Próza
Emil Hakl: Pravidla směšného chování /ukázka/
5) Při příští návštěvě si mě bere lékař s pečlivě oholenou vačnatou tváří plnou jemných vrásek stranou.
Sděluje mi dikcí zkušeného herce, že otcovy ledviny to vzhledem k věku vzdávají, plíce potřebují pomoc dýchače. Srdce sice pracuje pravidelně, ovšem srdcem všeho je psychika, což je právě problém. Zdá se, že mozek nezareagoval dobře na pooperační stav a je poškozen. Nevíme, do jaké míry. Mám se však připravit na možnost, že pokud pan doktor, uctívá rutinně otcův titul, překoná komplikace, bude téměř jistě odkázán na trvalou péči. Protože ta psychika může být poškozena.
Děkuji mu za deklamační výkon, srovnatelný s kvalitami mistra Zdeňka Štěpánka v roli Jana Husa, a vracím se k otcovu lůžku.
Ruce má už zase rozfačované, volně ložené. Hledí na mě.
„Cho hykal?“ funí.
„Že to bude dobrý.“
„Hdy?“
„Brzo.“
Chytám ho za ruku. Kůži má jemnou jako macarát. Z otevřených úst občas vylétne mručivé říhnutí. Mžourá. Panenky se mu ztěžka překulují. Vidím, jak mu to pořád ujíždí někam dovnitř, do sebe, kde zuří zmatené vzpomínky, bublají vývody a řvou střevní šelmy. „Mě nedrch, vypadáme jach buheranti,“ chrochtá. „Cho teď dělách? Píchech?“ „Jo,“ říkám.
„Doufám, že ne zachch vo mně.“
„Vo tobě už ne.“
„Já umhu,“ povídá.
„Prosimtě, co bys.“
„Já vim, he jo.“
Dívá se na mě. Vrtím hlavou. Držím ho za tu ruku.
6) Doma otevírám láhev moldavského koňaku koupeného u dívky s ruským přízvukem ve večerce v Sudoměřské.
Nalévám si, uléhám na koberec. V duchu vidím otce, jak leží podepřen polštáři vedle v pokoji. V tomhle zavšiveném kutlochu, v téhle sluji, ze které jsem měl už dávno vysmahnout. Kohoutky tečou, bojler kape, okna netěsní, nestihnu ani vymalovat. Vidím se, jak mu vařím špagety, jak ho jimi krmím. Jak se mu lepí na bradu. Jak sedím u pelesti a čtu mu Vraždy v ulici Morgue. Jak využívá každé příležitosti k zoufalému útěku, protože ve mně vidí čerta. Utírat mu prdel a mýt ho, na to si snad zvyknu.
Zvoní telefon, volá moje sestra. Třese se jí hlas. Hlas se jí třese odjakživa. Odjakživa ne, kdysi se uměla řehtat, až padala na zem. Vymýšlela spontánní písničky, sekýrovala barbíny, nebezpečně přesně plivala bonbóny.
„Sedim u táty, je v bezvědomí, vypadá hrozně,“ kuňká. „Prosimtě, Honziku, přijeď sem, nebo se zbláznim.“
„Byl jsem tam před dvěma hodinama.“
„A byl při sobě?“
„Jo.“
„Řikal něco?“
„Byl celkem v klidu.“
Ze sluchátka zní otcovo nekonečné říhnutí.
„Přijeď sem, já nevim, co mám dělat.“
„Seď a mluv na něj.“
„Já asi vomdlim.“
„Nevomdlíš, projdi se, dej si kafe a mluv na něj.“
„Tak jo.“
Dolévám si. Moldavský koňak má o poznání složitější dojezd než druhdy jeho chuťový soudruh gruzíňák. Jsou z něj cítit vlaky nahnilých hrozinek, žluklé ořechy, karbol, slaný prach orientu. Nazývá se Kijaževskij dub, vinětu zdobí dub a pět zlatých hvězd. Telefon, neznámé číslo: „Thomayerova nemocnice, Plemeňáková, prosím vás, jste bratr paní -kšové? Paní nám tady ztratila vědomí, mohl byste si pro ni přijet?“
Jedu.
„Vaše sestra je v sesterně,“ říká zdravotní sestra, „na konci chodby doleva.“
Dřepí u okna, drží kelímek s kávou z automatu, je šedožlutá.
„Já ho nemůžu vidět,“ říká.
