Jana Beňová: Café Hyena /ukázka/

1
petržalka – galapágy
Petržalka
The Shadow of my Smile
Petržalka
My own Style
Petržalka
The Sound of my Heart
Petržalka
Always on my Mind

Živá petarda. Soused, který bydlí v bytě vedle Iana a Elzy, je starší pán. Už léta si myslí, že Elza je Ianův syn. Bodře ji zdraví servus a občas ji přátelsky bouchne do hrudi. Soused nesnáší petardy. Když je děti začnou odpalovat, vyběhne na lodžii a křičí: „Ty zmrde!“ Pořád dokola. Tak začíná předvánoční čas v Petržalce: Tyzmrdetyzmrdetyzmrdety. Soused není člověk, je to v podstatě zvláštní petarda. Kapsle. Tuto noc se vydá Elza před jeho dveře, aby nemusela přes stěnu poslouchat zábavný pořad v televizi. Prosí ho, aby to ztišil. Lesknou se mu oči: kombinace alkohol a slzy. „No nevím,“ říká povýšeně, pln pozitivní energie. „Je to program na pomoc Tatrám, tak jsem si myslel, že všichni, že každý,“ fňuká soused. Elza odchází, vejde do bytu, televizor za stěnou už neřve. Teď řve soused. „Kurvy maďarský!“ Pořád dokola. Elza leží v posteli a tečou jí slzy. Kolem dokola. Na pomoc Petržalce. Petržalka je území, kde čas nehraje roli. Žijí tady tvorové, o kterých si zbývající část zeměkoule myslí, že už neexistují, že vyhynuli. Dobří i špatní. Tváře švábů připomínají dinosaury, sousedův hlas nevychází z hrdla, ale ze chřtánu šelmy. Elza vyběhne na lodžii, z koše vytáhne láhev a nakloní se na sousedovu stranu. U stěny stojí prázdné akvárium. Hodí láhev do jeho středu a běží se schovat zpátky do postele. Slyší, jak soused vychází ven, chvíli je ticho. Elza se třese. „Modrý portugal,“ přečte soused po chvíli udiveně ze střepů. Potom padne na krajinu mír.

V petržalských bytech hrají a vyprávějí všechny stěny. Připomenete si tu písně, o kterých jste si mysleli, že svět už na ně zapomněl. Čas stojí, rádia mají celé roky naladěnou jednu stanici. Čárka, která ji na stupnici ukazovala, po čase zapadla do nitra přístroje. Na dno skanzenu. Elza zjistila, že v rádiu dodnes funguje pořad Hrajeme jubilantům. Pamatovala si ho z dětství. Za socialismu ho pouštěli v každém kadeřnictví. Elza prosí souseda, aby písničky a blahopřání neposlouchal tak nahlas. Soused stojí ve dveřích ve spodkách, bosý. Pláče. Nad dechovkou si vzpomněl na svou mrtvou matku. Souseda chodí navštěvovat dva synové: „Prober se, táto! S tebou to jde s kopce! Co je s tebou? Ty mi voláš přes českou síť na eurotel do Rakouska? Já to musím ale všechno platit. Podívej se na sebe, ty vole! Vzpamatuj se! Něco si domluvíme a ty už za čtrnáct dnů o ničem nevíš!“ „Neříkej mi žádné detaily! Detaily vědět nechci,“ prosí otec. Elza se rozhodne, že si na syny počíhá na ulici před domem a poprosí je, aby nevysílali své rodinné programy tak hlasitě až do tří do rána. Teprve po půldenním postávání u vchodu zjistí, že sousedovy syny nerozezná od jiných mladých petržalských mužů. Všichni jsou vysocí, postavy nabobtnalé, mají vyholené hlavy a jejich obličej připomíná lívanec.

Elza: Území za řekou mi v dětství připadalo nebezpečné. Bydleli jsme s rodiči na Starém Městě. Starý most je počátkem nevyzpytatelné cesty – chodník levé ruky zavěšený nad propastí, ve které se valí hnědá řeka. Hranice, kde se nedělní procházka mění v boj o holý život. Proto by po něm měli chodit jen dospělí starší osmnácti let. Z městského břehu často pozoruji Lunapark – Petržalskou bránu. Snažím se uniknout spalujícímu pohledu sfi ng. Hlídají vstup a předstírají, že jsou hravé. Koníci, kačeři a labutě obřích rozměrů a barev obíhají v uzavřeném neprodyšném kruhu. Točí se v ďábelsky vymezené dráze. Nad nimi rotují kola výskajících a křičících dětí. Neúprosný točivý pohyb pohlcuje krajinu.

Není úniku – kolo se nedá prolomit. Několik dětí se špatně rozhodlo – křečovitě se drží nepoddajných šíjí umělých koní a pláčou. „Tak tomu říkám život,“ řekne kolotočář, tvář pozvedne k nebi a přidá na rychlosti.

