Rozhovory
Látka života: Rozhovor s Yasminou Reza
Yasmina Reza je francouzská spisovatelka a dramatička, ale také herečka. Její hry obdržely řadu ocenění. K nejznámějším patří hry Art (Kumšt) a Život na třikrát, které byly přeloženy do desítek jazyků a jsou součástí repertoáru mnoha divadel v celém světě. Také česká divadla se pyšní ve svém repertoáru jejími hrami. Právě nyní Divadlo Bez zábradlí uvádí komedii Art, která posbírala snad všechny prestižní ceny ve Francii i v zahraničí. V roce 2008 se Yasmina Reza zastala Milana Kundery. Autorka se také vyslovuje k tvorbě Michela Houllebecqa, jehož poslední román Serotonine vzbudil pozornost. Ze zahraničního tisku jsme přeložili rozhovor novinářky Violaine Huismanové s Yasminou Reza, který publikujeme ve zkrácené podobě:
.
Štíhlá, s lehkým makeupem a nenápadnou atraktivitou, s volnými tmavými vlnitými vlasy, v kostkované minisuknia zeleném mohérovém svetříku. Při rozhovoru působí nenuceně a vyrovnaně, mluví tak, jak píše, s elegantní dokonalostí. Probrali jsme povrchní i hluboké,co to znamená být Francouzkou, dnešní divadlo a Michela Houellebecqa.
Vaše americká vydavatelka Judith Gurewichová mě varovala, že nemáte interview ráda.
Ne že bych neměla ráda interview, já jen nerada propaguji sama sebe. Nemyslím si, že musím udělat ten krok, abych svou práci prodala. A profesionální žurnalisté mohou být někdy noční můrou – jen čekají, až se dopustíte nějakého faux pas. Neinvestují nic osobního, vlastně tam nejsou. Je to jen byznys.
Ve vaší divadelní hře Muž přístupný náhodám (L'Homme du hasard, The Unexpected Man) – řadě vnitřních monologů dvou postav ve vlaku – popisuje stárnoucí spisovatel svá dvě raná díla tak odtažitě, až by si člověk mohl myslet, že je napsal někdo jiný. V době, kdy jste jako spisovatelka začínala, jste musela hodně domýšlet. Máte nyní, po dvaceti let, pocit, že jste měla pravdu?
Psaní je tak prorocké – ve dvaceti už víte všechno, co je třeba znát, nepotřebujete mít odžito, abyste byla schopna o životě psát. Funguje zde intuice, která je téměř jasnovidecká. Nemluvím jenom sama za sebe. Tento dojem má mnoho spisovatelů.
Napadá mě, že v Muži přístupném náhodám je postava, která dodává, že práce „ztvrdla jako malta. Tvárná zůstává pro ostatní.“ To je absolutní pravda. Něco v minulých knihách zvápenatělo v tom smyslu, že už to prostě změnit nemůžete. Jednou jsem zkusila svoje první hry upravit. Měnila jsem vydavatele a chtěla jsem změnit pár věcí, které se mi nelíbily, ale zjistila jsem, že to nejde, protože bych je musela přepsat úplně celé! Jako kdyby to už nebyla propustná hmota. Kdybych měla Muže přístupného náhodám napsat dnes, udělala bych to úplně jinak, ale zároveň ve svých posledních dílech vidím velmi silnou kontinuitu.
A psaní pro divadlo umožňuje dílu zůstat i očividně tvárnější. Jaké pocity se vás zmocňují, když vidíte své dílo hrané v divadle?