„Tak proč sem furt jezdíš, vodpočiň si, zejtra tu budu já. Neboj, voni ho z toho dostanou.“
„Já tomu nevěřim,“ brečí.
Dávám jí kapesník.
„Běž se tam na něj podivat,“ vzlyká, „já ten pohled nesnesu.“
Základní ženský chvat, přenesení zodpovědnosti na libovolného samce, který je v dosahu. Hledím na něj. Nic nesnesitelného na něm není. Takhle spokojeně se netvářil, co pamatuju. Ten pajdavý chlap v umaštěné čepici, co chodil pozorovat k Hameráku ježky, už ovšem v tomhle těle není. Ten odešel.
Dívám se a stojím, moje role zde. Pak vezu sestru taxíkem do Strašnic. Z hrudi ozdobené pistáciovým fiží se jí derou hlučné mlaskavé vzlyky. Drožkář si mě s despektem prohlíží v zrcátku.
7) Další den mi lékař s pečlivě oholenou lící sděluje, že otce přesunuli z JIPky na ARO.
Zní to líp než JIP, pro otce to ale velký sukces není. Vzhledem k délce výkonu došlo k narušení funkcí. Upadl jim do komatu a neprobouzí se. Víc mi k tomu poví vedoucí oddělení MUDr. Puchvaldek.
Bloudím komplexem budov. Všude pobíhají vitální laborantky, spěchají zmalované sestry, občas se vznáší lékař, ve tváři odstup od všeho a od všech. Uhýbám vozíkům se zasmrádlými ležáky, tlačenými opálenými junáky v kocovině.
ARO je vyšúrovaná šerá místnost, k jejíž stěně je přistavena řada katafalků. V každém leží jak ve vatičce jeden bezbarvý potápěč, do kterého proudí ze všech stran pomocí drénů a dýchacích trubic šťáva.
Tatík spočívá na krajním. Zpod nosu mu vedou lehké průsvitné hadice. Nitkovitě, pisklavě nasává. Doktor Puchvaldek, stojící po mém boku, mě diskrétně informuje, že je zde možno na ležícího hovořit. Pacient to sice nevnímá, my si alespoň myslíme, že ne. Je však ještě mnoho otázek, na které věda nedokáže uspokojivě odpovědět. Pokud trvá možnost, že jsou některé receptory dosud v činnosti, je naše povinnost pokoušet se je stimulovat. Nejnepatrnější podnět může znamenat zlepšení. Takže mluvit na pacienta je velmi vhodné. Na tématu nezáleží, mohu hovořit i o úplně banálních záležitostech.
8) Dřepím tedy na židli vedle postele a hovořím.
Po vyčerpání běžných témat nevím, kudy dál. V kapse mě tlačí hranatý externí disk napěchovaný fotkami, dokumenty, klipy, smlouvami. Hovořím tedy o nich. Líčím otci obsah svého úesbéčka. Chválím planetární mlhoviny IC 418, NGC 7293, IC 4406, NGC 6543, velebím objekt Monocerotis, srdce prázdnoty, melancholický grál, z něhož se slabší povahy snadno sesypou.
Zavalití chlapi s tlustými zátylky si štrngají holbami. To už jsme v mnichovské pivnici, dreimal hoch! Celé stoly si připíjejí, kančí štětky trčí z tabákové mlhy, rok 55. Dýmem se prodírá ženská v mužském kabátě, na hlavě vzteklý kokrhel, asi někoho hledá.
Monte Cassino, rok 44 – dva mniši nalévají polévku dvěma rozpačitým Amíkům. Z šera kuchyně se na ně usmívají dvě neřestné štětky. Okatý mladíček s tváří jak jablíčko ukazuje čiperné zoubky a starý zkušený tchoř s obrovitou prdelí pod kutnou se šklíbí přes rameno od plotny.
Co dál. Echt indický fakír v trní. Japonští hippies. Tančící stoletý Gruzín. Kolize galaxií, trpaslík jedoucí na slepici, turínské plátno s otištěným lenochodem, kočičí srdce v prášku. Co dál. Pohledná bruneta v černých rajtkách, v košili s vyhrnutými rukávy, tahá z korby náklaďáku kůží potažené kostry. Na dalším snímku hází ta krasavice napůl zetlelá těla pod dohledem zděšeného spojeneckého vojáka do jámy. Annalese Kohlmann, členka dozorčího personálu, známá extrémní brutalitou, máj 1945, Bergen-Belsen, praví popiska.