V některých dnech Lunapark vypadá jako zavřený, pokažený. Funguje jen několik kolotočů a jedna střelnice. Po zabláceném areálu se potloukají kolotočáři. Tragické postavy připomínají Anglii z dob, kdy se děti používaly na čištění komínů. V modrém voze autodromu si při srážce s červeným vyrazím dech. Otec mi vždycky, když se stočí řeč na kolotoče, vypráví o labuti, která se utrhla i se dvěma maličkými dětmi. Babička se mnou vstoupí do zrcadlového bludiště, a když se nám nedaří dostat ven – žádná cesta, žádné dveře, zrcadla nejsou okna, nic, pořád jen já a babička, babička a já a naše obličeje v zrcadlech stále bledší – začneme po půl hodině volat na pána, který nám prodal lístky, aby nás odtud vyvedl. Aby nám ukázal cestu. Maminka s babičkou o pár let později v Petržalce zabloudí. Nastoupí do správného autobusu, ale v opačném směru. Místo do města je odváží stále hlouběji a hlouběji do nitra sídliště. Když celé vyděšené vystoupí, je už tma a sněží. Už nikdy se nedostanou domů, už nikdy netrefí ven. „Prosím vás, jak se dostaneme do Bratislavy?“ vyhrkne maminka na slečnu na zastávce. „Ale vždyť už jste… Tady jste v Bratislavě,“ diví se slečna. Máma se bezmocně usměje. „Já myslím do města Bratislavy.“ Když se dostanou za most, máma se babičky zeptá, jestli si všimla, jak zvláštní tvář to děvče mělo. Úplně jako nějaký tvarohový lívanec. Most je nebezpečný, obzvlášť když ho člověk přechází pěšky. Řeka je příliš blízko, hranice mezi vodou a vzduchem je vyzývavá. Bojím se, že z ničeho nic skočím. Bez přípravy, bez jediné smutné myšlenky, bez citoslovce hop, žádné drama či rozhodování – pravidelné kroky po mostě prostě jen vystřídá skok. Největší chuť skákat mám v zimě. Člověk se ve vrstvě teplého oblečení cítí neproniknutelný a nedotknutelný. A touží po změně. Jako nomád po změně obzoru – toužím v zimě po změně skupenství. Místo nejistého nemotorného kroku po zledovatělém povrchu mostu – skok bude let. Potom okamžik na rozhraní. Prodloužený o chvíli, kdy už sice ležím ve vodě, ale ta ještě neprosákla vrstvami oblečení k tělu. Jen pomalounku proniká, těžká a zelená jako mentolové bonbóny – plní kapsy, vniká do bot.

Do autobusu nastoupil lívanec. Rozložil přede mnou svoje tlustá potetovaná ramena. Raději jsem přivřela oči. Abych se nemusela dívat na ty figury cválající v plamenech, na lívancovou tvář orámovanou měsíční krajinou za oknem. Nechala jsem do sebe strkat a unášet se s přivřenýma očima. Možná to byly právě petržalské obrazy, proč Ian před lety na nějakou dobu oslepl. Rozhodl se raději nic nevidět, nedívat se kolem, nesledovat, nemuset přihlížet – Petržalce. Ian vzpomínal, jak ho kdysi přišel po letech navštívit kamarád z dětství, který v šedesátém osmém emigroval do Kanady. Chvíli se díval z okna petržalského bytu a nikdy už potom rodné město nenavštívil. „Tak ty teď teda žiješ,“ řekl, poklepal Iana po rameni a beze stopy se vrátil domů. Už se nikdy neozval. Petržalka mu vyrazila kanadský dech. Tetovaní lidé se mi nikdy nelíbili. Připomínali mi kriminál a pirátské lodě. A opilého dělníka v letní tramvaji. Jely jsme s mámou domů z koupaliště. „Co čumíš?“ obořil se na matku dělník s tetovanou mořskou pannou, prostřeleným srdcem a nápisem Carmen na ruce. „Já se na vás nedívám,“ řekla matka a přešly jsme do jiné části vozu. A jeho kanadský kamarád se už nikdy na Slovensko nevrátil, protože si uvědomil, že před Petržalkou by nedokázal nikoho zachránit. Ani nejlepšího kamaráda a bývalého velitele dětské armády. Potom, když se Ianovi opět vrátil zrak, začal nenávidět věci, které mu připomínaly slepotu. Kluzké kameny na dně řek, jezer a moře, bahno, filmy Tanečnice ve tmě a Ray, plavecké brýle a potraviny tmavé barvy (hovězí maso, čínské houby, krůtí stehna). Viděl však už jen na jedno oko. Lívance jsou vyznavači kultu smrti. Holé lebky jsou znamením nekrofilie. Nesnášejí všechno, co se dere na světlo, všechno, co raší, vyvěrá, prodírá se ze skořápky. Imponuje jim holá zářící kost, lebka, čistý vápník. Vlasy lívanců dostanou šanci až pod zemí. Tehdy poprvé nesměle jako pápěří vyklíčí z lebek.

