Básně
Kirill Medveděv čte ze sbírky básní It`s No Good
Viděl jsem na horách ledy se rozpouštět,
mořský přístavy, města v zlejch snech jsem znal.
Zmetka jako ty namoutě
jsem jakživ nepotkal
- - -
Kdo bere si kurvu, ten dává jí víc,
než dokáže zaplatit,
a ona mu zas dává víc,
než co platí.
Kam ovšem potom se poděje přebytek,
proč oba si na svý nepřijdou?
Nikam se nepoděje, jde do prázdna,
v obapolný dobrotě se rozpustí
a shoří
v tom hodokvasu dobroty a obětavosti,
z čehož pak jsou ranní frustrace –
hysterie a neuspokojenost –
ona by chtěla toho
kdo by už nic nedával,
on zase tu, co by
uměla jen brát –
a oba chtěj nápor –
sobectví, ukrutnost,
od druhýho či vlastní, na tom už nesejde –
tak, a by vše připadlo jednomu z nich,
tak aby byl jeden uspokojenej,
tomu se říká „bažím po lásce“,
po takový, z který se rodí bolest,
z který se rodí muzika,
a muzika zní,
a člověk, co ji zejtra bude prodávat,
tedy v podstatě buranskej handlíř –
ji zná ze všech nejlíp a nezištně má rád,
holka rozdává v metru reklamní cigára,
ale na mě se usmívá jenom tak –
a s tím se nedá nic dělat,
a jenom mně, sráčovi nešťastnýmu,
připadá, že je všechno oceněný –
i když ještě není všechno prodaný
a rozšlapaný -,
i když se dá pořád ještě získat nějakej metál,
jenže se z něho stejně nakonec vyklube
kopanec tvrdou botou prachů.
- - -
Vím, proč vám toho tolik vytýkám,
vy moji milý:
tak naivní a čistý jste,
jste bezúhonný,
a já jsem vaše hříchy chtěl vzít na sebe
(kdybyste nějaký měli)
- - -
S básníkem Lvovským, častým hrdinou mejch veršů
jehož verše se mi líběj
(a jemu zase moje)
nás tuhle sved dohromady eskalátor;
Lvovskij jel dolů a já nahoru;
žvejkal jsem žvejkačku
a ve chvíli
kdy jsme se navzájem uviděli
jsem zrovna nafouknul
obrovskou bublinu;
oči se nám střetly
usmáli jsme se na sebe;
začlo mě zajímat, co si pomyslel,
když na mě koukal;
někdo mi pověděl, že zhruba stejnej den
možná, že
o den dřív či o den pozdějc
se na nějakejch stránkách v síti
diskutovali mý verše
a Lvovskij tam s lidma komunikoval
co psali například,
že když byl Medveděv mlád,
prodal jeho otec svou obrovskou knihovnu
a chlapeček zůstal
bez regulérního vzdělání
a bez znalosti historie
ruskýho vers libre;
ten někdo mi řek,
že Lvovskij
s nima komunikoval
moc inteligentně a spořádaně
a něco vysvětloval;
nemile se mě to všechno dotejká;
hvězda nejsem
ani sebestřednej blbeček
a taky nejsem rušitel klidu
jsem neprofesionál
nemůžu pochopit
proč všichni začali tak panikařit
„stojím tu vprostřed historek a laskání“
jak taky psal jeden z mejch oblíbenejch básníků Leonid Gubanov;
o tom, jak nebo proč můj táta prodal svoji knihovnu
popovídám zas někdy jindy;
teď máme ještě předsebou historku o domácí kryse
která mě kousla do pyje;
když se mě někdo zeptá,
zdali je všechno pravda, co jsem psal,
obyčejně odpovídám:
„Ovšemže, jistě, všechno je to pravda,
copak se snad domníváte,
že bych si vymejšlel
takový píčoviny?“ A hlavní je tohle:
hlavní je, když člověk zná svou cenu
člověk co zná svou cenu;
mužskej co zná svou cenu
a taky ženská co zná
svou cenu
tohle mě právě teď
zajímá snad ze všeho nejvíc
tam kde jsme se nyní octli
je taky hrozně nutný dobře znát
svoji cenu;
V světě, ve kterým dneska žijeme
je důležitý
(strašně nutný)
bejt celistvě dokonalej
tak jako strom – topol, bříza, dub, peříčko či sekera
anebo jako
živočich –
kočka nebo kohout,
anebo slon
anebo
jako pes,
co zrovna v metru chcípá, když se navracíme
z návštěvy
znavený, krásný, trošku opilý,
nevhodně oblečený,
stárnoucí,
nesmrtelný,