„Tyhle malý svině bejvaj nejhorší,“ šeptám. „Sériová vražedkyně Djurdičová, Bonnie Parker nebo ta zakrslice z Abu Ghraibu. Jenže Annalese je na rozdíl vod nich sympatická, má inteligentní tvář, uličnickej šmrnc. Zjevně jí nechybí smysl pro humor, tak mi to vysvětli.“ Tatík v bezvědomí svobodně, dlouze říhá.
„A Bope Mabinše, chacháj,“ hihňám se do dlaně. „Toho bych ti přál vidět! Krále Bakuby! Černýho monarchu naditýho do skafandru ze lvích zubů, drápů, peří, mincí, medailí, mušlí, náušnic, řetízků. Tři metráky brutto. Nemůže vstát, natož chodit. Na nohou i na rukou pozlacený nehty. V jedný ruce oštěp, ve druhý šavli. V očích nezemsky klidnej třpyt. Evidentně mu nedělá problém jíst někoho zaživa. Na další fotce jeho harém – pět stovek pyšnejch hádavejch ženskejch, každá na pupku tetování a na hlavě tykev. Foceno v roce 48 pro LIFE. Momentálně sjíždim čtyřicátý léta.“
„Co dál, letadla,“ šuškám do ucha gigantickému promodralému starci. „Div se, kdyžs to do mě hustil celý dětství. Já chtěl fotra, kterej by mě naučil házet sekerou, hrát čáru. A místo toho jsem poslouchal nekonečný epištoly vo tom, jestli byl obratnější Hawker Tempest, dlouhonosá Dora nebo Mustang háčko. Neřikám to ve zlym, nikdo nemá, co by chtěl. A kdo má, ten to neocení, protože neví, že má něco, co by chtěl, kdyby to neměl, že jo. Takže letadel mám na disku mraky.“
9) MUDr. Puchvaldek bez oddechu obráží svoje oddělení.
Nese si hrnek, upíjí, obejde to, ztratí se v zákulisí, doplní nálev a je s hrnkem opět na scéně. Pomenší bukač neurčitého věku s bystrou tváří doplněnou patkou nepříčetného střihu. Entuziasta, filantrop, teinista, sektář každým coulem.
Podobných bzučilů jako já bývá v loučírně víc. Příbuzní se bez ustání sklánějí nad svými ubožáky. Vodstěhovala se k němu a hošíček hned ztratil práci. Jak se tu vo tebe staraj? Dřív jsme chodili aspoň do kina, a teď? Zamávej na dědu, řekni: Dědo! Staraj se tu vo tebe? My to stavěli s úmyslem, že tam budeš bydlet s Nelinkou, tak teď nevíme… Bolí tě něco? Kdyby dali tři sta, tak si nechám dvě stě a vona dostane sto. Kam zase běžíš? Ššš! Poď sem a řekni: Dědo!
Ti, kolem kterých celý ten brajgl rotuje, jsou tiší. Škrundá v nich, píská, bubří, bzdí. Kolemjdoucí Puchvaldek hledí stranou jako svatý Alois a vyzývá nás i sebe k základní pokoře.
„Devět let jsem vo letectví ani nezavadil,“ šeptám uměle dýchajícímu tělu. „A letos bum – stahuju letouny jak vo život. Teď zrovna archivuju padesátý až sedumdesátý léta. Místo abych se postavil na nohy, vydělal prachy, dal do kupy byt a pokusil se na poslední chvíli vo vztah s dítětem, studuju vysloužilý Skyhawky odsunutý do pouště.“
Doktor z dálky přikyvuje. S uspokojením kvituje, jak se na té židli kymácím. Zdá se mu, že se vyznávám z čehosi hlubinného. Že pozdě, ale přece nacházím cestu ke svému stvořiteli. „Vyhřezlý motory, pokroucený plechy, nejty vysypaný do písku,“ špitám do otcova odpojeného sluchovodu. „Trubky, hadice, odpadaný krytky, zkroucený žebra, všecko zarostlý krušinou, posraný vod racků, víš. Uplně cejtim ty zpuchřelý pneumatiky, vyteklej volej, ten do křídel zadřenej nebeskej prach. Tenhle tejden se specializuju na vraky izraelskejch Kurnassů. V Berševě jich hnijou desítky, mezi nima eště předloni žárlivě utajovanej přízrak RF-4ES Peace Jack. Před čtrnácti dny mě zase braly MiGy-15 až 19, sprostý, křivě snejtovaný bachratý roury. S tou nesmlouvavou nasávací hubou vepředu, rozumíš.“
„Možná je divný, že se zabejvám takovejma kravinama,“ říkám. „Mě zkrátka fascinuje ten bezdůvodně prudkej optimizmus a traumata dvacátýho století, střídání jatek s rajskejma zahradama kvetoucích ekonomik. Plynulej přerod bezstarostnýho vejletu v pochod smrti. Zajímá mě pravá podoba těch chvil. Sbírám fotky, no. Jsem spotter. Vášeň můžeš vrazit, do čeho chceš. A nemusí to bejt nic vznešenýho. Naopak, čim stupidnější podnět, tim silnější rezonance.“
10) Puchvaldek náhle ohýbá kroky k našemu sarkofágu.