„Hele! Hele, co to je?“ křičí malý chlapec na terase v Petržalce a mává ve vzduchu rukama jako pták. „Nic,“ odpoví mu kamarád. „Říká se tomu hajlování,“ říká chlapec a mává dál.
Trochu vzlétne.

Elza s Ianem patřili k bratislavským desperádům. Nepracovali v reklamní agentuře a nesnažili se našetřit na lepší byt a auto. Často sedávali v nóbl kavárnách. Všechny peníze, které vydělali, projedli, propili a prokouřili. Chovali se jako studenti (heslo: jediné skutečně promrhané peníze jsou ty ušetřené). Přidali se k bezstarostné vrstvě lidí, kteří kupují jen to, co se dá vyčůrat, vykakat, vyfoukat – zrecyklovat do 24 hodin. Právě díky těmto desperádům mohly ve městě fungovat kavárny a restaurace, ve kterých všechno stálo stokrát víc, než bylo únosné. Jednou za čas si šťastně vychutnali bydlení v jiných domech – penziónech a hotelích. Nezáleželo na tom, ve kterém městě byli ubytovaní. Byla to rozkoš bydlet někde jinde než v Petržalce. Domů z cest se vraceli se strachem z toho, co je za dveřmi vlastního bytu opět může čekat. Elza: Někdo dostane sračku, když se vydá do Egypta. My ji dostali vždycky, když jsme se vrátili domů. Do Petržalky.

Elza a Ian se milovali. Do pokoje doléhaly hlasy dětských führerů hrajících před panelákem své hry. Výkřiky. Nadávky. Byl podzim. Pomalá tma. Rozkoš muže a ženy se mísila s vulgaritou dětských výkřiků. Milovali se potichu a skromně. Hleděli si do očí. Jako Židé ukrytí v jakémsi sklepě.

Každé slavné město má vyhlídky. Rozhlížíte se a najednou vám leží u nohou, vidíte ho jako na dlani, všechno pohromadě. Na některých vyhlídkách jsou kavárny, kde si můžete koupit nejdražší vodu a víno ve městě. Na každé vyhlídce žije stařeček. Většinou bělovlasý. Nenápadně postává v rohu a dívá se na ty, co se dívají. Má je jako na dlani, pěkně pohromadě. Přistoupí k bezbranným, na okamžik se jim zadívá do tváře a vzápětí mu už ruce vyletí do povětří a začne chrlit jména a názvy slavných staveb a památek. Ukazuje z budovy na budovu, jako by hrál s městem šachy a nenápadně s nimi posunoval. Pokračuje dál i přesto, že mu naznačujete, že město dobře znáte. Všechny jeho stavby i památky. Že nejste turista. Že jste se tu narodil a město opouštíte jen v době horkých letních měsíců. Potom nastaví dlaň a řekne si o tři eura na kávu.

Elza: Jsem bratislavským stařečkem. Čekám na hradním kopci. Tady je nejlepší vyhlídka na turisty. Pozoruji a vybírám si. Potom přistoupím k obětem, zadívám se jim na okamžik do tváře, natáhnu ruku do dálky směrem ke druhému břehu a ukazuji na bílé město za řekou: Petržalka, Pe-tr-žal-ka. Jako bych z oka vypadla bělovlasému stařečkovi Freudovi ve chvíli, kdy si ho předvolalo gestapo. Nastěhovalo se do domu přímo proti jeho bytu (Berggasse 19). Okna hleděla do oken. Předtím, než mu povolili vycestovat, musel podepsat, že mu nic špatného neudělali. Stařeček se podepsal a doplnil větu: „Gestapo mohu skutečně každému jen doporučit.“

Muezzini. Hlasy přicházely. Vyrážely ze stěn, sestupovaly z výšky, bušily do chodidel. Rytmický zpěv petržalských muezzinů. Budily Elzu brzy ráno. Před svítáním. O poschodí níž bydlela stará žena s bezvládnou matkou. Zůstávaly pořád doma a obě byly skoro hluché. Jejich nikdy nekončící rozhovor začínal před svítáním. Budily se brzy, nemohly spát. Dvě stařeny rozebíraly každé ráno existenci – svou i jiných lidí. (Od počátku.) Lpěly na pomluvách jako na životě. Elza ležela v posteli. Rušily ji hlasy stoupající ze spodního bytu. Měla pocit, že stařeny krákají v polštáři pod její hlavou. Byly v něm každé ráno. Od počátku světa. Jejich stařecká domácnost jí pulsovala pod hlavou. „Mami, ty jsi ale hrozně nespokojený pacient,“ vřískala jedna stařena na druhou. „Furt jsi nervózní. Stěžuješ si – na doktory, na sestry, na dialýzu. Jsi furt strašně nespokojená. A na tom pokoji – ostatní babičky jen tiše leží, ani pusu neotevřou…“ „Protože jsou blbé,“ zakrákala druhá stařena. A jak slunce stoupalo, přidávali se další.

