Články
Beat Generation módou proti konzumu
William Burroughs jednou prohlásil, že kniha Na cestě prodala trilión Levi’s. Tato ikonická značka, známá především výrobou džín, je jednou z módních společností, které profitovaly z nepoddajného obnošeného vzhledu, který zpopularizovalo umělecké a literární hnutí Beat Generation. Spisovatelé patřící k Beat Generation včetně Williama Burroughse, Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Ed Sanderse, Lawrence Ferlighettiho, Gary Snydera a Gregoryho Corsa byli zarytí anti-kapitalisté, kteří kritizovali americký materialismus. To jim ale nezabránilo v tom, aby se stali vzorem stylu 20. století.
Modré džíny, bílá trička, tzv. „workwear“ bundy a otlučené cestovní tašky byly praktickými nezbytnostmi pro život na cestách. Brzy se pak staly prvky, které definovaly uniformy poválečné generace mladých lidí nespokojených s tradičními hodnotami. Spolu s idoly alternativní kultury jako byl například James Dean a Bob Dylan reprezentovali beatnici tento look, který začal být spojován s odcizováním se a rebelií. Členové Beat Generation v reakci na tehdy populární a propagovanou americkou společnost poloviny 20. století, která si cenila konformity a konzumního způsobu života více než jedinečnosti a svobody projevu vyjadřovali svůj nesouhlas s těmito hodnotami skrze své oblečení a vzhled.
Ve 40. a 50. letech 20. století se ležérní oděv stával již daleko přijatelnějším, než tomu bylo v minulosti. I tak se ale od většiny amerických mužů stále očekávalo nošení obleků jak do práce, tak na většinu společenských akcí. Naopak krejčovský slovník beatníků byl založen na neformální praktičnosti. Mnoho ze spisovatelů této generace bylo chudých Kerouac pocházel z továrního města Lowell v Massachussetts z dělnické rodiny imigrantů , což znamená, že styl založený na praktičnosti nebyl vědomou módní volbou, ale spíše produktem z nutnosti. Jejich šatníky ale také často odkazovaly na knižní akademii a moderní jazzové umělce, kteří svou hudbou pomohli udat tón Beat Generation, například Charlie Parker, Dizzy Gillespie nebo Thelonious Monk. Ozvěnu tohoto ledabylého stylu, který Beatníci tak úspěšně prosadili, je možné i nadále slyšet na univerzitních chodbách.
Ženám Beat Generation se často nedostává tolika pozornosti. Je proto nutné si připomenout, že i básnířka Diane di Prima a spisovatelky Joyce Johnson nebo Hettie Jones byly také jedny z prvních, co se garderóby charakteristické pro zmiňované literární hnutí týče. Jejich podoba představovala protiklad k tzv. „New Looku“ modního návrháře Christiana Diora, který měl do ženského šatníku poválečné doby vnést honosnost a extrémní ženskost. Trendem 50. let 20. století byly stažené útlé pasy a kolové sukně. Nicméně pro ženy Beatníků to byly černé džíny, ¾ kalhoty a pouzdrové sukně, které kombinovaly s hedvábnými košilemi a nadměrně velkými svetry. Tímto způsobem vzdorovaly módě tzv. „přesýpacích hodin,“ která byla v 40. a 50. let 20. století populární.
Styl Beat Generation byl velmi často a nevyhnutelně satirizován většinovou americkou mainstream kulturou dané doby. Z „beat“ se stala karikatura v populárním slova smyslu. Představte si snobskou mládež v černých rolácích, která posedává, kouří a píše ve francouzských kavárách. Počáteční nepatrný náznak toho, co později většinová společnost označovala jako „styl beatníků“, se objevil roku 1956 v muzikálu Funny Face s Audrey Hepburn v hlavní roli. V jedné ze scén Hepburn tančí v zakouřené jazzové kavárně v Paříži, oblečená od hlavy až k patě v černém: v upnutých kalhotech a svetrovém roláku. V klasice U konce s dechem z roku 1960, kterou režíroval Jean-Luc Godard, pak Jean Seberg hraje Američanku v Paříži. Herečka je ve snímku, podobně jako Hepburn ve Funny Face, oblečena do upnutých černých kalhot, baletních střevíčků a bílého trička.
Pojem „beatnik“ vymyslel a poprvé použil novinář Hern Caen v opovržlivém článku publikovaném roku 1958 v novinách San Francisco Chronicle. Caen psal: „Časopis Look, který připravuje foto příběh o Beat Generation (ale ne, už prosím NE!) ze San Francisca, pořádal večírek v jednom z domů v North Beach pro více než 50 beatniků. Dříve než se o tom začalo vůbec šuškat, slezlo se tam přes 250 vousatých koček a koťat.“ Kerouac slovo „beatnik“ nesnášel. Když na Caena jednou narazil v nočním klubu, prosil ho, aby to přestal používat. „Ponižujete nás. Vypadáme jak pitomci. Nesnáším to. Přestaňte to používat.“ Nicméně pojem a představa s ním spojená už jim zůstaly. Ke konci roku 1959 týdeník The Village Voice vydal inzerát, který nabízel „pronájem beatnika“, což měl původně být jen vtip. V úplně první reklamě stálo: „Dodejte své honosné párty na úrovni šmrnc... pronajměte si beatnika! Zcela vybaven: džíny Levi’s, děravé tričko, tenisky, či sandály (volitelné). Peněžní srážka za chybějící plnovous, boty nebo ostříhané vlasy je možná. Ženská variace také dostupná. Obvyklý oděv: celý v černém.“ Reklamu ale někteří vzali vážně a pár lidí hostujících večírky v příměstských oblastech si opravdu „pronajali beatnika“ za 40 dolarů na noc. Různí básníci, spisovatelé a umělci pak tuto příležitost opravdu využili, jelikož to byl dobrý a snadný způsob, jak si vydělat. Touto cestou se tzv. „beatnik look“ vryl do paměti populární kultury.