a vůbec nechápu,
proč do prdele všichni dělaj poprask
anonymové
kritici
novináři
malý básníčkové
(lousy little poets, jak zpíval Leonard Cohen
všivý básníčkové)
unýlý
(šedý; nebo jak by sami o sobě řekli –
šedý jak podšívka – a já metafory nemám rád) kritici,
co píšou,
že jim v mejch verších
schází
nějakej hlubinnej prožitek
bože můj,
hlubinnej prožitek
(já myslím, že chtít po verších hlubinnej prožitek
znamená vůbec neznat svou cenu)
chci ať se všichni uklidněj a seberou
a nejde tu o to že já si například sám sebe nepředstavuju
nepředstavuju
jako Majakovskýho
velký silný zvíře
uštvaný ubožáčkama
současníkama
jen mám takovej pocit,
jako bych najednou řek všem nebo mnohejm,
že jsou sračky
(anebo něco takovýho)
řek jsem jim to
tak nějak podivně
pověděl jsem jim to
aniž jsem sám chtěl
pověděl jsem jim to
protože jsem sám byl malichernej, neschopnej a slabej
a tak myslím
že mý verše jsou jakási prazvláštní zkouška;
nějakej prapodivnej rituální test
dokonalosti nebo správnějc test
schopnosti bejt dokonalej;
test schopnosti
schopnosti
vidět a přijímat se
jakej vskutku jseš:
ubohej, nehezkej, nenadanej,
ješitnej, bezcitnej,
visící hlavou dolů nad propastí
nad jakousi zářivou smrdutou bezednou jámou
(myslím, že ten, kdo visí nad smrdutou jámou –
a takovejch je většina –
sotva potřebuje
nějaký hlubinný myšlenky)
promiňte že povídám tolik o sobě
myslím že brzy už přestanu povídat tolik o sobě
už si dokonce víceméně představuju jak se zbavit
tohohle zvyku
promiňte mi že mluvím sprostě
všeobecně se snažím ve verších sprostě nenadávat,
protože si myslím, že se všechno, co chce člověk vyjádřit,
dá vyjádřit i bez toho
tenhle text měl bejt věnovanej problému komunikace
a středem jeho kompozice měla bejt bublina
ale pak se všechno nějak pošouplo
a promíchalo
někdy se dělá bez komunikace fyzicky špatně,
ale s komunikací kolikrát ještě hůř
a protože ještě není všechno ztracený,
protože semtam v nás někdo věří
a protože nás někdo semtam ještě pokládá
za hlas generace
(a protože ještě vcelku vzato stojíme pevně na nohou)
chtěl bych znova zdůraznit:
jsme osamělý
věří v nás málokdo
svý verše neradi ukazujem
rodičům, kamarádům, známejm
nikdo nás nevítá
po veselým pracovním dnu
si s náma nikdo nedá pivo
nikdo nás nenaučí jak bejt sami
- - -
Osamělý stvoření jsou božský
ztracený a opožděný
vrtohlavý hladový podlý
unylý
osamělý nevnímavý neúhledný
lživý neužitečný
skleslý
rozmáznutý po zdi
sežraný se sračkama
vzpomínám si že jsem
loni v létě
tak stál u kina Puškinskij
a nedaleko ode mě
stálo
několik chlápků
s hodně nespoutanejma
buranskejma způsobama
připadlo mi, že jsou to taxíkáři
co čekaj na svý ryta
po nočním představení;
já čekal taky někoho
a jednu chvíli
jsem se jich rozhod pozeptat
kolik je
jeden z nich povídá
„támhle se koukni“
a pokejvnul k pouličním hodinám
kousíček od nás
povídám
„kolik je tam? – nevidím to“
a on mi řek
„to já taky ne“
„vidíte to vy?“
ptal jsem se druhýho
a ten mi řek
„ne já nevidím taky nic“
a proč to vlastně všechno
povídám
já moc dobře vím
proč to všechno povídám
povídám to
protože
se mi tenkrát tuze zalíbila
ta situace,
doslova jsem nad ní propad
nadšení,
málem jsem si tehdá pomyslel
ať žije krátkozrakost!
každej by se
rád cejtil
silnej, hlavní
a když ne, když je to například
pro člověka příliš velká odpovědnost –
tak naopak –
rád by se cejtil
vrtohlavej
odmrštěnej
zbytečnej
chce někoho oslovit a říct mu
„vyslechněte mě!“
kdo prahnete po pivu a vodce
kdo prahnete
po normálním lidským obcování
vyslechněte mě!