Petržalku mohu opravdu každému jen doporučit. Výkřik dívky, odkojené pornofilmy, která při šukačce křičela, jako by ji řezali. Z levé strany přicházel monolog zklamané ženy. „Opili jste mě a potom tajně prodali starožitné hodiny, lidožrouti. Ale tenhle byt je moje vlastnictví. Všechny vás kopnu do řiti. Vypadněte odsud, hnusáci. Všechno mi zapřou, ukradnou utěrky, otlučou hrnce. Hlavně, že oni mají všechno nepoškozené!“ Byt naplnila hlasitá hudba. K prasknutí. Nábytek a Elza se zachvěly. Někdo vyběhl na balkon: „To je konec! Slyšíš? My dva jsme spolu skončili! Milovala jsem tě hodně, ale hrozně jsi mě teď urazil. Ale teď ti už může být všechno jedno. Miluju tě, ale ty se už o mě nestarej. A už vůbec tě nemusí zajímat, kolik mám v pičičurákčurákůůů!“ Elza vyběhla z bytu. A myslela si, že se už nikdy nevrátí. Domůůů! Procházela se vilovou čtvrtí na Palisádách. Nahlížela do rozsvícených oken. Ulicí se rozléhal měkký zvuk jejích vlastních krokůůů. Ticho zářilo. Dech měla hluboký a pravidelný. Jen co znovu překročila práh svého bytu, mimovolně se zrychlil. Břicho tlačilo moře zablácených kluzkých kamenůůů. V pokoji bylo ticho. Čekala. Jak srna v oku. Jako zajíc, připravený ke skoku.

Muezzini jí připomínali netopýry. Slepé okřídlené myši, které stále vydávají zvuky. Podle odrazu svého hlasu se umí orientovat, určují azimut, polohu, ví, kde jsou. Orientují se ve světě podle toho, jak se jejich hlas odráží od okolních věcí, bytostí, krajiny. Vydávají zvuky a tím si hledají vlastní místo. Jsou to ozvučené bytosti, následující ozvěnu. Jako lidé věčně brebentící do telefonů přiložených ke tvářím. Rychle a nepřetržitě blekotající a naslouchající ozvěně blekotání. Hledají, kam se dostali. Kam až v síti zapadli. Asi jako slepci, kteří se bojí tmy a potichu si zpívají. Jako lidé, kteří žijí sami v tmavých bytech a od rána si pouštějí televizi, aby měli v bytě živo. Jako stařec Ketzalquatzel vyprávějící pořád dokola tytéž příběhy. Příběhy, které si vynucují, aby byly bez ustání vyprávěny. Vylepšovány. Aby neztratily místo. Aby se měly od čeho odrazit. Aby se nepřetrhla nit.

Elza: Hlasy jsou tak uhrančivé. Prodírají se do nitra těla. Odkrývají postupně všechny cesty. Některé navždy uzamykají brány, pálí mosty. Uzavírají otvory. „ Co je tohle za zkurvenej stát?“ vykřikuje soused a směje se jako blázen. Sedím na záchodě a snažím se vyčůrat. Soused se směje a křičí. Jeho hlas mě stahuje jako těsný opasek. Jako popruhy. Zarývá se mi do masa. Jestli ho budu muset poslouchat, nepodaří se mi vyčůrat. Soused je akcentovaná osobnost.

Hlasy petržalských muezzinů není ve městě slyšet. Stojí jim v cestě řeka. Nenese jejich výkřiky. Pohlcuje volání svým vlastním tichem. Tichem bez konkurence. Muezzini jsou pod hladinou bezmocní. Voda pohlcuje slova, příběhy, výkřiky. Pozemský hluk, význam i intenzitu. Couvnou před ní. Pár kroků zpátky – domů – do Petržalky. Ustoupí jako potkani. Město, kterým protéká řeka, má proti městu bez řeky výhodu. Nemusí se deratizovat celé najednou. Město bez řeky je nutné deratizovat celé v jednom dni. Aby potkani nestihli přeběhnout z otrávené části do lokalit, které ještě ošetřeny nebyly. Město, kterým protéká řeka, stačí otrávit nadvakrát.

Když Elza ráno odcházela z bytu, seděl Ian nahý na židli a psal. Večer se vrátila, otevřela dveře pokoje a podivila se, že muž sedí stále nahý v nezměněné pozici a píše. Když ho na to upozornila, s radostí se poplácal po břiše a stehnech, jako by je viděl poprvé. Potěšilo ho, jak živý zvuk vydávají.

