity do propasti, z níž se tají dech. Proto se Aomame taky sama před sebou zařekla, že se před cizími lidmi nikdy mračit nebude. Tenhle výraz si nechávala pro chvíle, kdy byla sama, nebo když potřebovala odstrašit muže, co se jí nezamlouvali. 

Jakmile dorazila na nouzové parkoviště, zastavila se a porozhlédla se kolem sebe po únikovém schodišti. Objevila ho hned. Přesně jak říkal řidič, byl vstup obehnaný železným zábradlím o něco vyšším než do pasu, s dvířky zamčenými na zámek. Přelézat ho v těsné minisukni jí dá asi trochu námahy, ale zas tak těžké to být nemůže, pokud si jen nebude nic dělat ze všech těch zírajících lidí okolo. Bez váhání si zula lodičky a nacpala je do kabelky. Při chůzi bez bot si nejspíš zničí punčochy. Ty si pak ale může někde koupit nové. 

Lidé beze slova sledovali, jak se zouvá a jak si svléká kabát. Z otevřeného okna černé Toyoty Celica těsně před ní se jako zvuková kulisa linul vysoký hlas Michaela Jacksona. Billie Jean. Dočista jako by stála někde na pódiu pro striptérky, napadlo Aomame. A co. Jen se dívejte, co hrdlo ráčí. Nejspíš se tu v té zácpě musíte pěkně otravovat, co? Jenže máte smůlu, vážení, nic dalšího už si sundávat nebudu. Pro dnešek pouze lodičky a kabát, lituji velice. 

Aby jí nespadla, zavěsila si kabelku křížem přes rameno. Daleko vzadu zahlédla zbrusu novou černou Toyotu Royal Crown, ve které se ještě před chvilkou vezla. Odpolední slunce se odráželo od čelního skla tak oslnivě, jako by bylo zrcadlové. Řidičovu tvář nezahlédla. On se sem ale bezpochyby dívá. 

Nenechte se oklamat vnějším zdáním. Realita je vždcky jen jedna jediná. 

Zhluboka se nadechla a vydechla. A pak, s Billie Jean znějící v uších, přelezla přes zábradlí. Minisukně se jí přitom vyrolovala až někam k pasu. A co je na tom, řekla si. Jestli se někdo chce podívat, ať si jen poslouží. Tím, že se mi podívá pod sukni, přece mne samotnou nikdo prokouknout nemůže. Nehledě na to, že to byly právě její štíhlé, krásné nohy, na co u sebe byla vůbec nejvíc hrdá. 

Na druhé straně za zábradlím si vrátila sukni tam, kam patří, oklepala prach z rukou, znovu oblékla kabát a kabelku přendala do normální polohy. Sluneční brýle na nose si poposunula dozadu. Únikové schodiště má před nosem. Šedivě natřené ocelové schody. Strohé, účelové schodiště, u kterého stavitel dbal pouze na funkčnost. Není vůbec určené k tomu, aby si po něm nahoru dolů chodily dámy v těsných minisukních a s nohama jen v punčochách. A ani návrháři Junko Shimady si při práci jistě nepředstavují, že se v jejich modelech bude lézt únikovým schodištěm magistrály číslo 3. Kamion v protisměru ty schody rozkymácí. V jejich ocelové konstrukci si hvízdá vítr. Ale jsou to každopádně opravdové schody. Zbývá jimi jen sejít na povrch zemský. 

Aomame se naposledy ohlédla za sebe, a s výrazem člověka, který po ukončené přednášce čeká u řečnického pultu na otázky posluchačstva, přejela pohledem jednolité řady aut. Zleva doprava a zase zpátky. Šňůra vozů se zatím nepohnula ani o centimetr. Lidé uvěznění uvnitř neměli co jiného na práci, a proto napjatě sledovali každý Aomamin pohyb. Snažili se přijít na to, o co se ta ženská vlastně pokouší. Jejich pohledy, v nichž se mísil zájem se lhostejností a závist s opovržením, dopadaly všechny na Aomame na druhé straně hrazení. Žádný z těch pocitů zatím nepřevládal, jen se komíhaly sem tam jako dobře vyvážené váhy. Panovalo tíživé ticho. Nikdo nezvedal ruku, nikdo se na nic neptal (a Aomame by stejně nikomu na nic neodpověděla). Lidé beze slova čekali na něco, co nepřicházelo. Aomame sklopila bradu, kousla se do rtu a kriticky se na své obecenstvo zadívala zpoza svých tmavozelených brýlí. 

Stoprocentně nemáte ani ponětí, kdo jsem, kam mám namířeno a co se tam chystám dělat. Mlčky jim to sdělovala se zavřenými ústy. Uvázli jste na místě a nemáte kam jít. Nemůžete ani tam, ani zpátky. To ale není můj případ. Na mě čeká práce, kterou musím dokončit. Poslání, které musím splnit. A proto se teď s dovolením vydám na další cestu.

Úplně nakonec se jí ještě zachtělo se na ně na všechny ze všech sil zamračit. Pustila ten nápad ale z hlavy. Na takové hlouposti teď není kdy. Začne se šklebit, a pak ještě bude muset svůj výraz pracně uvádět do původního stavu. 

Obrátila se ke svému mlčenlivému obecenstvu zády a pak opatrně začala scházet únikovým schodištěm, pod chodidly chlad nevzhledného železa. Studený vítr samého počátku dubna jí povíval vlasy, a občas přitom poodhalil její nevzhledné levé ucho. 

 

(poznámka redakce: publikujeme text, který bude do knižního vydání redigován)