Rozhovor s Věrou Jirousovou

„Když se člověk zabývá pouze minulostí, tak tam postupně odejde. A já osobně jsem vždy potřebovala být v přítomnosti.“

Věra Jirousová, signatářka Charty 77 se narodila 25. února roku 1944 v Praze. Vystudovala dějiny umění na Karlově univerzitě. Nějaký čas pracovala ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie. V době normalizace to neměla vůbec lehké, vychovávala prakticky sama dvě děti, když její manžel Ivan Martin Jirous (Magor) byl komunistickým režimem vězněn ve Valticích. Své ženě a dětem Tobiášovi a Sáře směl psát jen dopisy. Také Věře Jirousové pomáhala poezie přežít mnohé kruté chvilky. K psaní se uchylovala spíš „tak nějak potají“, jak napsal později její syn pro týdeník Respekt.

„Matka svoje básničky psala tak nějak potají. Občas jsem nějakou našel na cigaretovém papírku, ale pořádně jsem nevěděl, ani co to je. To, co napsala, mohlo vyjít jen v samizdatu, takže nějaké podoby literárního provozu jsem si nikdy nevšiml.“

Leitmotivem 18. ročníku Festivalu spisovatelů Praha je rok 1968 v celosvětovém kontextu. Jakým způsobem vnímáte s odstupem 40 let tento revoluční rok a jaké emoce ve vás zanechal 21. srpen?

V čase okupace, 21. srpna, jsme byli s Ivanem Jirousem na Slovensku, na Polaně. Zůstali jsme zde až do konce září a o dění v Praze jsme se dovídali od známých. Právě má Krajina před bouří je o tomto období, i když jsem to nenapsala celé.

Po návratu do Prahy jsem pobývala v bytě po mých rodičích v Horní Libni. Studovala jsem tehdy výtvarné umění. Měla jsem však během studia doporučeno, že mám předstírat zájem o „staré“ umění. Protože pokud se někdo zabýval uměním 20. století, měl problémy. Současné umění se ani nepřednášelo, končilo se první světovou válkou. Kdyby někdo přednášel o dadaismu, surrealismu, avantgardě, tak ho zcela jistě z univerzity vyhodí. Paralelně jsem ale studovala přírodovědu s ornitologií, protože jsem bytostně potřebovala i něco živého.

Měla jsem na fakultě mnoho přátel. Ukázalo se ale, že i mezi našimi známými byli spolupracovníci StB. Tyhle věci mi docházely pomalu, jednak jsem tehdy nevěděla, že něco jako StB vůbec existuje. Také se už začal formovat odboj.

Jednou běžel Ivan Jirous do práce do novin a já byla doma sama. Slyším klíč v zámku, ale nikdo tam nestál. Podruhé, když jsme byt opustili a vrátili se, tak byl vypáčený psací stůl. To byly první náznaky toho, že jsme pod dohledem.

V lednu, to byl palachovský týden, jsme šli s Ivanem Jirousem do kina. Když jsme se vrátili, čekal nás doma nepořádek, jasně způsobený jednou z oněch prohlídek. Hledali nejspíš letáky a samizdaty.

Přemýšlela jste v této pohnuté době o emigraci?

Kamarád Ivana Martina Jirouse z Humpolce, který odešel později do Kanady, nás celou tu dobu přemlouval k emigraci. Říkal nám, že tu nemá smysl být. Ten odchod byl možný do října 1968. Hranice nebyly uzavřené, dalo se emigrovat, samozřejmě nikoliv legálně. Jeden můj kamarád měl letenku do Ameriky právě na 21. srpna 1968 na 10 hodin dopoledne, což bylo v době, kdy už byly cesty plné sovětských vojáků. Jiným známým se podařilo do USA ještě odletět během října, ale to byla výjimka. Já jsem se tehdy hodně rozhodovala a hrozně se mi chtělo odjet. Zvláště někam za oceán, Evropa mě tolik nelákala.

