Rozhovory
Don DeLillo o Americe: „Nejsem si jistý, zda se naše země zotaví“
Don DeLillo, jeden z nejuznávanějších amerických romanopisců současnosti, vždy tak trochu soupeřil s Phillipem Rothem. Autor románů i dramat, kritik soudobé společnosti a prorok neradostných vizí mediálně globalizovaného světa často veřejně nevystupuje. Když už přislíbí veřejně vystoupení nebo rozhovor pro média, jedná se o výjimečnou záležitost. V těchto dnech poskytl interview deníku The Guardian, pravděpodobně u příležitosti svých 82. narozenin, které oslaví 20. listopadu. Vybíráme část z rozhovoru s Xanem Brooksem.
...
Dona DeLilla máme v živé paměti i z jeho vystoupení v Praze v roce 2011
,...
(...) Kdykoliv je schopný oprostit se od rozptýlení běžného života, rodinných povinností a valící se smršti zpráv běžících 24 hodin denně, Don DeLillo naťuká pár stránek své nejnovější knihy. Píše ze zvyku, i proto, že je v sevření myšlenky, která ho nenechá spát. Tvoří příběh, který se odehrává v blízké budoucnosti, v Americe, kterou už možná nezažije. Píše o Donaldu Trumpovi, nepřímo a nevyhnutelně.
Nebo jak to formuluje on sám: „Pracuji na próze, která se odehrává v budoucnosti za tři roky. Ale nepředstavuji si budoucnost v klasických měřítkách. Snažím se představit si, co bylo zničeno a co může být spraveno, a neznám odpověď. Doufám, že na to přijdu prostřednictvím psaní.“
Pokud odpověď neposkytne DeLillo, tak pravděpodobně nikdo. Spisovatel strávil 50 let na výsluní americké kultury. Diagnostikoval napětí v Americe, vysvětlil jeho projevy šílenství s černým humorem a hloubkou. S blížícími se 82. narozeninami je jeho kariéra víc o minulosti než o přítomnosti. Někdy na sebe minulost bere podobu starých hlášek z Podsvětí nebo Bílého šumu, které se mu vrací jako důkaz jeho prorockého daru. Jindy přichází v hmatatelnější podobě.
Love-Lies-Bleeding (Láska krvácí)je jeho hra z roku 2005, kterou znovu uvádí londýnské divadlo The Print Room. Je o Alexovi, krajinkáři paralyzovaném mrtvicí, a jeho náhradní, haštěřící se rodině (syn, bývalá manželka, současná manželka), která se sejde u sondy, která Alexovi dodává živiny, a rozhoduje o jeho dalším osudu. (...)
V telefonickém rozhovoru z New Yorku DeLillo přiznává, že si stěží pamatuje, jak tu hru napsal. Ale souhlasí s tím, že ústřední témata – konec života, technologický soumrak – nejsou nepodobná těm v jeho posledním publikovaném románu Zero K. (2016). „Opravdu jsem si myslel, že Zero K bylo vyvrcholením určitého zjišťování,“ řekl. „Takže možná byla tahle hra počátkem toho všeho.“
(...) „Když pracuji na románu, rád plachtím od jedné věty k druhé. Věty mi pomáhají poodkrýt postavu. V divadle je to složitější, protože neznám herce. Ale to je součástí vývoje hry.“ V jeho podání celý proces zní jako předávání štafety. „Než se vůbec začne hrát, je to autorova hra. Během divadelních zkoušek je to režisérova hra. Ale během vystoupení je to hra herců.“
Nevyhnutelně se tak setkáte s překvapeními. „Když hráli Valparaiso, chodíval jsem se na to dívat. Ale na zhruba desátém představení se jeden z herců najednou rozhodl říct svou repliku s těžkým francouzským přízvukem. Bylo to docela zábavné. Když si budete hrát s větami v mém románu, tak to nedopadne dobře. Zatímco divadelní hru odevzdáte a nakonec je víc jejich než vaše.“