To je různé. Moje reakce se může lišit stejně, jako se liší dramatizace. Dobrá hra, nebo hra, která je dost dobrá, aby přežila svého autora, svou dobu, svou původní kulturu, je nutně, esenciálně předurčena k tomu, aby byla reinterpretována. Čím víc interpretací dosáhne, tím je lepší. Tak je tomu u Čechova, Shakespeara, u všech velkých dramatiků. Dneska bývám nadšená, když jsem svědkem nečekané dramatizace se zcela odlišnými důrazy, pokud dobře vyznějí. Pokud vyznějí špatně, pak se všechno rozpadne a je z toho ostuda. Stydím se vidět svoji hru na scéně. Dnes už jsem vybíravější, ale zpočátku jsem byla šťastná, že vidím, jak se moje hry hrají, chodila jsem na všechno. A pak jsem seděla v publiku, pokořená tím, co jsem napsala, protože celá jazyková stavba se najednou úplně rozsypala. Herci byli špatní, nebyl v tom rytmus, žádné souznění se slovy, žádná vize…
.
Při čtení Šťastní jsou šťastní mě zaskočilo, jak vaše postavy nabývají tvar zdánlivě okamžitě. Jakmile se objeví na stránce, hned víte kdo, kdy, kde. Odile, v posteli, si ladí svůj thriller. Paola, která jde poprvé ke svému milému…
Napsala jsem hru Život na třikrát (Trois versions de la vie, Life x 3). V New Yorku ji hráli s Johnem Turturrem v hlavní roli – a ta začíná tím, že žena leží v posteli, přičemž vstoupí muž a řekne: „Chce koláč!“ A ta žena odpoví: „Víš, že nemůže dostat koláč, když už si vyčistil zuby,“ a muž pokračuje: „Jo, ale stejně chce koláč.“ A muž opět odejde. Takhle ta hra začíná a pak to dítě dělá celou noc rotyku. Jeden velmi známý francouzský režisér, Roger Planchon – už není mezi námi –, mi po představení řekl: „Jak to děláte? V jedné větě si uděláte čistý stůl, řeknete nám přesně, co vědět potřebujeme, kde jsme, s kým jsme…“ Myslím, že za to může moje netrpělivost. Nic mě při psaní nenudí víc než dlouhé úvody, vysvětlování dětství, které celý kontext zatěžuje. Tohle mě vůbec nezajímá. Vlastně zjišťuji, že můžete k jádru věci dospět přímo přes rozpoznatelné symptomy, které každý zná.
Je velmi těžké hodnotit vlastní práci a je to i poněkud nabubřelé a protivné, ale mohu říct jedno, a sice že se opravdu identifikuji s tím, co tvořím. Cítím se víc jako malířka než jako spisovatelka. Malíř neztrácí čas. Jedna tečka barvy a máte květinu. Současné umění, zhruba tak od nástupu impresionistů, má v oblibě výpustky. Obětoval se všechen zbytný kontext a pozornost se zaměřila na jeden dokonalý detail. Považuji to za modernější přístup.
.
Šťastní jsou šťastní je román, a přesto je každá postava ponořena do vnitřního monologu, který by mohl být snadno přenositelný do divadla.
Moje psaní je hluboce inspirováno divadelní bezprostředností. V mých knihách je všechno vždy v přítomném čase. Ve všem, co píšu, je jasně divadelní DNA.
Čím to je, že dokážete napodobit vnitřní hlasy tak dokonale? Po přečtení vašeho románu jsem nedokázala říct, jestli vás napodobuji, nebo jestli kvůli vám slyším sama sebe jinak.
Abych pochopila určitou postavu, musím pochopit její vnitřní hlas. Jsou autoři, kteří chápou své postavy prostřednictvím jejich osudu – jako v eposu –, prostřednictvím řady mezníků, které definují jejich život. Právě tím se romány, které zahrnují širokou časovou škálu, nutně odlišují od těch mých, které se celé odehrávají v přítomném čase, v okamžiku. Ale přítomný čas si žádá vnitřní monolog. Nemůžete napsat, že zvedne hrnek s čajem. Musíte k tomu něco dodat, dát tomu hloubku. Mohla by zvednout hrnek s čajem a myslet na… Přítomný čas je dočasnost myšlenky.
Vždy píšete o obyčejných záležitostech, o každodennostech...