Toho jara začali Ian s Elzou žít ve svém městě jako na dovolené. Jako v cizině. Celé hodiny si četli v Kavárně Hyena. Poslouchali a pozorovali lidi kolem sebe. Udržovali se ve stavu bdělého hladu. Utráceli hodně peněz. Tak jako vždycky těsně před krachem. Rozhazovali je. Pořád si něco zapisovali.

Potkávali se v kavárně dvakrát denně a u stolu sedávali s dalším párem – Rebekou a Lucasem Elfmanem. Bylo zjevné, že tuto čtveřici tvoří samí umělci. Rebeka byla Elzinou přítelkyní z dětství, Elfman si ji vzal těsně před jeho koncem. V Hyeně byli všichni na stipendiu. To se život zpomalí jako během plavby na lodi.

2
café hyena

„Ach vílečko, kdybys ty věděla, co všechno jsem já prožil…“ Pinocchio Elza: S Rebekou jsme se potkávaly vždycky těsně před obědem. Šly jsme spolu na nákup a potom v poklidu a beze spěchu vypily sedmičku frankovky. Rebeka přitom vařila, protože na rozdíl ode mě neměla ráda obložené chlebíčky, ale maso s omáčkou. Všechna poctivá domácí jídla, jako například segedínský guláš nebo kuře s rýží a kompotem ji dojímala a připomínala její rodinu a stolování s matkou, která zemřela. Rebeka vařila ráda i proto, že při vaření se dobře pilo víno. „My si tak žijeme, Elzo, vaříme, uklízíme a popíjíme. Ty, ale někdy si říkám – my to děláme místo práce – ale představ si ty ženy, které jsou do čtyř v práci a potom stihnou ještě všechno to, co nám zabere celý den.“ Rebeka si zapálila další cigaretu, zhluboka z ní potáhla a chvíli mlčky obdivovala ženy, které chodí do zaměstnání. Rebeka byla moje nejlepší kamarádka. Navíc jsme si byly podobné. V některých dnech nás považovali za sestry. Rebece to nevadilo. Měla i jednu skutečnou sestru – dvojče. Jejich vztah se zkomplikoval poté, co sestra o Rebece v městě rozšířila, že jí v matčině břichu brala živiny. Rebeka jí zazlívala, že si už nepamatuje, kdo ji v dětství chránil před výpraskem. „Pořád někoho provokovala, ale ubránit se neuměla. Byly jsme zvláštní dvojice: vyhrávaly jsme všechny soutěže. Já vždycky nejrychleji běhala, plavala a šplhala. Sestra vítězila v závodech typu: kdo sní nejvíce koláčů, anebo spolkne najednou celou buchtu.“

Rebeku poslední dobou pořád něco trápilo. Byla jediná ze Čtveřice, která ještě nikdy nepracovala. Stipendisté se spolu denně potkávali v kavárně, aby se domluvili na strategii. Spočívala v tom, že vždycky jeden z nich pracoval a vydělával peníze, zatímco ostatní tvořili. Posedávali v kavárně, chodili po městě, studovali, pozorovali, bojovali o život. Čtvrtý zatím poskytoval Trojici stipendium. Tak jako to v případě jiných umělců dělá nadace Santa Maddalena v Toskánsku, Instituto Calouste Gulbenkian v Lisabonu, Fulbrightova nadace v USA nebo hraběnka Thurn-Taxisová v Duině.

Nadace Trojice sídlila v Café Hyena, které hosté přejmenovali na Café Vienna. Byla to prostorná kavárna a chodili sem hlavně cizinci a bohatí lidé. Trojici tady považovali za studenty. Vždycky se třásli zimou, byli nedostatečně oblečení, ruce si hřáli o horké šálky, pili všechno dohromady a bez ustání si cosi zapisovali nebo dělali poznámky do knih a časopisů. Občas knihu prudce zavřeli, položili dlaně na její hřbet a s povzdechem se zahleděli do dálky. Tehdy ostatní hosté věděli, že právě narazili v textu na myšlenku, která náhle zcela změnila jejich život. Občas vstali a nervózně se po kavárně prošli. Prsty si přitom nedočkavě poklepávali po rtech. Tvorba v přímém přenosu. Dnes Elza v Hyeně nahlas čte z Plánu vyprovázení. Prvních deset stran. Poté, co vzduch zhoustnul vulgarismy, od stolu se zákusky vstane několik postarších dam a dvě rodiny s dětmi. Na konci nikdo nezatleská. K Elze přistoupí paní ve fialovém. „Nemám ve zvyku takto chodit za lidmi a říkat jim svůj názor, ale musím vám říct, že Petržalka taková není. Já tedy nevím, kde vy bydlíte, a exoti se najdou všude, ale toto?! Toto ne! A můžu vám garantovat, že když ten začátek tak necháte, tak si vaši knihu nikdo nekoupí. Za to vám ručím. A to nejsem učitelka.“ Když spolu Čtveřice o něčem debatovala, její členové se překřikovali, vstávali ze židlí a tváře jim hořely. Občas tu oslavovali. V den výplaty, když chodilo i stipendium na další měsíc. Tehdy nezřízeně pili, jedli a hádali se. Křičeli na celou kavárnu. „Nekecej voloviny!“ křičela Rebeka na Elzu. Hádaly se o postavu Kovboje v Lynchově filmu Mulholland Drive. Pro Elzu to byla záporná a pro Rebeku kladná postava. Elze připomínala vyšetřovatele StB. Rebece alchymistu. Během hádky se tvář Elziny přítelkyně měnila z původní ovečky Rebeky, jehňátka Rebeky, srnkopsíka Rebeky na vlčí, lví, tygří, dračí a nakonec zazářilo čisté, oslepující, nehybné zlato. A zlatoústá Rebeka vykřikla: „Tak drž už chvíli hubu, proboha, drž hubu, Elzo!“ „Ty se nehádáš se mnou, ty se hádáš s vínem,“ smála se Elza. „Myslím, že je čas. Měla by začít vydělávat,“ řekl Elfman. „Ona? Je tak křehká,“ zapochybovala Elza. „Prosím tě, nemluv jako nějaká bisexuálka,“ znervózněl Ian.

