Pokus o proměnu veřejného prázdna

Setkání zahájil německý velvyslanec, který připomněl odkaz Heinricha Bölla, nejen ve smyslu literárním, ale především jeho životního příkladu. „Umělec by se neměl prezentovat pouze dílem, ale životním postojem jako takovým", řekl například. Vyzdvihl rovněž literaturu jako důležitý nástroj kritiky a angažovanosti a v tomto smyslu také Bölla jako ukázkový příklad autonomního umělce schopného formulovat nové vize a koncepty. Upozornil na lidský rozměr při vytváření umělecké skutečnosti. „Böll nebyl slepý na levé oko", řekl mimo jiné. Sociální aspekt umění byl pak nosným momentem většiny diskuzí.

Opečovávat a kultivovat

Jakýmsi prologem celé konferenci byla úvodní řeč českého filozofa, nebo lépe „svobodného myslitele", jak jej uvedl Ondřej Černý, Václava Bělohradského, který v promluvě volně navázal na Böllův odkaz. Bělohradský v reakci na dnešní tendence vývoje společnosti především varoval před zjednodušeným pohledem na dějiny. Böllovu morálnost řeči charakterizoval jako schopnost „bránit se devastující tendenci souhlasit s obecným soudem“. „Neškrtejme v dějinách“, vyzval publikum. Varoval rovněž před zjednodušeným chápáním některých společenských konstant. Za nejhorší označil pojem „informace“ a jeho chápání. „V dnešním světě není téměř možné vnímat informace v kontextu, neboť kontext je souzněním dějin a zkušenosti, ke kterému dochází velmi zřídka.“

Miroslav Bambušek a Tomáš Žižka reprezentovali v prvním panelu neakademické pozice. Stručně připomněli porevoluční vývoj site-specific projektů v českých zemích a taktéž některé divadelní počiny s primárně politickým obsahem. Kromě momentu, kdy Žižka označil kamenná divadla za nekrofilní instituce (což na chvíli zmrazilo úsměv řediteli Národního divadla Ondřeji Černému, který diskuzi řídil), kupodivu nic kontroverzního nezaznělo. Bambušek označil politiké umění dneška ne za prostředek agitace, ale „péče o obec, změny a společenské reflexe“. Zdůraznil také, že v České republice k žádnému podobnému vyrovnání s minulostí jako v Německu nedošlo. Řekl navíc, že není nuné pouze přivádět k řeči to, co bylo vyškrtnuto, ale zdůraznil také odpovědnost umělce vůči sobě samému, vnímateli a svému okolí. Jinými slovy: „Opečovávat a kultivovat prostor“. V divadelním panelu tak poprvé za celý den zazněla polemika o umění ve veřejném prostoru. Právě site-specific performance totiž na rozdíl od klasických forem nutí umělce k artikulaci v přítomném čase a prostoru, který navíc mapuje nejen fyzicky, ale především mentálně. Na to reagovala i známá německá divadelní kritička Renate Klett, která se nebála označit divadlo za zrcadlo společnosti, a to právě díky jeho „schopnosti manipulovat realitou a zpochybnit to, co vidíme a vnímáme jako normální“.

Několik kroků za dějinami

Ani druhý panel bohužel nepřinesl příliš radikální interakci natož diskuzi. Své nicméně přednesly neobyčejné osobnosti české a neměcké literatury. Burkhard Müller na úvod pronesl názor, že spisovatel nemusí být pouhým stenografem společnost, ale může se stát i nástrojem její změny. Argumentoval znovu příkladem Heinricha Bölla. Ivan Klíma naopak mínil, že se má oddělovat to, co člověk píše a žije. Souhlasil sice, že literatura může fungovat jako protest, ale zároveň varoval před zkresleným vnímáním některých (ne)literárních aktů. „Podpis petice není literatura“, dodal. „Politické vnímání literatury je často zavádějící, je pouhou interpretací, Haškův Švejk například není protiválečným románem. Ani většina literatury samizdatové není politickým manifestem, ale svobodou myšlenky a jazyka“. Opoziční sílu literatury Klíma nechápe v konvenčním smyslu – protestuje-li literatura, pak svou samotnou existencí – proti banalitě, kýči, pomíjivosti. Radka Denemarková naproti tomu říká, že každá dobrá literatura je angažovaná, protože se zabývá situací člověka, který je vždy „několik kroků za dějinami“. Nicméně dodává, že ráda žije v době, kdy se angažovanost nevyžaduje. Literatura je tu od toho, aby oprašovala věci, o kterých se nemluví. Její funkcí však nemá být soudit, ale pojmenovat. Ústy Luďka Navary znovu zazněl názor, že klíčem k pochopení spletité součastnosti je poválečná doba a vyrovnání se s ní bez předsudků a záměrného zkreslování dějin.