Z exilu se do vlasti mnoho osobností nevrátilo, a to ani po roce 1989. Nalezli tak nový domov v cizině, kam je vedla touha po svobodném životě a tvorbě. Domníváte se, že v návratu jim bránila nedůvěra, že by se mohlo po mnoha letech komunismu něco změnit?

Na začátku devadesátých let pořádal Francouzský institut v Praze konferenci, která se týkala emigrace. Myslela jsem si, že se jí účastnil i Milan Kundera. Věra Linhartová poslala na tuto konferenci text, tedy spíše esej o domově. Věra odešla ze země proto, že v té době skutečně neexistovala jiná možnost, co by mohla dělat. Vyhodili ji z galerie, neměla kde bydlet, sešlo ze svatby. Vašek Havel ji nechal bydlet nějakou dobu na Hrádečku. Bylo to pro ni jediné východisko.

Milan Kundera pak jako odpověď napsal text, který reagoval na myšlenky Věry Linhartové. A jakoby s ní souzněl. Kunderovy pohnutky byly ale naprosto odlišné. Jako by utíkal sám před sebou, před tím, jakou roli by v tom novém režimu měl. On není člověk, který by byl schopen být naprosto „underground“.

Milan Kundera byl jistou dobu spisovatelem oficiálním. Být jednou oficiální a potom najednou zavržený, je strašně náročná pozice, a ta oficialita je vždycky za určitou cenu. Emigrace byla pro Kunderu jedinou cestou, jak se od minulosti oddělit.

Období normalizace bylo vůči odpůrcům režimu velmi represivní. Sledování StB, výslechy, prohlídky bytů a psychický nátlak byly trýznivou realitou pro ty, kteří usilovali o svobodu. Stýkala jste se s básníky, kulturními osobnostmi, které vystupovaly proti režimu. Situace ale nabyla na komplikovanosti především po tom, co jste podepsala Chartu 77. Za Vaše postoje byl dohled Státní bezpečnosti nevyhnutelný.

Po podpisu Charty jsem byla vyslýchána minimálně jedenkrát do měsíce. Výslechy probíhaly na Bartolomějské, na fízlárně, kde se mě pokoušeli soudruzi estébáci dojmout nebo vystrašit. Následující průběh byl otřesný: dvakrát do měsíce ve čtyři hodiny ráno domovní prohlídka, která trvala i sedm hodin. Prohledávali důkladně celý byt a všechny samizdaty házeli na postel.

Tři trestní stíhání byla naštěstí zastavena, ale v kriminále jsem byla doslova „jednou nohou“. Protože jsem tehdy už měla Tobiáše, tak jsem si dávala opravdu pozor. Moc dobře ale věděli, že mě mají čím vydírat…že dítě půjde do domova a já do vězení. Do aktivit vysloveně politických jsem se nikdy nepouštěla, protože právě ty byly mnohem snazší cestou k uvěznění.

Vždycky jsem si ale říkala, že když tak drobná žena s malým dítětem, která tráví čas péčí o dítě a psaním básní, ohrožuje režim, tak je na tom opravdu zle. S touto situací jsem trochu kalkulovala. Jsem si jistá, že estébáci nebyli nijak lidumilní. Pokud šlo o udání, díky kterému měl někdo povýšit, tak se nerozpakovali.

Zvláštní je, že toho estébáka, který mě měl „v popisu práce“, jsem na začátku 90. let potkala v zoologické zahradě s manželkou a dětmi. Jakmile mě zahlédl, ukláněl se, zdravil, stejně jako jeho žena. Říkala jsem si, proboha, tak já jsem mu tímto živila celou jeho rodinu! Dá se říct, že jsem byla něco jako jeho „klient“.

Když jsem chodila na procházky s dcerou i se synem, vždy jsme bezpečně poznali, že máme sledovačku. Sára už pány znala a jako malá s dětskou bezelstností jednomu z nich podala ruku.

