Próza
Elfriede Jelineková: Vyvrhelové /ukázka/
Tak tady máme byt a také rodiče. Před přepadeními i po nich vládne jednotvárný klid. Děti nepozorovaně vklouzly z role dítěte do role dospělého, který má povinnosti. Tyto povinnosti ani jedno z nich neplní.
Kolem ošuntělého bytu se tyčí staré císařské město v podobě nesčetných bytů podprůměrné úrovně. Oškliví, nenápadní a často také staří lidé se v nich plíží sem a tam a nosí kýble k záchodům a džbány k vodovodům na chodbě a zase zpátky. Z toho pochází soustavný pohyb sem a tam, aniž se stane cokoli produktivního.
Někdy se tu daří i géniovi, jehož živnou půdou je špína a jehož hranicí je šílenství, ze špíny chce ven za každou cenu, uniknout šílenství se vždycky nepodaří. Rodiče Witkowských netuší, že i v jejich smrádku už vyrostl génius: Rainer. Z domácího marastu už se vyprostil až po boky a právě se chystá vytáhnout z něj i jednu nohu a zkusmo se na ni postavit, přičemž se stále znovu boří, jako nosorožec, který uvázl v bahně. To jednou viděl v pořadu Život na poušti. Ovšem hlava, v níž sídlí ošklivý červ jeho literárního nadání, už je v každém případě nahoře na vzduchu a přes moře zapraných starých spodek, odloženého nábytku, potrhaných novin, odrbaných knih, vršících se krabic od pracího prášku, rendlíků s připečenými zbytky jídla a plísní, rendlíků s připečenými zbytky jídla bez plísně, šálků od čaje s nedefinovatelnou usazeninou, drobků chleba, špačků tužek, žmolků gumy, vyřešených křížovek a propocených ponožek bezděky hledí do říše umění, jediné říše, která je člověku otevřena, pokud má ten člověk štěstí.
Dnes však jsou Rainer a Anna ve škole, v gymnáziu, kam bohužel až do maturity musí každý den.
Pan Witkowski se vrátil z války jednonohý, ale vzpřímený, za války byl víc než dnes, a sice neporušený, dvounohý a člen SS. Stejný důraz jako tenkrát při volbě povolání klade teď na svůj koníček, který nezná žádná omezení: na uměleckou fotografii. Jeho někdejší protivníci unikli komíny a krematorii v Osvětimi nebo Treblince či pokryli slovanskou půdu. Když umělecky fotografuje, překračuje Rainerův otec každý den znovu malicherné hranice, které jsou dnes stanoveny Německu. Takové hranice zná jen měšťák ve svém soukromém životě, u fotografie je tvoří oblečení a Witkowski senior se snaží tato těsná omezení oděvem a morálkou zrušit. Matka hned pochopila, po kom Rainer zdědil to nutkání stát se umělcem: po otci. Otec měl umělecké oko kutila. Svlékni se, nafotíme jeden nebo více aktů, Margaretho! Už se zase svlékat, a vždycky tě to napadne, právě když začnu uklízet. Kdo živí rodinu, ty, nebo já, řekl pan Witkowski, přes den invalidní důchodce, v noci vrátný. Můj koníček, pornografie, je všechno, co mi při mém poškození ještě zbylo. Pornografie není nic pro zralé lidi, je jen pro ty, kdo potřebují vedení. Jestliže mě do země mého koníčku nenásledují moje děti, tak mě tam budeš následovat aspoň ty, Grétko. A teď šup šup, můj fotoaparát už se nemůže dočkat, kdy se pustí do práce.
Nemůžeš mě fotografovat oblečenou, jako jiné lidi? Ne, protože oblečené může fotit každý sváteční fotograf. Mimoto z toho mám dvojí potěšení, poprvé, když cvakám snímky, a podruhé, když se pak na ně dívám kritickým zrakem. Mezi tím je vývojka a zvětšování. To mě také baví. V umění se vždycky musí bojovat o výsledek. Do záběru se dostane i tvé sebepřemáhání, Grétko. Umělci je nadání vidět kromě jiného na očích, v jejichž hloubi plane. Tak do toho: Hospodyňka, kterou v kuchyni pozoruje při toaletě cizinec, snaží se zakrýt, má však pro tento účel jen nedostatečné náčiní, například chňapku. Ta bohudíky nezakrývá ani to nejnutnější. A právě to nejnutnější chci. Protože je hospodyňka navíc nešikovná, zakrývá si ještě ke všemu místo toho správného to nesprávné. Tak mi to ukaž, Grétko, ukaž! Ale teď máš přece ve stínu to nejdůležitější, ty krávo, a sice pohlaví. Vždyť to dělám úplně stejně jako posledně!
To je právě špatně, musíš to dělat pokaždé úplně jinak, aby vznikl originální umělecký účinek. To už musíš všechno nechat na mně, kdo je tady odborník na fotografii, já, nebo ty? Ty, Otto. No tak vidíš.
Matka, která dříve zažila lepší časy (časy manželky důstojníka SS) než dnešní časy manželky umělce, si různě přihlazuje a povytahuje kůži, tím se ovšem nic nevylepší, spíš zhorší. Musíš nasadit ustrašený výraz. Lámat odpor je vždycky rajcovní, i já jsem za války často lámal odpor a zcela osobně zlikvidoval četné osoby. Teď se musím plahočit s jednou nohou, tenkrát na mě ženské letěly, což působilo kouzlo uniformy. Fešný voják. Pamatuju, jak jsme se v polských vesnicích až po kotníky našich jezdeckých holínek brodili krví. A vystrč pánev trochu dopředu, ty cuchto, kde už máš zase tu pindu? Á, tady je. Matka si pobrukuje jednu z trudnomyslných Koschatových písní, v níž se vyskytuje březová lavička. Myslela na pole s klasy a procházku v zeleni, to všechno jsou věci, které se po jednonohém můžou chtít jen těžko a s přemáháním, už jen proto, aby člověku nekazil náladu hned od začátku. Otec myslí na pole cti, na kterém nezůstal. Teď ovšem dbá o pole cti rodinné, a sice aby mu jeho žena, ta svině, nezahýbala s nepoškozenými muži. Člověk ji nemůže pořád hlídat, a co asi tak dělá u mlékaře, když se k němu vydá?
Paní Witkowski říká, že je často nutné natankovat svěžest. Pan Witkowski říká, že jí tu svěžest natankuje hned a udeří ji do ramene tak tvrdě, až sebou cukne. Z toho zase bude modřina. Tak prosím, ty kurvo. Snad toho po tobě nechci tak moc. Že tě těmi berlemi srazím k zemi. Dřív bych se na tebe ještě i násilnicky vrhl, což teď nejde, protože jednonohý se nemůže vrhat nikam (to by se totiž už tak snadno nezvedl). Je to jako s rybou, ta nemá vůbec žádnou nohu, zato umí půvabně plavat a potápět se. Tudíž fotografuju perfektně. A teď roztáhnout nohy!
Zjišťuji okem zkušeného amatéra, že už sis zase neumyla vlasy, jak jsem ti poručil. Mají působit hedvábně, a ne jako rozcuchaný trnový keř. Celou dobu stojíš mezi mnou a mou osobní realizací, kterou vidím ve fotografování aktů. Pokaždé bych ti nejradši rozkřápl lebku, když mým výletům do říše fotografie kladeš takový odpor. Ale já přece tvým výletům do říše fotografie žádný odpor nekladu, Otti.
Příspěvků: 0
