Články
Jaká je současná ruská literatura?
Ruská literatura má dnes spíše zábavnou povahu, než aby se její autoři zajímali o kvalitu materiálu. Vezou se především na umělé reklamní vlně, tak jako se za sovětské vlády vznášeli na vlně stranické. Jejich hvězda zhasíná stejně tak rychle, jako vychází. Jistě se najdou i kvalitní knihy, ale dobrého spisovatele musíte hledat.
Ruská literatura má dnes spíše zábavnou povahu, než aby se její autoři zajímali o kvalitu materiálu. Vezou se především na umělé reklamní vlně, tak jako se za sovětské vlády vznášeli na vlně stranické. Jejich hvězda zhasíná stejně tak rychle, jako vychází. Jistě se najdou i kvalitní knihy, ale dobrého spisovatele musíte hledat.
Boris Akunin, vlastním jménem Georgij Čchartšvili patří k těm dobrým. Ačkoli tvoří v žánru detektivky, jeho styl je velmi narativní. Každá dobrá kniha má tu vlastnost, že dokáže přesvědčit o pravdivosti napsaného. Vše, o čem Akunin píše, od příběhů odehrávajících se v jeho milovaném 19. století, v časech veliké literatury, kdy panovala nekonečná víra v pokrok a zločiny byly páchány a odhalovány „s elegancí a vkusem“, až doposud, je založeno na velké intuici a vzdělanosti autora, jeho znalosti jazyka, prostředí, událostí i charakteru jím popisovaného období. Čtenáři se po přečtení knihy dostává pocitu, že celý příběh prožil a dokonce jakoby i viděl sám. Akuninovy postavy jsou také takto vykresleny - naprosto živě; je to ten případ, kdy kritika hovoří o literárním obraze a čtenář o člověku. I když se děj odehrává v předrevolučním Rusku, při čtení nemáme pocit, že by to snad bylo tak dávno. Natolik živě, viditelně, v barvách a melodicky kniha vzniká. Působí dojmem, že nečtete knihu, ale díváte se na film.
Tak například děj románu Diamantové dvouspřeží se odehrává v Japonsku. Jak je možné natolik přesvědčivě podat obraz o cizí zemi? Autor je japanolog, materiál je mu tedy znám na profesní úrovni. S odkazem na ruské médium Ex Libris NG, je vše v Akuninových románech na té nejvyšší úrovni: dynamika rozvoje příběhu, umění zpracování historických a literárních dat. A co je také velmi důležité, Akuninova próza už dnes patří do fondu ruské literatury.
Říká se, že první román napsal pro svou ženu, která si mu postěžovala, že jí chybí zajímavé knihy. A pak následovala celá série detektivek, napsaných brilantním a velmi přesným jazykem krásné literatury. Jeho následující literární projekt Dobrodružství Erasta Fandorina, který již anoncoval v první knize této řady s názvem Azazel, se jeví skoro až nereálně a příliš reklamně. Prolíná se všemi existujícími žánry: od konspirační detektivky, špiónské, hermetické detektivky s nájemným vrahem, po pověsti o podvodnících a maniacích, zahrnuje politickou detektivku i román velkosvětský, etnografický, dekadentní až mystický. Zdálo by se, že pro plány jednoho spisovatele je to až příliš. Ale kupodivu toto všechno, ba dokonce i více, uskutečnil a umožnil tak milionům lidí příjemně trávit čas čtením jeho knih.
Literární cena za román. Korunovace je plně zaslouženým výsledkem výjimečně širokého projektu, který dosáhl tak říkajíc vysoké úrovně literárního mistrovství. Je třeba připomenout, že ruské literární ceny jsou velmi konjunkturální a častěji se rozdělují principem „kukačka chválí kohouta za to, že ten chválí kukačku“. Jak říkal Carnegie, „správné vzdělání je schopnost překonávat těžkosti života“. K tomuto výroku bychom mohli ještě dodat, že je to samé platí i pro zkušenost. Obojí jakoby samo sebou intuitivně přijímáme z Akuninových knih. Fantazie autora je široká, možná občas až extravagantní. Ale vše dává smysl, vše vychází z historie a hýří životem. Jakákoliv díla klasických autorů, ať už se jedná o Gogola, Čapka nebo Feuchtwangera, nepotřebují dalších výkladů, na jaké jsme byli zvyklí ze školních učebnic. Tato jasná a zřejmá vysvětlení není jednoduché opsat slovy, stejně jako není jednoduché dát formulaci smyslu života. Když zavíráte přečtenou knihu, cítíte, že jste s jejími hrdiny prožili část života, a že vlastní život se od přečtené knihy vcelku neliší.
Dobrá kniha nás nabádá k přemýšlení. Ty nejvážnější věci se jeví v obrazech v prostředí, které nepoškozuje naše nitro, jako je tomu třeba u Dostojevského, v jakési zlidštěné, moudré a zábavné formě, která dovoluje kritikům zpochybňovat schopnost autora napsat seriózní klasickou knihu. Jako odpověď na různé takové výčitky napsal Akunin jedno ze svých děl jménem Dostojevského a představoval ho jako neznámý text klasika. Řekl bych, že se Akuninovi dílo podařilo ne hůře než Dostojevskému, co třeba - možná i lépe.
.Před nedávnem Akuninovi odmítli udělit vízum do Uzbekistánu, protože se tam autor chystal seznámit s archivem bucharského chána, aby pochopil, v jakém prostředí působil jeho skvělý a možná i nesmrtelný hrdina Erast Fandorin. Uzbecká vláda svoje obavy vyjádřila přibližně takto: „Co kdyby spisovatel napsal něco o naší zemi, ale ne pravdu?“ Traduje se, že když jednou Nikolaj Gogol, slavný už za svého života, obědval v kruhu vysokých státních úředníků, všichni mlčeli: „A co kdyby literárně popsal vše, o čem tam byla řeč!
Dobrých knih vůbec není mnoho. Nejčastěji je kniha adresována jen určitému okruhu čtenářů. Georgij Čchartšvili napsal tolik skvělých knih, že mluvit o nejlepší z nich je složité. Jejich počet ale není na úkor jejich kvality. S odkazem na sovětskou patetiku můžeme říci, že jeho knihy přináší lidem dobro, krásu a to věčné. Když mě redakce Festivalu spisovatelů Praha oslovila s otázkou, komu z ruských spisovatelů bych za rok 2009 udělil Nobelovu cenu, pak jsem jednoznačně pro Akunina.
z ruštiny přeložila Vlasta Brtníková
Příspěvků: 0