Rebeka: Peníze, zase potřebujeme peníze. Nemůžeme žít donekonečna jen tak: bez peněz. Teď je řada na mně – zkusím začít vydělávat. A uvidíme. Najdu si džob, začnu dělat byznys, budu chodit do práce, vydělávat peníze, peníze, peníze, zaměstnám se, zapadnu, zařadím se, urovnám si život, dospěju, osamostatním se, zabezpečím. Můžu dělat všechno kromě učení. Učitelé jsou na tom nejhůř. I když ze školy odejdou, všude slyší třídu plnou žáků: hlasy, vrzání lavic, zipy na penálech, kružítko zapichující se do zad. V pustém lese k nim doléhají hlasy dětí na školním výletě. Putují zároveň s nimi, splývají se zurčením potoka. „Proč vzali děti na výlet do tak hlubokého a pustého lesa? A proč právě teď o půlnoci na Štědrý večer?“ ptají se v duchu učitelé v pustém lese. „A když se na toto v duchu zeptám já, tak na co se potom, proboha, ptají ty děti?“

Babička Rebeky kdysi byla učitelkou. Vyprávěla jí o některých žácích. Například o chlapci, který všem říkal, že jsou žebráci. Jeho otec byl muzikant, hrál na fagot a děti se mu posmívaly, že tatík hraje na kokot. Anebo o učiteli pracovního vyučování, který si v hodině uřízl prst a žáci ho se smíchem doprovázeli do nemocnice. Prst si nesl v kyblíčku plném ledu. Doktoři ho v nemocnici vysypali do záchodu a spláchli.

Naposled poskytovala Trojici stipendium Elza. Pracovala pod různými pseudonymy v několika konkurenčních denících. Většinou šlo o vlivné noviny s celostátním dosahem a společným řídícím centrem. Jejím prvním pracovištěm byla televize. Pod pseudonymem Kupcová dělala PR manažerku reality show, která se odehrávala v koncentračním táboře Dachau. Modrá skupina žila v podmínkách internovaných Židů, červená měla hrát roli bachařů. S reality show byly spojovány velké naděje, hlavně fi nanční. Pracoviště jí připomnělo pionýrský tábor a školní třídu s žáky. Lidé, kteří pracovali namačkaní jeden na druhého, jedli pod lavicí, nadávali si, pracovali, nahlas komentovali všechno, co dělali. Pobíhali, hráli hry. Na pracovišti se někteří snažili přilnout k jiným. Hledali ochranu. Stejně jako ty osamělé bytosti, co celý pionýrský tábor proplakaly a toužily po rodičích. „Už nikdy neodjedu z domova,“ říkaly si. A vytvářely tak semknuté slzavé skupinky. Několik dětí plačících ve společném kruhu. Nejvíc jí vadily večerní táboráky, když všichni seděli kolem ohně a zpívali. Píseň stíhala píseň. Malá Elza seděla vždycky schovaná v zadní řadě, ale pro jistotu stejně otevírala naprázdno ústa. Nevydala ze sebe ani hlásku. Ale ze rtů jste jí mohli odečíst: „Z rozdílných světa lááánů.“ Totéž dělala i teď – v práci. Pohybovala rty.

Kolem ní hekticky pobíhali pracovníci. Se zrychleným dechem vyráželi vulgarismy, nestíhali, syčeli a supěli. Nespali, nejedli. Nejedli, nepili – jenom takto makali. Byli to hrdinové – v kruhu pobíhající nerváci. Jejich kouzlo spočívalo v jejich věčné nespokojenosti. („Bože, proč mě nenechají dokončit aspoň jednu věc? Teď ne, nemůžu. Nemám čas. Mám práci, musím si dát cappuccino!“) Všechny ženy se v práci navzájem oslovovaly „zlato“ a bílé jedovaté sliny se jim hromadily v koutcích úst. Krvavá tečka jim zářila v koutku každého oka. Občas si udělaly oslavu, které neříkaly mejdan, ale mejdánek.