Ano, to je pravda. Povrchnost je pro mne velmi hluboká. Povrchní je pěna, která se vznáší nad hlubinami. Lidské drama nesestává z velkých tragédií. Přirozeně, i takové se v životě stávají – ale většinou se jedná o spoustu malých detailů, drobných škobrtnutí, vrásek, mikroudálostí, které dohromady tvoří boj o bytí. To je nekonečně závažnější než ztráta matky v osmi letech. Právě tohle mě zajímá, to, co sleduji, je látka života, která se opotřebovává, to, jak to bolí, jak je to iracionální, pomocí detailů, které se mohou zdát nedůležité.
Silným příkladem toho jak píšete zdá se být móda. Ve Šťastní jsou šťastní říká jedna postava, že se nemůžete jen „zakrývat látkou“. Může být móda metafyzická?
Absolutně. Člověk činí hluboce vážná rozhodnutí, než se ukáže světu. S tím se pojí odvaha, touha být svůdný, strach, že nebude svůdný, pochyby o sobě… Vždycky je tu místo pro omyl. Člověk se jen málokdy cítí dokonalý, tak dokonalý, aby mohl vyběhnout do světa a předvést se. Je to vždy jen pokus. V tomto smyslu je oblékání hluboce metafyzické, protože se jedná o pokus, kterému člověk čelí každý den, a jen s malou šancí na úspěch.
V Zoufalství (Une désolation, Desolation) mám postavu sedmdesátileté ženy, která cestuje přes celé město, aby sehnala specifickou konturovací tužku, přitom dobře ví, že to nic nezmění. Je to věc nejvyšší důležitosti. Nic nemohlo být iracionálně úžasnějšího, protože to reprezentuje boj proti bezvýznamnosti života.
Ocituji další vaši postavu: „Proč se mi život zdá tak beznadějný?“ Nemá život větší hodnotu než móda?
Pokud jde o význam, nikdy ničemu nedávám větší hodnotu. Šaty jako téma mají stejnou hodnotu jako smrt nebo samota. Snad právě to činí moje psaní tak bezprostřední pro ty, co se jim líbí, a tak nezajímavé pro ty, kterým se nelíbí – všechno si je rovno.
U této věty mě napadl Thomas Bernhard. Zdá se, že máte podobný náhled na život, a přece se vyjadřujete radikálně odlišným způsobem.
Thomas Bernhard je možná autor, který je mi nejbližší, pokud jde o vidění světa. Pro mne je velmi zábavný, tou svou fanatičností. Hlavní rozdíl mezi námi je v tom, že v jeho dílech se ženy skoro nevyskytují. To můj svět je oproti tomu extrémně femininní.
Jste jediná ze současných dramatiček, která měla příležitost shlédnout své hry na evropských i amerických jevištích. Jsou mezi nimi zřejmé rozdíly?
Když jsem před třiceti lety začínala, ve Francii byly tucty velkých režisérů, ale divadelnictví bylo úplně zdecimováno. Měli jsme takové výrazné osobnosti jako Antoine Vitez, Roger Planchon, Patrice Chéreau, Claude Régy…
Ale když přemýšlím o anglickém nebo americkém divadle, mám pocit, že je příliš uhlazené, příliš precizní, příliš strukturované, je v něm příliš touhy pobavit. Je v něm vždy jakési pomrkávání do publika, které je pro mne rozptylující a nepříjemné. Samozřejmě že to je hloupé generalizování a existuje spoustu opačných příkladů. Například Bob Wilson, ať jmenuji alespoň někoho. Mám na mysli produkci mainstreamových divadel v anglicky mluvících zemích.
Když chystali na Broadwayi a ve West Endu poprvé mou hru, byla jsem štěstím bez sebe. Říkala jsem si, tady jsou ohromní, výborní herci, ale musím přiznat, že mi ten styl divadla nijak k srdci nepřirostl. A angličtí herci jsou stejně tak extravagantní – opravdu to přehrávají. Když jsem je sledovala při hraní, pořád jsem si říkala: „Brzdi, kroť se trochu!“ Jsou to jen kulturní rozdíly, na které nejsem zvyklá. Jejich estetika není tak elegantní. Já miluju tradici minimalismu, kterou tu v Evropě máme.
