Esej
Brána ze smůly a brána ze zlata
Simone de Beauvoir o ní napsala, že jí záviděla její srdce, které bylo schopno bít za celý svět. Albert Camus tvrdil, že bez jejích myšlenek nebude poválečná obnova Evropy možná, a nazval ji „jediným velkým duchem naší doby“. Kdežto Charles de Gaulle, k němuž se dostaly její plány na výsadky zdravotních sester, utrousil, že ta ženská je jednoduše blázen. Od narození odborářky, filozofky a mystičky Simone Weilové uplynulo letos už sto deset let, přesto se záhadu jejího života dosud nepodařilo rozluštit.
Kdybych měl o Simone Weilové napsat román, začínal by na palubě lodi Valaaren. Ta se v listopadu roku 1942 plavila z New Yorku do Liverpoolu. Cesta to v těch válečných časech nebyla právě bezpečná, ostatně do starého světa se vraceli jen ti, kteří měli hodně dobrý důvod. Simone navzdory okolnostem setrvávala v dobrém rozpoložení: byla nadšená, že v Anglii bude moci pracovat pro francouzskou exilovou vládu, a spřádala fantastické plány na založení zvláštních sborů zdravotních sester, které by vojáky ošetřovaly nikoli v zázemí fronty, ale na hranici sebeobětování by poskytovaly první pomoc přímo v první linii. Právě tomu se de Gaulle vysmál.
Za jedné jasné měsíční noci Simone vyzvala zbývajících devět pasažérů lodi, aby se shromáždili na kapitánském můstku. Navzdory hrozícímu bombardování chtěla, aby si vyprávěli příběhy. Historie nezaznamenala, s čím se kdo oné noci uprostřed temných vod Atlantského oceánu svěřil, lze si však představit, že Simone se jako celý svůj život snažila jít příkladem a vzala si slovo jako první. Možná hovořila o Platónovi, kterého četla v řeckém originále; to by jí totiž bylo podobné, citovat pod zaměřovači luftwaffe ze Symposionu. Možná mluvila o svých zkušenostech dělnice ve fabrice Renaultu, odkud si odnesla přesvědčení, že nikoli náboženství, ale revoluce je opium lidstva. A možná se ve vzpomínkách ponořila až do dětství a vzpomněla si na tu pohádku bratří Grimmů, kterou jí vyprávěli, že dveřmi ze smůly se vchází do síně ze zlata, kdežto zlatou branou do chýše ze smůly. To všechno utvářelo její život.
Něco málo životopisu: Simone Weilová se narodila 3. února 1909 v Paříži do rodiny lékaře. O tři roky dříve rodina přivítala prvorozeného syna, později geniálního matematika Andrého Weila, který se proslavil především v oblasti algebraické geometrie. Dětství Simone bylo dle dochovaných vzpomínek vcelku šťastné, ale snad až příliš intelektuální a místy úzkostné — v domě lékaře například panovaly přísné zásady týkající se hygieny a stravování. Po absolvování základního vzdělání studuje Simone lyceum a později se hlásí na École Normale, vysokou školu určenou pro budoucí gymnaziální profesory. Zde se intelektuálně profiluje a radikalizuje. Bytostný zájem o filozofii, který ji poznamenává až komickou vážností, jež se stane jedním z jejích poznávacích znamení, se u ní aktualizuje sociální angažovaností. Simone chvíli koketuje s komunismem, ale Marx ji neuspokojuje, zajímá se nicméně o situaci dělníků a hodlá se zapojit do odborového hnutí. Zároveň poprvé výrazně pociťuje svou jinakost a nepřípadnost svého stavu vzhledem k mezním úkolům, které si vytyčila. Weilová například velmi lituje, že se narodila jako žena, neboť má za to, že jako muž by mohla dokázat daleko více; není se tomu co divit, když ženy ve Francii v té době nemají ani hlasovací právo (získají ho až v roce 1945). Začíná se tedy jako muž alespoň oblékat a stříhat a v dopisech rodině se žertovně podepisuje jako Simon.
Státní zkoušku Weilová skládá v červenci roku 1931, a tím se stává způsobilou učit na francouzských gymnáziích. Do poloviny třicátých let jich vystřídá několik a zároveň se angažuje v odborovém hnutí.