Koncentráčnická reality show byla však takovým propadákem, že způsobila krach televize. Jako takové. Na jedné poradě Elzin nadřízený vykřikoval, že problém je v tom, že diváci nejsou dostatečně zainteresovaní. „Válka už dávno skončila, dneska už z ní nic nevytlučete.“ „Jedině, že bychom ji znovu rozpoutali,“ reagoval jeden z techniků virtuálního studia. Ředitel smetl nápad ze stolu. Argumentoval tím, že v takové situaci by všichni přišli o peníze. „Za války peníze ztrácejí hodnotu, svět funguje na potravinové lístky.“

V lednu přišly takové dny, že měla pocit, jako by se jí z těla ztratily vnitřnosti. Dýchací trubice končila těsně pod krkem. Tehdy Elza jedla a pila. A divila se, že jí ty kusy chleba, rajčat spolu s napolitánkami nepadají z úst rovnou pod nohy. Dech měla mělký. Pohyboval se mezi nosem a ústy. Kdepak ásany! Vzpomněla si na dědovu anekdotu o Jánošíkovi. Jánošíka pověsili za žebro, ale on jen visel a pořád ne a ne umřít. Tak poprosil drába, jestli si nemůže dát ještě jednu cigaretu. Dráb, že když to má být poslední přání… Jánošík šel do trafi ky pro cigarety a zapálil si. Ale kouř mu utíkal dírou pod žebrem. Neměl z kouření ten pravý požitek. Vykašlal se na to, znechuceně típl cigaretu a vyskočil zpátky na hák. Pionýrský tábor pro některé lidi pokračoval i ve stáří. Elzina teta žila ve starobinci v Budapešti. Na Margitině ostrově. Elza s matkou ji jednou za měsíc navštěvovaly. Pořád nosila rukavičky a byla cítit jako starý sekretář. V lednu stařena (i v rukavičkách) vyskočila z okna. Spáchala sebevraždu, protože nemohla být v koupelně tak dlouho, jak si představovala. Nemohla ve sprše a před zrcadlem trávit tolik času, kolik by potřebovala. Vždycky už za dveřmi čekal někdo další. Pořád jí někdo dýchal na záda. Vyťukával. Starobinec byl pokračováním pionýrského tábora. Společná koupelna, příliš mnoho zpívání, načasované jídlo, které pro vás vybírá někdo jiný, sem a tam mejdánek.

Po cestě z Budapešti domů jim překážel tirák. Na zadku měl nápis Italy zarámovaný rajčaty a lahvemi vína. Elza pomyslela na moře, Pompeje a víno Krista Vesuvského. Zatoužila po velkých městech – Lisabonu, Římu, Amsterdamu a Londýně. Spojovala si je s pocitem svobody a hojnosti. V cizím městě se s Ianem milovali vždycky dvakrát. Ráno a před spaním. Tvořili dvojici, která se musela neustále utvrzovat – přesvědčovat o vlastní homogennosti. O funkčnosti. Narostly jim nové hlavy s úplně čistými jazyky. Vymetali jimi novou zemi. Nikdo jim nerozuměl, jejich řeč se stala tajnou a romantickou. Vymýšleli si ji sami pro sebe. Nikdo jim ji nekazil, nerozšiřovali hranice svého světa zdánlivou srozumitelností. Světové dění přestalo existovat. Se zatajeným dechem si prohlíželi titulky místních novin, kterým nerozuměli. Cizí města jí připadala svobodná proto, že v nich nikdy nepracovala. Neznala jejich starosty, městské části, úřady, kauzy. Nikoho v nich nesháněla, neobtelefonovávala. Neměla kontakty.

Elza: Bratislava. Město, které tě chytí do spárů a sevře ve své tlapě. Na cestě z práce k Ianovi a od Iana do práce. Váznešv rytmu vlastního pochodu. V rytmu města. V rytmu milování, práce, mejdanů, vydělávání a míjení, získávání a ztrácení. Vyděláváš? Zaděláváš? Co s čím? Čas, člověka a peníze? Město, víno, píseň a zaměstnání? Přátele, lásku a debily. Lívance. Bratislavský alchymista.