Vstávám. Staví se vedle mě. Kouří se mu z hrnku. Hledíme na otce. Sděluje mi, že jsme nuceni brát to ve světle faktů tak, že je to již otázka krátkého času. Tím nechce říct, že je moje přítomnost zbytečná. Pokud bych chtěl být u toho, až to přijde, on moje rozhodnutí uvítá. Je přesvědčen, že jde o zásadní moment.
Říkám, že ano.
Děkuje mi. Jsme dohodnuti. Je toho příznivcem. Nevylučuje ani přímý fyzický kontakt.
Tomu on v žádném případě nebrání.
„Myslíte jako třeba držet za ruku?“ ptám se.
„Přesně tak,“ vystřelí, nechá doznít pomyslný akord a spěchá zase dál.
Sedám si.
„K těm letadlům eště,“ drmolím flanďáckým šepotem. „Na fotce, která má pět mega, můžeš studovat trup, jako bys stál metr vod něj – všude nápisy NO STEP, DANGER, NO STEP, WARNING, BEWARE, NO STEP, DANGER, vůbec netušíš, kudy se do toho leze. A hele, přichází pilot, vyklápí z absolutně hladkýho potahu stupačku, madlo. Šup, a je v kokpitu, nasazuje si helmu. Na co asi myslí? Na nic, je to gumovej mozek. Ale má to atmosféru! Nebo ty veselí chlápkové v baseballkách na Tinianu, co před zavěšením do pumovnice pokřtěj každou bombu: Irenka, Martička, Jana. Za chvíli poletěj na Tokio. Typickej začátek poameričťování protivníka: Posíláme pusu! Merry Xmas!“
V předsíni se souká do pláště moje sestra s bledošedou tváří. Jde mě vystřídat. Vzdychá, utírá se ubrouskem, kramaří v tašce, kontroluje mobil.
Zdravím ji kývnutím.
„Nebo si vem tu známou fotku Mitchellu letícího nad zasněženejma Alpama,“ šeptám. „S nápisem přes celý křídlo: FINITO BENITO, NEXT HIROHITO! Takovýhle haiku by Rusa nebo Němce v životě nenapadlo. Humor není nálada, humor je světovej názor, napsal v osmačtyřicátym Ludvík Wittgenstein.“
Ségra si stahuje kozačky, heká, má zaseklý zip, nemůže k němu přes břicho. Mám ještě minutku.
„Taky je fantastický srovnávat jednotlivý konstrukční školy,“ říkám. „Britskou, ruskou, amíkovskou – máš jako na dlani, co kdo vod koho ukrad. V tomhle směru je nejzajímavější čínská. Bezlicenční splácaniny všech možnejch typů, spartánsky zjednodušený, křivý, rádoby vytuněný bohaprázdný příšery. Chlupatej laminát, hrubý rezavý kanóny bez úsťovejch brzd. Koukáš na to a nevíš, jestli se máš smát nebo bát. Nic, Iva je tady. Já jedu makat, je to zlý, kšefty nejdou. Tak se měj a v klidu spi, já zase přijdu.“
„Vobejmi mě, prosimtě,“ říká sestra.
Krátce ji obejmu.
„Ví vo sobě?“ ptá se.
„Ne.“
„Bhu, mně je slabo.“
„Nemám tu s tebou zustat?“
„Radši běž.“
„Já teda du.“
„Běž.“
Příspěvků: 0