Odborářská linie aktivit Simone Weilové vyvrcholí v roce 1934, kdy udělá přesně to, co přede dvěma lety zopakovala novinářka Saša Uhlová a pak o tom napsala sérii článků Hrdinové kapitalistické práce. Gymnaziální profesorka filozofie Weilová opustí své žačky a nechá se najmout jako dělnice v několika podnicích, například jako frézařka v továrně automobilky Renault. Je posedlá snahou pochopit, co to skutečně znamená být dělníkem — je to jen socio-ekonomická pozice, kterou lze změnit, nebo strastná existence vepsaná do těla? Během tohoto roku si píše deník a publikuje několik esejů na dané téma. Některé poznámky jsou osobní: „Navzdory všemu vydržím. A nelituju ani minutu, že jsem se do tohoto experimentu vrhla. Právě naopak, jsem nekonečně šťastná, když na to myslím.“
Weilová mě vždy fascinovala směsí absolutního nasazení, které se nezastaví ani před sebeobětováním, s až komickou nešikovností, jež vše kazí. Jako by u její kolébky sudičky sehrály tuto scénku: První říká: „Vkládáme ti do rukou osud světa, protože jako jedna z mála máš duši, která obsáhne celou zemi.“ Druhá si odkašle a doplňuje: „Ale schválně ti nedáváme skoro žádné schopnosti, jež svět oceňuje, abys něčeho mohla docílit.“ A třetí se chechtá: „A jsme celkem zvědavé, co z tohohle může být.“
V druhé polovině třicátých let Weilová ještě pokračovala ve svých poněkud marných pokusech činit dobro. Trápily ji například pracovní podmínky ve francouzských nevěstincích, do jednoho z nich se tedy v přestrojení za muže vydala, ale byla odhalena, načež ji dotyčná — a dotčená — prostitutka ve veřejném domě zfackovala a pak vyhnala na ulici. A o moc lépe to nedopadlo, ani když se Simone rozhodla bojovat proti fašistům ve španělské občanské válce. Přidala se nebojácně k mezinárodní skupině syndiko-anarchistů, ale ještě, než se jí podařilo přiblížit se frontě, šlápla v polní kuchyni do hrnce s prskajícím olejem a chtě nechtě musela uznat, že s osmaženou šlapkou generála Franka nepřemůže.
Tentokrát jí však ta nešikovnost zachránila život: nedlouho poté byla skupina zajata a fašisté všechny její členy včetně žen zabili.
Druhá světová válka Weilovou zastihla paralyzovanou. Její možnosti byly zásadně omezené tím, že byla — ke svému vzteku — židovského původu. Na začátku čtyřicátých let se nuceně věnovala práci v zemědělství, studiu a navazování nových přátelství. Seznámila se například s křesťanským filozofem Gustavem Thibonem, který po její smrti připravil výbor z jejích zápisníků Tíže a milost, anebo s téměř slepým páterem Josephem--Mariou Perrinem, jenž se stal jejím důvěrníkem. Thibon o jejich prvním setkání zanechal svědectví dost příznačného tónu:
Nechci hovořit o jejím zevnějšku. V žádném případě nebyla ošklivá, jak se říkalo, avšak předčasně sehnutá a sešlá kvůli přísnému způsobu života a nemoci, pouze nádherné oči přežily tento úpadek krásy. Nechci hovořit ani o jejím zcela neobvyklém oblečení a zavazadlech, její královská bezstarostnost nejenže nic netušila o pravidlech ženské elegance, nýbrž ani o onom přirozeném umění nenápadnosti. Nutno ovšem přiznat, že první kontakt s ní ve mně vyvolal pocity, které, ačkoli neměly nic společného s antipatií, byly přece poněkud trapné. Můj jediný kladný dojem byla bezpodmínečná úcta ke stvoření, jehož jedinečnou velikost jsem matně tušil navzdory veškeré duševní a citové jinakosti.
Na Thibonově statku začíná Simone Weilová pracovat v roce 1940. Nedávno oslavila třicátiny. Klidný způsob života mezi vinicemi, knihami a vlastními zápisky živenými prohlubujícím se zájmem o spiritualitu jí svědčí, přestože politickou situaci považuje za zoufalou a trápí se jí. Neví to, ale v té době jí zbývají už jen tři roky života. A na kapitánském můstku lodi Valaaren to za jasné měsíční noci protkané příběhy navrátilců do starého světa zmítaného válkou bude jen necelý rok.
Byla to Susan Sontagová, kdo si povšiml, že kulturními hrdiny liberální společnosti jsou obvykle ti, kteří přísahají na úplně jiné vyznání víry, než jaké je zapsáno v jejích politicko-ekonomických stanovách. Největší respekt chováme k pravdám, které nemají nic společného s individuem vykonávajícím racionální volby, ale s těmi, kteří se ke svým pravdám protrpěli a kteří často o sdělitelnosti své zkušenosti hluboce pochybovali. Každá pravda potřebuje mučedníka, možná proto, že ve skutečnosti nehledáme ani tak pravdy, jako prohloubení životní zkušenosti. Právě proto nás tak fascinují Kleist, Rimbaud, Kierkegaard, Nietzsche anebo Weilová. Pochopit dnes vnitřní svět Simone Weilové je možná těžší než kdy dřív právě proto, že přítomnost tajemství ve světě pro většinu z nás zmizela za horizontem. Ale už dřív se o to pokoušeli mnozí. Například Albert Camus byl po válce u Gallimarda editorem sešitů Simone Weilové a nacházel v nich překvapivé podobnosti se svými vlastními Zápisníky. Na tomto pozoruhodném duchovním spřízněnectví lze také ukázat, jak klamavé jsou někdy kartotéční lístky literární historie. Na první pohled nemají existencialistický spisovatel a odborářská mystička mnoho společného. Ve skutečnosti však pro Camuse byla Weilová autoritou jako málokdo jiný. V literatuře se často uvádí výmluvný detail, že v jejím bývalém pařížském pokoji strávil hodinu v tichém usebrání, než nastoupil do letadla směr Stockholm, kde měl převzít Nobelovu cenu.
Příspěvků: 0