Bratislava. Město, které tě nutí, aby ses do něčeho vrhl, tak jako se ono vrhá na tebe. V redakci. „Co ty, Elzo, vlastně ve skutečnosti děláš? Píšeš román? Aha… Ty se máš, to bych taky mohl. Kdybych na to měl čas. Kdybys věděla, co já všechno v životě zažil. To by byla kniha!“ povzdechl si šéfredaktor a nalil si bílé víno. Ach vílečko, kdybys ty věděla, co všechno jsem já prožil… Posadil se na její stůl, ruce si dal v bok a podíval se jí do očí. „Jak jsi na tom, už jsi něco zjistila?“ „Víš, já teď fakt nevím, jak to vlastně je. Co je pravda v tomhle případě. Nemám to jak ověřit, ale snažím se – telefonuju, vyptávám se, čekám.“ Pod šéfovým modrým pohledem zalila Elzu horkost. Modrý plamen ji pálil přímo do tváře. Myslela, že to vydrží, a mluvila dál. V jednom okamžiku ale ucítila, že pokud si nesundá rolák, shoří, vybuchne, na povrchu se rozpálí. „Zezačátku se mi to zdálo jasné. Ale pořád přibývá zmatečných informací. Neměli bychom dělat paniku,“ pokračovala a snažila se přetáhnout si rolák přes hlavu. Myslela si, že jí na to bude stačit jediný rychlý pohyb. Svetr se však těsně nad hlavou zasekl a ona se v něm šprajcla. „Nevím, jestli to stihnu do uzávěrky. Ale zítra by to už bylo pasé. Musím to nějak zjistit, hledám kontakty,“ vysvětlovala Elza s hlavou pod svetrem. V té tmě měla pocit, že nebojuje se svetrem, ale s vlastní kůží. Že si omylem přetáhla přes hlavu kůži na zádech. „Promiň, že já tady,“ zmítala se. V tu chvíli jí šéf jednou rukou přidržel kalhoty a druhou z ní rolák strhl. Zachránil jí život. A kůže na zádech doroste rychle. Tím si byla jistá. Nemusela ani nikam telefonovat. Elza: Se zašprajcováním jsem měla problémy od dětství. Když jsem si v laciných hotelích myla hlavu v umývadle, obvykle se mi zasekla mezi tělem umývadla a kohoutkem. Odtok byl ucpaný a voda stále přitékala a stoupala k ústům a nosu.

Cestou domů jsem se v tramvaji u zadního okna opírala o tyč, která asi v deseticentimetrové vzdálenosti kopírovala stěnu vozu. Během vyprávění jsem si tudy prostrčila ruku. Když jsem měla vystupovat, zjistila jsem, že ruku nemůžu vytáhnout. Loket byl příliš široký. Zašprajcoval se. „Bez panike, bez panike,“ domlouvala mi skupina polských turistů, která jela se mnou. Řidič zavíral dveře lidem před nosem a smál se. Poláci se tiše modlili. Loket se každým pohybem zvětšoval.

V tom okamžiku, kdy poslali Elzu, aby napsala o otevření 3D kina, vzpomněla si na Iana. Ještě před několika lety by byl první, kdo by tam běžel. 3D kino mělo trojrozměrný obraz. Trik je založen na využití posunu vidění jednoho oka vůči druhému. Ian vidí od roku 1999 jen na pravé oko. Přesto věděla, že i když nebude moci být mezi prvními diváky, jistě zachytí včas zprávy o otevření tohoto pro něj zbytečného kina. Ian totiž od dětství kupoval hromady novin a časopisů. Bezuzdně se z nich dokázal radovat, donekonečna si v nich listoval. Hromadily se mu v pokojích ve formě sloupů a věží. Neuměl se s nimi rozloučit. V každém starém časopise mu něco připadlo natolik zajímavé, proč ho bylo potřeba uschovat, proč se ho nechtěl vzdát a vyhodit ho. „Všechno to jsou informace,“ říkával Elze. „Někdy je ještě můžu potřebovat.“ A Elza přiznává, že Ian doopravdy vždycky věděl hromadu nejrůznějších zajímavostí. Zatímco pekla kuře, vyprávěl jí o nejnovější teorii o tvaru vesmíru, o tom, jakými problémy trpí klonovaná ovečka, o osudu protagonisty dokumentárního filmu Nanuk, nebo o úplně nové irské kapele, která najednou doma prodala víc desek než U2. A když vytahuje kuře z trouby, Ian řekne: „A u nás zítra otevřou 3D kino. Ale určitě tam nebudou žádné kvalitní fi lmy. Jen takové cirkusové atrakce, že?“ ptá se a odpovídá si Ian. Elza: Ian je můj. Náš. Líbáme se jako poprvé. Jako první líbající se dvojice. Jsme bytost s jedním tělem, dvěma jazyky a třema očima. V 3D kině promítali film o dinosaurech. Po jeho návštěvě se Elza už do práce nevrátila. Pozorovatelé to označili za stylové ukončení kariéry.

O dva dny později ji překvapila kavárna plná kolegů. Přišli se rozloučit do Café Hyena. „Kurník,“ chtěla říct šokovaná Elza. „Kurvy,“ řekla nechtěně místo toho.

knihu Café Hyena (Plán vyprovázení) vydalo v roce 2010 nakladatelství Paseka