Krize, krize, jaká krize?

Poslední z panelů konference nesl podtitul Krize, krize, jaká krize? a byl zastoupen osobnostmi činnými na poli vizuálního umění. Rumunský kreslíř Dan Perjovschi (kterého zná české publikum i z výstavy Dada East?, zorganizované v roce 2007 Festivalem spisovatelů Praha) otevřel svůj svěží a humorný příspěk konstatováním: „Já jsem stále v krizi“. Kromě svých děl vytvořených přímo ve veřejném prostoru prezentoval například fotografie Caucescova paláce v Bukurešti, který označil za diktátorský sen ve formě architektury a ukázal jeho proměny v čase. Zajímavým příspěvkem (nyní už skutečně do diskuze) byl Perjovschého koncept „mizejícího umění“ – to proto, že řada jeho děl je po výstavách na stěnách muzeí přemalovávána nebo v plenéru podléhá destruktivním vlivům počasí. „Mizení je mojí mírou úspěchu“, řekl. Poměrně radikálně také posoudil perspektivy současného umění vznikajícího v ateliérech: „Umění ve studiích je vyřízené“ (artist way in studios is finished), řekl doslova.

Pohled na odlišný vývoj umění ve veřejném prostoru nabídl berlínský kurátor Jan Endelman. Připomněl překotnou změnu tváře města v devadesátých letech, a zároveň varoval, že přílišná kumulace umění může vést k jeho vyprázdnění. Současnou situaci vtipně parafrázoval slovy: „Revoluce dnes nebude, umělci jsou unavení“. Oproti devadesátým letům, kdy byli umělci podle Endelmana „agenty změny“, je dnes umění potřebné především k „proměně veřejného prázdna (transforming public emptyness)“.

Prvním českým mluvčím ve výtvarném panelu byl Jiří David. Svůj příspěvěk koncipoval jako osobitý a intelektuálně vypjatý pohled na současnou scénu. Umění je podle něj vnímáno ze dvou hledisek. Buď jako neautonomní akt, který je sice sofistikovaný a pečlivě konstruovaný, nicméně prvoplánový. Nebo je na umění nahlíženo pouze jako na retardační dekor, vysoce estetizovanou, ale prázdnou formu. Neprozradil už, do které skupiny sám sebe počítá. Svůj rozvleklý monolog, který zanechal polovinu publika ve zmatku (částečně proto, že kadenci jeho mluvy by nedokázal simultánně tlumočit snad ani robot) zakončil úsudkem, že nekomerční umění nutně neznamená umění svobodné.

Slovo poté dostal Milan Mikuláštik, známý ze skupiny GUMA GUAR či autorského dua MiNa, tedy zástupce akčního, často politicky zaměřeného umění. Konečně došlo také na říznější argumenty. Mikuláštík připomněl některé případy, kdy radnice města cenzurovala výstavy či celé galerie rušila. „Mají-li být poskytovány kulturní granty, pak ne jenom takovým projektům, které budou pouze afirmovat společnost“, řekl v této spojitosti. Připomněl také, že umění se v dnešní době často stává pouhým servisním zbožím pro elity. Trpký smích vzbudila otázka německé novinářky: „Co se tedy děje, když radnice cenzuruje a následně zavře galerii? Jsou lidé v ulicích? „No, nějaké demonstrace sice byly, ale vcelku se nestalo nic“, odvětil celkem rezignovaně Mikuláštik.

I díky energickému a bystrému moderování Martiny Pachmanové, které bohužel nesnese srovnání s ležérním stylem Pavla Mandyse ani ceremoniální těžkopádností Ondřeje Černého, měla závěrečná diskuze vzestupnou tendenci. Poprvé se dostalo také na otázky publika, které nakonec přinesly i několik pozornosti hodných momentů. Největší emoce kupodivu vyvolala otázka, zda takzvané akční (a s ním i agitační) umění patří do galerií. Milan Mikuláštík vznesl inspirativní myšlenku, že umění musí více atakovat a probouzet instituce. Dan Perjovschi dodal, že „umělec může být svobodný na mnoha místech“. Zazněl i hlas, že česká výtvarná scéna vede zbytečné spory, což může pro tentokrát zůstat mementem na závěr.

Zbývá poděkovat institucím podílejícím se na organizaci konference, za skvělý výběr prostor pro její realizaci i vynikající technické zajištění, včetně profesionálního simultánního tlumočení do sluchátek, které u nás zatím bohužel není na podobných akcích zcela obvyklé.

Autor: Václav Kovář

Související:

Umělci: prostředníci úpadku? | Krize? Jaká krize? (z pera Věry Jirousové) | Václav Bělohradský jako host na Dnech Heinricha Bölla