Zprávy
Bajaja-Wlastenec český, vlastně moravský čili valašský
V květnu tohoto roku jsem plánoval, podobně jako před deseti lety, poblahopřát na Literární.cz Antonínu Bajajovi k narozeninám, tentokrát osmdesátým. Nakonec jsem svůj záměr kvůli nějakým „naléhavostem“ (příznačně už zapomenutým) neuskutečnil, za což jsem se jubilantovi při telefonické gratulaci omluvil. Antonínova reakce byla, jak odpovídalo jeho naturelu, velkorysá a vstřícná, ale při našem rozhovoru bylo znát, že dlouhá a vážná nemoc mu ubírá na síle i optimismu. Vůbec mne však nenapadlo, že řádky věnované tomuto mimořádnému prozaikovi, publicistovi, ale i básníkovi stejně budu ještě v tomto roce psát a že podnět k tomu bude ultimativní a smuteční.
Antonín Bajaja totiž před několika dny ukončil svou pozemskou pouť a vypravil se, jak pevně věřil, za svým věčným debatním důvěrníkem čili Pánem Bohem a hlavně za Panenkou Marií, svou patronkou, která ho podle jeho zaníceně pronášených svědectví vytahovala z nejrůznějších šlamastyk (včetně fatální poruchy zapalování v jeho Maluchovi (vozítko Fiat 126p vyráběné v Polsku) za jedné bouřné, téměř apokalyptické noci).
Samozřejmě nevím, zda se s nimi setkal či setká, ale vím, že v nekrologu se sluší zmínit, čím zesnulý během života prošel a čeho dosáhl. V Bajajově případě je tedy namístě připomenout úspěšnou maturitu na jedenáctiletce (1959) a státnice na Vysoké škole zemědělské v Brně (Ing. 1964), dále zaměstnání zootechnika (1965–1973) nebo vedoucího jednoho z pracovišť zemědělské oblastní laboratoře a pak řadu publicistických misí, které absolvoval po listopadu 1989 v brněnské redakci Československého rozhlasu, deníku Prostor, časopisu Týden a hlavně v Rádiu Svobodná Evropa. Své publicistické zkušenosti zúročil jako člen Rady České televize. Tvůrčí zkušenosti zase předával posluchačům na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V neposlední řadě se podílel na založení časopisu Zvuk (tedy časopisu pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž) a počátkem svého dlouholetého působení ve výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu byl též u zrodu pěveckého spolku Wlastenci (krom jiných s Ludvíkem Vaculíkem, taktéž wlastencem valašského původu).
Při veškeré úctě i respektu ke všemu, co obsaženo v předchozím odstavci, je zcela nepochybné, že hlavním důvodem, proč jméno Antonína Bajaji figuruje a bude figurovat v nejrůznějších učebnicích, slovnících, encyklopediích a odborných textech, je jeho literární tvorba. Začínal s ní ještě v šedesátých letech předešlého století, ale knižního vydání se jeho prozaický debut Mluviti stříbro dočkal až v roce 1982, tedy v době nedlouhého uvolnění normalizačních nakladatelských praktik. Bajajův román situovaný na valašský venkov a zprostředkující každodenní praxi a praktiky v zemědělských družstvech bez příslovečných pověr a iluzí, zato však plasticky a přesvědčivě, navíc v organickém prolnutí s detabuizovaným privatissimem jednotlivých postav, se vymykal z dobových poměrů i experimentální formou, v níž rezonovaly hlavně postupy francouzského nového románu. Bajaja psal permanentně, ale publikoval sporadicky, další román Duely vyšel v roce 1988 a ten třetí Zvlčení s podtitulem Romaneto o vlcích, lidech a úkazech až po patnácti letech, tedy roku 2003. (Pro úplnost: v devadesátých letech autor vydal nevelkou básnickou sbírku Pastorální a prozaickou bibliofili Na šéne blaue Dřevnici.) Duely a Zvlčení pojí, kromě základní lokalizace do valašských lesů, i existenční až existenciální konfrontace světa lidí a světa zvířat. V Duelech je fatálním protivníkem člověka maličký plch, ve Zvlčení zase vlk, respektive vlčí smečka. Oba konflikty končí pro člověka tragicky, v obou je zpochybněna jeho pozice „vládce přírody“, ale v samotném důsledku i jeho jistoty, hodnoty a způsoby.
Na konfrontaci dvou světů je založen i poslední Bajajův román Na krásné modré Dřevnici vydaný v roce 2009. (Ano, bibliofilie z roku 1996 byla předznamenáním tohoto díla, respektive jeho úryvkem.) V románové „Dřevnici“ jsou však oba světy lidské, ten první je světem demokratického meziválečného Československa a ten druhý Československa poúnorového, upínajícího se k socialistickým ideálům. Konfrontován je ale také původně vesnický ráz Zlína z počátku dvacátého století s jeho velkoměstskou urbanizací. A třebaže jsou evokace doby a města zásadními ingrediencemi tohoto textu, tou nejdůležitější je osobní autorovo vzpomínání na rodiče, sourozence, kamarády i nekamarády, prostě jde o velmi niternou životní inventuru. Opět podanou jazykem invenčním, bohatým a různorodým, básnivým až opulentním, jak už jsem napsal v úvodem zmíněné gratulaci k Bajajovým sedmdesátinám. (Nechybí ani Bajajova „firemní“ značka, tedy využití valašského nářečí.) Forma je zase nápaditá, pestrá, kladoucí na čtenářské vnímání nemalé nároky, ale Bajaja není (a troufám si konstatovat, že ani nikdy nechtěl být) autorem konvenčním a podbízejícím se masovému vkusu.
Troufám si také tvrdit, že Antonín Bajaja bude chybět jak mně, tak i spoustě dalších známých a přátel, ale především ho bude postrádat česká literatura, která se v současnosti utápí v písemnostech prostředních a podprůměrných. Bajajovy knihy v ní ale naštěstí zůstávají jako nečetné, ovšem zásadní připomínky toho, co je skutečné slovesné umění.
Antonín Bajaja (30. 5. 1942 – 15. 12. 2022)
Příspěvků: 0