Odmítám vyměnit vnější svět za ten vnitřní, říká spisovatel J. G. Ballard

J. G. Ballard se zabýval otázkou: „Jaký vliv mají asfaltové dálnice, nákupní střediska, pornografie a technologie na naši psychiku? Jeho odpověď zněla: „Způsobují perverzitu rozličných podob, které vždy vedou do krajnosti.“

Jeho obraznost utvářely prožitky z válečných let v Šanghaji, kde byl internován Japonci. V té době mu bylo třináct a život v táboře pro něj znamenal stát se součástí velké rodiny chudých. Jeho postoje ale neutvářel jen tábor. Celé jeho dětství provází pohled na svět, ve kterém má lidský život velmi malou hodnotu. Vyprávěl mi, že ze dvou metrů viděl, jak ubili námezdního dělníka a každé ráno, když ho americkou limuzínou vezli do školy, na ulici ležely čerstvé mrtvoly. Pak přišli Japonci. Řekl mi: „Lidé v sociálních demokraciích nemají představu o tom, jaká brutalita se každodenně odehrává v některých oblastech východu. Opravdu to nevědí a to je rozhodně dobře.“

Ballard ve své tvorbě uplatnil všechny své šamanistické schopnosti. Kladl otázku: Jaký vliv má moderní způsob života na naši psychiku?  Kroutící se pásy dálnic, architektura letišť, kultura nákupních center, pornografie, technologie? Odpovídal: Je to nenormálnost, jež na sebe bere různorodé mentální podoby, které vedou ke krajnosti. Poté, co se Ballard rozešel se strnulou science fiction, odmítl vyměnit vnější svět za ten vnitřní.

Na Ballarda budeme vzpomínat jako na nejoriginálnějšího britského autora minulého století. S oblibou tvrdíval: Spisovatelé jsou tým o jednom muži, jež potřebují, aby jim odvahu dodali jejich čtenáři. Ale ve vzpomínkách zůstane jako muž svého vlastního žánru - byl sui generis (jediný svého druhu).

Ballard byl velkolepým zástupcem flaubertiánské linie - spisovatelé by měli žít spořádaně a předvídatelně, tak aby ve svém díle mohli být divocí a nemravní, tvrdíval.

Žil ve dvojdomku ve Sheppertonu a v přední garáži měl zaparkovaného svého Forda Escorta červené barvy. V roce 1984 jsem uveřejnil jeho rozsáhlý portrét. Předtím jsem k němu přijel v jedenáct hodin ráno a uslyšel slova: Whisky! Gin! Vodka! Řekl mi, že fanoušci Bouračky - řekněme, že byli ze Sorbonny, k němu přijeli s očekáváním, že najdou stopy po kyselině lysergové (LSD) a zneužívané děti. Ve skutečnosti ale nalezli obtloustlého a úžasně srdečného, pozitivně naladěného muže z předměstí.

V roce 1964 zčista jasna na rodinných prázdninách umřela jeho žena Mary a Ballard začal sám vychovávat tři děti. Aby to zvládl, musel se každý den od devíti ráno v hodinových intervalech napít skotské. Trvalo mu dost dlouho, než tuto aktivitu dokázal přesunout zpět za šestou hodinu večerní. Ptal jsem se ho, jestli to bylo obtížné. Odpověděl: „Jestli to bylo těžké? Jako bitva o Stalingrad.“ Všechno ale nasvědčuje tomu, že byl bezúhonný a milující otec.

Naposledy jsem Ballarda viděl - bylo to někdy před třemi čtyřmi lety, když jsme dohromady se ženou, Willem Selfem a Deborah Orrovou sešli s ním a s jeho dlouholetou partnerkou, u večeře. Tehdy v restauraci prozradil, že mu pravděpodobně zbývají už jen dva roky života. Řekl to nejen s instinktivní odvahou, ale také se vší melancholií, kterou byste čekali od muže, jenž život miloval tak vášnivě.

Autor: Martin Amis
publikoval The Guardian 25. duben 2009
přeložil Tomáš Rákos