Není pochyb o tom, že s Jackem McNamarou, který už režíroval dvě DeLillovy hry, je v dobrých rukách. McNamara mi řekl, že autora obdivuje už leta a tvrdí, že pozná každou DeLillovu větu. „Nastavuje laťku hodně vysoko. Když čtu jiné, takzvaně význačné americké spisovatele, nemají tak překrásné věty. Nemají tak břitký humor, myšlenka jejich díla není tak hluboká.“
Jako mnozí jiní se McNamara do DeLillova díla zamiloval po přečtení románu Bílý šum, oslnivé satiry s vážnou tváří o zamořenosti akademického světa. Ale v posledních letech má pocit, že se autorův styl trochu změnil. „Jeho romány jsou sice pořád prodchnuté hukotem městského života, ale zároveň si více všímají pustých, prázdných prostorů a více se zabývají otázkou, co přijde pak. Jak přistupujeme ke smrti? Jak se ji snažíme kontrolovat? Je to jakoby se jeho práce blížila k cílové rovince.“
Důkazy na stránkách to potvrzují. Když se oťukal jako reklamní pracovník na Páté Avenue, používal DeLillo své textařské schopnosti na celý národ. Fungoval jako korouhvička Ameriky, měřič její radioaktivity, mapoval ji v próze ostré jako špendlík. V románu Libra se pustil do atentátu na Kennedyho, v Mao II spojuje osobnost Mao Ce-Tunga jako „celebrity“ i diktátora, v Cosmopolis se věnuje splasknutí internetové bubliny na přelomu milénia.
Autogramiáda v rámci Festivalu spisovatelů Praha 2011
...
Od přelomového bestselleru Podsvětí z roku 1998 jsou jeho knihy kratší, poklidnější, škádlivě bezvýchodné. Čím je starší, tím méně dává svět z narativního hlediska smysl. Trump sedí v Bílém domě, v poštovních schránkách leží dopisové bomby a ruští trollové útočí na tzv. swing states (pozn. red. státy, které nevolí tradičně jednu stranu, jsou nevyhraněné). Možná jsme došli do bodu, kdy fakta předčí výmysly.
„No, myslím si, že ať už se teď děje cokoliv, je to jedinečná situace,“ říká. „Otázkou je, zda je to konečný stav. Opravdu se mi nechce mluvit o Trumpovi, zkrátka proto, že o něm mluví každý. Jsme zaplavováni informacemi o Trumpovi –jako o osobě i politikovi. Ale co je pro mě podstatné je, že všechny jeho enormní chyby a nepravdivé výroky zmizí během 24 hodin. Národ si pamatuje nanejvýš 48 hodin. Vždy se na nás valí něco nového. Není možné všechny informace vyfiltrovat. Jsme jimi zaplaveni.“
Takže jaká je prognóza? DeLillo je, Bůh nám pomáhej, zmatený jako všichni. „Těžko říct. Myslím, že by muselo dojít k velkým změnám, aby se naše země dostala do rovnováhy, aby znovu nabyla vědomí a přemýšlela o věcech tak, jako za Obamovy administrativy,“ vzdychá. „V současné situaci si myslím, že není cesty zpět.“
(...) Před pár týdny se DeLillo účastnil zádušní mše za Philipa Rotha v New York Public Library. Roth, který zemřel v květnu, byl kdysi jeho přítelem a „protivníkem“ v souboji o titul největšího žijícího spisovatele. Roth zemřel po dlouhém, dobrovolném odchodu do důchodu. Posledních osm let strávil v ústraní, občasným komentováním americké politiky a spokojeným čtením literatury faktu. Podle všeho mu psaní vůbec nechybělo.
(...) „Každý jsme jiný a vždy je možnost nějakého rozptýlení. Ale já teď mám nápad, na němž musím pracovat. A když mám možnost posadit se a položit prsty na psací stroj, všechno jde dost dobře. Poslední dobou jsem o dost pomalejší. Nemůžu pracovat stejným tempem jako dřív. Ale to je fuk, budu i tak pokračovat. Protože to je to, co mě udržuje naživu.“
...
...
Pro The Guardian jej vyzpovídal Xan Brooks, do češtiny přeložila Natálie Bartlová a upravila Anna Komrsová.
Příspěvků: 0