Jedním z důvodů, proč jsem se z Prahy vystěhovala na venkov, byla i událost z Karláku. Sára byla miminko v kočárku a Tobiášovi bylo 12 let. Já jsem si chvilku četla, syn si ke mně sednul a řekl, že za chvilku půjdeme. Až potom mi řekl: „Mami, všimla sis toho? Paní, která seděla vedle nás a pletla, měla na konci jehlic směrovací mikrofony.“

Udávání živilo spoustu lidí. Když jsem měla plnou sledovačku, tedy dohled od rána do noci, přehazovalo si i 18 estébáků kabáty. Později jsem je už všechny poznávala a dodnes mi zůstala citlivost, že když mě někdo delší dobu pozoruje, tak to okamžitě vycítím.

V té době jsem nemohla nikoho navštívit tak, že bych mu dopředu telefonovala. Už kvůli odposlechům. Nestýkala jsem se ani s žádnými výtvarnými umělci. StB mě ale nesledovala neustále 365 dní v roce. Jen když byla nějaká akce.

Zabývala jsem se však i osudy lidí, hlavně těch mladých, svobodomyslných, kteří ani netušili, do čeho se dostali. Z okruhu muzikantů, umělců nebo literátů. Pamatuji si, že jsem v té době chodila za Motejlem pro právní rady, které mohly některé zachránit. Tehdy se leccos dalo vyřešit i přes psychiatra. Ale to už jsme v důsledcích roku 1968.

Váš tehdejší muž, Ivan Martin Jirous, byl významnou součástí tehdejšího undergroundu. Jaký měla tato skutečnost vliv na váš život v období komunismu? Je známé, že právě underground rebeloval proti režimu.

Byla jsem vedená jako podezřelá osoba pohybující se mezi undergroundem a literaturou, což bylo tehdy spojené s drogami a bůhví čím.  Fízlové chodili říkat učitelkám mých dětí, že je u nás drogové doupě. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme se odstěhovali na venkov. Syn neměl v osmé třídě žádnou šanci pokračovat ve studiu, na venkově se ještě určitá možnost nabízela. Ostatně děti mých známých, chartistů, na tom byli stejně. Jejich děti se mnohdy nedostaly ani na střední školu.

No, byly to tvrdý roky. Na začátku 90. let, po pádu režimu, mi to přišlo jako takové hrozné tažení. Doba, kdy jsem dělala úplně šílené věci. Neměla jsem vůbec strach a až v tom devadesátém mi to došlo. I přesto, že jsem mohla být zavřená v kriminále, jsem se s tím vším jednoduše nemohla smířit.

Důvěřovala jste i Vy zpočátku ideám socialismu?

Podívejte se, komunistický režim byl kontaminovaný od samého začátku. Lidé se udávali, i ti největší soudruzi se mezi sebou udávali navzájem. Proto jsem byla vděčná Cibulkovi za zveřejnění seznamů spolupracovníků StB, i když to byla amatérská akce. Zaplať pánbůh, že se to dalo v určité době sehnat třeba i v trafice na Můstku.

Ivan Martin Jirous se literárně velmi proslavil. Je autorem mnoha básnických sbírek, pohádek a dalších. Magorovy labutí písně se staly jakýmsi symbolem protestu proti nesvobodě projevu, ale i o Vás je známo, že píšete.  Které sbírky si nejvíce ceníte?

Moje kniha Krajina před bouří je jakousi koláží všech textů, které jsem napsala v letech 1979 – 1989 a Co je tu, co tu není jsou dvě sbírky vydané v samizdatu. Velmi si vážím obou.

Nějakou dobu už ale připravuji monografii o básníkovi Bohuslavu Reynkovi. Vydá ji Galerie Zdeněk Sklenář. Už měsíce ale čekáme na materiály z Francie. Jejich získávání je neobyčejně složité. Kniha ale vůbec nepůjde do běžné distribuce. Je vydávaná pouze pro nakladatelství, kde bude k dostání stejně jako rozsáhlá monografie o Karlu Malichovi.

 

Praha, 30.04.2008
foto © Erika Zlamalová