Od té doby byl styl beatniků imitován a různě upravován studenty, umělci a módními návrháři. Každý si určil sám, jak moc se bude jejich varianta originálu podobat. Přestože móda generace beatniků záměrně a zásadně odporovala estetice Christiana Diora, která v Americe dominovala módním trendům 50. let 20. století, v současné době značka Dior uvedla pánskou podzimní kolekci pro podzim 2022, která odkazuje přímo na Kerouaca a jeho knihu Na cestě. Kreativní ředitel a bibliofil Kim Jones už v minulosti vytvořil kolekci pro Fendi, která byla inspirována Virginií Woolfovou a Bloomsbury Group. Tuto sezónu se tedy zaměřil na Jacka Kerouaca. Na pozvánky použil původní kresbu z přebalů prvních vydání knih Na cestě a Vize Codyho. Kopie textu Na cestě v XXL provedení se rozprostírala podél přehlídkového mola. Co se samotného oblečení týče, Jones prozradil, že chtěl, aby se jednalo o kolekci, která vyvolává dojem „kufru, který si člověk může vzít na road trip.“ Klasické modré džíny zkombinoval s tričky s potisky knižních obalů. Spíše konzervativní svetry, bundy z ovčí kůže a fotbalové dresy Kolumbijské univerzity pak odkazovaly na univerzitní léta beatniků. Celý projekt byl schválen dědici Kerouaca, přičemž na kreativní proces dohlížel Jim Sampas, Kerouacův synovec. Je zvláštní vidět drahé módní značky tvořit kolekce inspirované hnutím, jehož cílem byl pravý opak, tedy bojovat proti materialismu a vysoce konzumnímu způsobu života.
Postavy románu Na cestě nosí převážně ošuntělé základních kousky. Kerouac často směřuje čtenářovu pozornost na oděv hlavní postavy Deana Moriartyho. Píše, že „jeho pracovní uniforma k němu přilehá tak uhlazeně, až elegantně, že to vypadá, jako by si jen těžko mohl pořídit lépe padnoucí oblek šitý na míru u krejčího, protože si ho může vysloužit jedině u krejčího takto přírodního.“ Přestože životní styl na cestách musel být rázně asketický, Kerouac se do jisté míry zajímal o to, jak byli lidé kolem něj oblečeni. Jeho zájem byl primárně soustředěn na to, co o lidech jejich oblečení vypovídalo.
Dále byl uchvácen úbory jazzových zpěváků, pracovníků na polích a kovbojů, což se opakovaně projevuje v knize Na cestě. Moriarty je často přirovnáván ke kovboji, který Kerouacovi sloužil jako symbol nespoutanosti, individuality a svobody. Kerouac představuje hlavního hrdinu tedy následovně: „mladý Gene Autry (bavič znamý jako „nejoblíbenější kovboj Ameriky“) upravený, útlý v bocích, s modrýma očima a přízvukem z Oklahomy hrdina zasněženého Západu s kotletami.“
Oblečení ale bylo někdy vnímáno také jako břímě; zbytečnost, která utiskuje a nutí ke konformitě s většinovou společností. „Chci, abyste oba dva udělali to stejné, co já, osvoboďte se od všeho toho oblečení jaký smysl má oblečení? Jaký má význam?“ navrhuje Moriarty, který je v knize často popisován ve stavu plné či poloviční nahoty. Členové Beat Generation nosili své oblečení, dokud se nerozpadlo. Z tohoto důvodu bylo obvykle popisováno jako „otlučené“, „otrhané“ nebo „ubohé“. Fakt, že jim to nevadilo, bylo vyjádření názoru samo o sobě.
Stejný postoj si zachovali i někteří současní studenti, spisovatelé a umělci ti, kteří se oblekají ležérně se špetkou lhostejnosti. Z praktického hlediska pak styl Beat Generation rezonuje také se současným světem; dobou, ve které je udržitelnost důležitou součástí diskuze módního světa. Oblečení, které se rozhodneme nosit, má dnes – stejně jako tehdy – určitou politickou váhu. Ochrana životního prostředí a s ní spojená udržitelnost motivuje společnost 21. století ke kupování menšího množství kvalitnějších produktů, což se dá považovat za pokračování anti-kapitalistického odkazu, který po sobě tato alternativní kultura poloviny 20. století zanechala.
V éře tzv. „fast fashion“ a technologických miliardářů se zdá energie bouřících se beatniků nutná více než kdy předtím. Co kupujeme a co nosíme jsou samozřejmě jen dva ze způsobů, jak vyjádřit naše postoje a pocity. Navíc pravidla o tom, co je a není přijatelné a vhodné nosit v určitých situacích se od 40. let 20. století dosti změnily. Nicméně Beat Generation a jejich styl jsou bez debat stále mezi námi, ať na univerzitních kampusech a v nočních barech nebo na přehlídkových molech. Spisovatelé Beat Generation si možná nebyli zcela jisti svou reputací módních ikon, ale přesto nelze popřít jejich vliv na mladé rebely – s i bez příčiny – posledních sedmdesáti let a jejich šatník.
redakčně zpracovala Kristýna Bularzová s použitím textu Sophie Wilsonové z www.lithub.com
Příspěvků: 0