Básně
Žloutek, básnická sbírka Michala Jurmana
Michal Jurman (*1982) je známý především jako moderátor, scénárista a příležitostný herec. Vystudoval obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na JAMU v Brně. Je autorem celé řady rozhlasových pořadů a her. Vedle těchto tvůrčích aktivit je jeho život úzce spjatý také s poezií. V roce 2007 vydal svou první básnickou sbírku s názvem Nocivír, kterou o pět let později následovala (V)Stupnice do novoduru. Po dvojnásobné odmlce vyšla v roce 2022 jeho třetí básnická sbírka. Jmenuje se Žloutek, doprovází ji autorské ilustrace a odkazuje na čtvrtou dekádu života básníka i docela obyčejného člověka, který se chce vymanit ze spárů uspěchané doby.
Když je ti ke čtyřiceti
a už neříkáš přes třicet
doháníš sny
jak malamut ve smečce
cizího spřežení
Těmi verši se začíná odvíjet klubko básně, která je stěžejní pro stejnojmennou sbírku. Autor bilancuje nad svým dosavadním životem a snaží se oddělit žloutek od bílku, důležité od pomíjivého. Počítá své nesplněné sny a lituje dnů strávených v područí jiných. Ptá se sám sebe, zda je pro něj horší cizota venku nebo vevnitř. Obdobně jako ve své předchozí sbírce (V)Stupnice do novoduru opovrhuje materiálním světem, který nás honbou za bezcennou kořistí žene do náruče smrti. Marnivý úprk časem dokáže tu a tam narušit jen trocha na chvíli naplněné lásky, ale i ta se brzy mění v prach. Zabráni do neviditelných horizontů donekonečna pátráme, co je dál a co je víc. Na houpačce v mrtvém bodě přežíváme do zemdlení. S fantazií ohlodanou hoblíkem praktičnosti už netajíme dech nad motýly tančícími na pětníku, protože motýly už nejsou. Ztratily se ve spárech uspěchané doby a i my zůstáváme zaprášeni osudem a zapomenuti.
Michal Jurman napsal v roce 2011 divadelní hru Služebníci zazděného nebe a také v této jeho sbírce báseň Zazděné nebe nalézáme. V ní se autor pomocí veršů zamýšlí nad tím, kdo by se modlil k tomu modernímu nebi tam venku. Tolik se liší od jeho představ vzdálených v čase. Také v této básnické sbírce je jasně patrná narážka na všední obyčejnost života. Vypadá to, že jí jen liknavě procházíme, nesnažíme se ji změnit v něco velkého a neobyčejného, v něco, čemu by se smrt přestala vysmívat. Nemáme na to čas. Čas, který jsme se dosud nenaučili správně použít.
Do tvých očí
ve špagetách spouští se
tma po lístcích bonsají
jež oblíbila sis,
falešná houslová stupnice
tvých dotyků na mém těle
troubí mnou skrz na skrz.
staletá poranění,
která vždy
uzdraví se jen na vteřinu,
mezi tvým pohledem
a štípnutím reality
čas na vzdychnutí.
chtěl bych se vmydlit
aspoň na věčnost
do tvých očí,
když uzavřeny v obalech
odléhají ode mě
do svých vlastních hrobů.
těla se srovnala v linii
zleva doprava
a pod vlasy stékají
jak lepkavé špagety,
zapomenuty jsou
ztopořené jilmy
a ztopořené topoly
i zježené chloupky
vzrušené dotykem.
než se zase noc
umyje do dne
podívám se ti do očí
a detektivka je opět na stole!
Hledání esence, která by člověka chránila před zklamáním z okolí i sebe sama, je jednou z klikatých cest této nevšední sbírky o všedních věcech. Může tou esencí být láska? Existuje však v čisté a trvalé formě? I na tomto poli autor upadá do skepse a ptá se sám sebe, zda je lepší být sám nebo sám s někým vedle sebe. I láska se svou vrtkavostí, nestálostí, osekaná na pouhopouhé fyzično dokáže však v této melancholické sbírce zažehnout plamínek naděje. Splynutí dvou těl je jako milování slov. Tak obrazotvorně a s láskou k jazyku autor přistupuje k básnění o lásce a jejích polohách. Dokáže umně a velmi neotřele zachytit prchavý okamžik štěstí, po kterém zůstane neochvějná vzpomínka.
Michal Jurman vydává své básnické sbírky ve velkých časových rozmezích, jako by čekal, až přitáhne všechna správná slova a seskupí je tak, že si stále uchovají svobodu. Verše rozsypané jak lahodný, ale místy hořký čaj, nabízejí čtenáři autorův osobitý pohled na život s očekáváním důvěrného setkání myslí. Básník obepíná páskem abecedu neznámého, po ruce trhací kalendář denního pekla. Všechno v sobě skládá jako do knihovny, zatímco staré vzpomínky tiše kvílejí ve křoví…
Náměstí
velká gesta
v prázdnosti náměstí,
ksichtem dře
schoulená noc
o pilu časobraní
a ráno nálety ptáků
vyklovají jí oči
a vyklovají je všemu
každému hned po porodu.
tisíce
rodiči znásilněných
dětí
bez hnutí brvy
jako na divadle,
jen
zavařené kanály
v ústech
a
v očích
nesplněný úkol.
Příspěvků: 0