Jste jedinou z francouzských autorek, která je známá ve Spojených státech. Dalo by se říct, že reprezentujete určitou představu o Francii. Nenapadá vás, co to může znamenat?
Myslím, že to má hodně společného s módou. Vzpomínám si, že když jsem poprvé publikovala v anglicky mluvícím světě, když v Anglii vyšel Kumšt (č. též Obraz, Art), poskytla jsem interview a někdy v jeho polovině jsem si přejela rtěnkou po rtech. A ta novinářka – žena! – se na mě konsternovaně podívala a celá zmatená řekla: „Vy si malujete rty?“ a já řekla: „No, ano, proč ne?“ a viděla jsem, jak si to zapisuje, a pak se na mě podívala a řekla: „To je tak francouzské!“
To by tedy mohla být feministická definice Francouzky. A co muži? Pro Američany se zdá být reprezentativním francouzským autorem Michel Houellebecq.
Ach, ano. Michel Houellebecq reprezentuje přesně francouzské duševní rozpoložení! Nic nemůže být francouzštější než Michel Houellebecq.
Jak to myslíte?
To je těžké vysvětlit. Především, člověk cítí, že v Michelu Houellebecqovi není ani špetka kosmopolitismu.
Nesmírně ho obdivuji, ale jeho uvažování je velmi karteziánské, velmi pevně organizované – à la française. Ačkoliv francouzské není ani tak jeho myšlení jako on sám. To on je tak francouzský. Je vskutku plodem francouzské půdy.
Jste oba reprezentanti současné francouzské literatury, myslíte, že máte vy a Houellebecq něco společného?
Ano, věřím, že jsme byli první spisovatelé ve Francii, jejichž jména se stala značkou. Byl tu Kinder a Cruesli a Apéricubes známé z billboardů – všechny možné značky. A ve francouzské literatuře nic takového neexistovalo. Francouzská literatura se pokoušela popsat svět v obecnějších pojmech. Houellebecq začal psát – a já také – o nepřijatelných, banálních věcech, o věcech, které nejsou sexy, ne proto, aby vydal nějaké prohlášení, nebo aby na něco poukazoval, ale je předvedl jako faktické záležitosti, jako součást života. Také se zajímal o hodně ošklivé věci, kterých si nikdo jiný nevšímal. Myslím, že tohle máme společné.
To je něco velmi současného.
Ano, něco extrémně současného. Když jsem četla Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, Whatever), byl to pro mě šok. Říkala jsem si, voilà, to je mistrovský kousek, tohle je ultrasoučasná kniha, tohle je přesně to, jak se má dneska psát. Vylekalo mě to, protože se to až příliš blížilo tomu, jak jsem se snažila psát já. Nešlo o téma – mimochodem fantastické, nikdy bych ho nezachytila tak dobře jako on. Ale to pojetí světa bylo tak pravdivé, tak přímé. Celé to vzbuzovalo pocit, že to není napsané, inscenované, bylo to totálně syrové, jako kdyby neexistoval žádný filtr mezi ním a špinavou realitou. Strašně to na mě zapůsobilo. Dneska je ve Francii něco jako rocková hvězda.
A ještě k té rtěnce, vzpomínám si na jednu humornou historku s Houellenbecqem. Byli jsme oba pozváni do panelové diskuse v Marseille. A jak jsme tam tak stáli vedle sebe před vstupem na pódium, vytáhla jsem rtěnku. On se na mě podíval a řekl: „Ach jo, máte štěstí, že dokážete vytáhnout rtěnku! To vám opravdu závidím. Já nic takového nenosím.“
Už tenkrát byl rocková hvězda. Byl zábavný – dokázal všechny rozesmát.
Violaine Huismanová je vedoucí katedry humanitních věd na Brooklyn Academy of Music.
Do češtiny přeložil Luboš Snížek. Fotografie z představení ART jsou publikovány se svolením Divadla Bez zábradlí.
Příspěvků: 0