unylý
vrtohlavý
osudem odsouzený;
hrdý
krátkozraký
hladový podlý
zdřevěnělý;
osamělý božský
milý neslyšný a z míry vyvedený
zaživa uvařený
rozmáznutý po zdi
vyhlazený z povrchu zemskýho
- - -
Velkýho gumovýho čuráka
jsem viděl každej den cestou do školy;
to není nejlepší
začátek pro básničku;
se svojí pamětí nemůžu nic udělat,
nemůžu gumovýho čuráka vyndat z hlavy a nahradit ho
například novoročním stromkem;
velkýho gumovýho čuráka jsem viděl každej den cestou do školy –
tenkrát šlo všechno –
gumový čuráky prodávali v každým stánku,
daly se koupit jako dárek – a nerozlučný přátelé,
buddy-buddy, jak říkaj Američani,
si někdy čuráky přinášeli darem –
shodou okolností –
navzájem naráz,
a tehdy to k smíchu nebylo,
bylo to tak přirozený
jako záruka nesmrtelnosti,
symbolickýho štěstí a pokračování,
nekonečný pokračování,
úřady
se dosud nevzpamatovaly,
dosud si nevěděly rady,
co s gumovejma čurákama,
ještě je tenkrát nesoustřeďovaly na určitejch místech,
prostě se prodávaly jako suvenýry,
tady se nevyráběly,
vozily se z Ameriky,
jenže ta neznala jejich cenu,
nikdo neznal jejich cenu,
nikdo neznal cenu ničeho –
jak básníci všichni žili – a poetickej osud vonným lepkavým složením,
pryskyřicí
(což je anglicky resin, po našem rezina, to jest pryž,
a je taky rosin – tuhá pryskyřice, kalafuna – skoro jako roza neboli růže –
jak se to sešlo – guma růže jantar pryskyřice kalafuna),
vonným lepkavým složením
navěky spoutává
všecko spatřený řečený a prožitý
a tak hučí každej odumřelej nerv
a před osmi rokama vypitá sklenka vína
se může proměnit v dlouhý a vypjatý
zvracení –
funguje obrazotvornost –
jako když je hra inscenovaná,
alkohol se pije,
a cévy se roztahujou,
a cigára se kouřej,
a cévy se smršťujou –
jako když se oči přimhuřujou –
napětí narůstá,
u moci jsou krysy,
a kolikrát ještě
řeknem o naší
nevinný a tuze něžný,
někdy krutý, ale opravdově milovaný vlasti:
...
ojebaná země.
V den svejch sedmatřicátin...
V den svejch sedmatřicátin jsem byl zapletenej
do vraždy prezidenta.
Měl jsem pozorovat okna jeho paláce
a šifrovaně odesílat zprávy.
Udělal jsem všechno, co bylo zapotřebí, a začal už bejt nervózní,
až jsem v okamžiku, kdy bylo každý další prodlení smrtelný,
dostal zvěst, že je prezident zabitej.
Tak jsem se odpoutal od davu čumilů před palácem,
ale všim jsem si, že hned za mnou se oddělil a pohybuje se jeden
člověk s podivným úsměvem,
to mi ještě scházelo, pomyslel jsem si, budu ho muset odklidit.
A tak jsem ho zaved do parčíku,
obrátil se a vystřelil,
a když jsem přiskočil, abych ho dorazil,
uslyšel jsem jeho předsmrtnou repliku a otázku –
„Za co? Vždyť jsem váš obdivovatel, mám moc rád
píseň zdi a knihu tři procenta,
chtěl jsem vás jen požádat
o autogram...“
Krucinál, pomyslel jsem si, to je ale přehmat.
Tragickej přehmat, omyl,
kterej znamená, že mrcha prezident
přežil.
Z ruštiny přeložil Milan Dvořák
Kirill Medveděv - básník, rocker, politický aktivista, nekompromisní nevůdce jen zpola viditelné undergroundové generace protivící se hodnotám putinismu, zakladatel Svobodného marxistického vydavatelství se narodil v roce 1975 v Moskvě. Ostře kritizuje politický a umělecký establishment a aktivně s ním bojuje. Medveděvovy názory se propojují v knize It’s No Good, která mu v roce 2013 umožnila vstup na americkou scénu. Do angličtiny přeložené básně, eseje, polemiky a různé črty zapůsobily na tamní kritiku jako elektrický šok.
.
Příspěvků: 0