Próza
Nahoře už nikdo není
Přinášíme ukázku z povídkového románu Tomáše Kozáka Nahoře už nikdo není. Těžiště prózy, jíž se prolínají světy horolezectví, medicíny, hudby nebo mezilidských vztahů, se nachází v době těsně předcovidové. Ukázka z kapitoly „Všechny kaktusy světa“ představuje retrospektivní pohled do 80. let. Román vychází v těchto dnech v nakladatelství Práh.
Jako se lano splétá ze silných vláken, tvoří román v povídkách Nahoře už nikdo není svými postavami a motivy pevný provaz příběhů, mezi jehož uzly se nachází hloubavý i zemitý svět horolezců, citový svět hudby nebo prostředí nemocnic.
Špatně se hojící rány chodí protagonisté léčit na kolmé skály, někdy je nechávají vymrazit rovnou na osmitisícovkách. Své nezdary ze života v nížinách se snaží proměnit v rány vítězů, neboť kde roste nebezpečí, roste i to, co zachraňuje.
Hory se tak stávají svědky chvilkového hemžení těch, kteří si v nich nakonec vystavěli pevnost. V hlavních rolích jsou velká přátelství, malé zrady a nezbytná láska, z nichž postavy románu s větším či menším zdarem stírají civilizační nánosy.
Všechny kaktusy světa
[…] Ale vždyť v Afghánistánu máte hory větší než u nás, přece máte i sníh, říká ve vyhřátém kolejním pokoji student obojího práva Pavel Špinka, avšak ví, že kromě úrodných nížin a krásných hor je v Afghánistánu taky sovětská armáda, a to je problém, protože Abdullahovi se stýská nejen po slunci teplých nížin, ale taky po jeho rodině spřízněné s králem, který už nežije, stejně jako většina příbuzných. A proti Rusům tam válčí mudžáhedíni, kterým se jednou bude říkat Tálibové, teď jsou ale vyzbrojeni americkými zbraněmi a jezdí na koni a Rusové se jich bojí, protože když je mudžáhedíni zajmou, udělají z nich koženój měšók. Zajatce pověsí za nohy, postupně z něho stáhnou kůži, tu nakonec převléknou chudákovi přes hlavu, zavážou ji a sovětský voják nebo afghánský přisluhovač se pomalu udusí.
Sověti vtrhli do Afghánistánu v den, kdy se Abdullah procházel po Staroměstském náměstí, protože při cestě na studia do Paříže chtěl poznat Prahu a Vídeň, ale začal Prahou a tou i skončil, neb československý lid se ten den stal blízkým přítelem lidu afghánského, a na důkaz takového vroucího přátelství jej tak úřady ze země na západ už nepustily, ledaže by se vrátil zpátky do Kábulu, ovšem to by byl problém stejný jako koženój měšók, jen o něco rychlejší. V Praze může zůstat a studovat, když bude dávat afghánskému konzulovi každý rok dárek. Až dostuduje, rychle zpátky do Kábulu a alou na frontu. A Abdullah má s sebou zlato, učí se česky a nastupuje na lékařskou fakultu. Pomalu a opatrně, šest let, sedm let, osm let, zlato pomalu mizí v konzulových kapsách. A čeká se, co bude, a všechno je pořád stejné.
Jednoho dne se do pokoje nad ním přistěhují tři blázni, každý studuje něco jiného, ale když jdou pro pivo, raději z pátého patra sjedou do dvora po laně, než aby šli po schodech, je to rychlejší a líbí se to holkám, ty v otevřených oknech a ve spodním prádle piští do dvora. Špína slaňuje a vidí, jak Abdullah právě absorbuje poslední paprsky toho dne: tvář má v podvečerním slunci jak z vyleštěného bronzu, pevnou a hladkou.
Ťuk ťuk, ahoj, já jsem Pavel, Pavel Špinka, Špína, a jdu pro pivo, teda jedu, nechceš taky? Ahoj, já sem Abdullah, Hayatullah Abdullah, a pivo nepiju. A ještě ten večer návštěva u Abdullaha, hodně povídání, Špínův moravský přízvuk, Abdullahův afghánský a Žiži hraje na housle. Abdullah se piva trochu napije, ale hlavně zazpívá tu píseň, Žiži nápěv hned chytne do houslí a Abdullahovi tečou slzy, a když se potom dá do točivého tance, některé se dostanou až na zeď a Žiži postupně zrychluje rytmus, až mydlí smyčcem jako o život a Abdullah je rychlejší, rychlejší a rychlejší, až je z něho derviš, který se právě zbavil pout. Stop, Abdullah se provinile uklání, kucí, už je půlnoc, promiňte, musíme končit, kolejní řád.
Pojedeš s námi na skály, do přírody, jednou spolu vylezeme, co by ne, na Tirič Mír u vás v Hindúkuši. Výlet do Šárky, neboj, vybereme lehčí cestu a zkusíš si to, tenisky ti na to stačí. Tady to je, Žiži tě bude jistit tímhle lanem, nemůže se nic stát. Výborně, vidíš, jak ti to jde, do tý spáry dej ruku, promiň, já nevěděl, že tam je vosí hnízdo. Žiži, okamžitě ho spusť! Ještě že tu je potok, rychle ruku do něho, teda ta je oteklá. Potom cyklista. Uhni, čmoude! Jakej čmoud, ptá se švihem Krásova pěst, cyklista se skládá, zavolám Bezpečnost, volá a zdá se, že trochu šišlá. Rychle pryč, bágly na záda a všichni mizí mezi stromy, potom louka, konečná tramvaje, zrovna jedna jede, rychle do ní. Lapání po dechu a co dělá ruka, Abdullahu? Dobrý večer, revize jízdenek.
Zkoušková období je třeba prokládat relaxací, jede se do Českého ráje, Abdullah fotí posledním modelem Pentaxu, fotí skalní město a kamarády i kamarádky, kteří se snaží vylézt na ztuhlé hromady písku, občas jim to nejde a Abdullah se učí nová slova. Při lezení je popelavý a celý se leskne, nahoře září rudě a šťastně, při slaňování zezelená, dole je už zase krásně bronzový, jeho ušlechtilé královské rysy jsou ještě ušlechtilejší. Večer u ohně pivo, buřty a trkání jelínků, děvčatům se to líbí, Abdullahovi se to líbí a všechno fotí, Žiži hraje na housle jako Pánbůh, ostatně jsou přece v Ráji. Potom vezme kytaru a foukací harmoniku a nakonec těm, kdo jsou ještě při smyslech, zafouká táhlou afghánskou melodii, o které říká, že má moravskou harmonii, a ti při smyslech mají husí kůži a Abdullah je fotí, baterky v blesku se dávno vybily, ale fotoaparát Pentax poslední výroby dobře zakrývá oči.
V Praze zkoušky a koncerty, Plastic People už jenom na kazetách, tak aspoň Psí vojáci, Abdullahu, nech nás u sebe na noc, Krása sbalil tu prsatku zpod pódia. Moravu, Abdullahu, tu musíš vidět, žení se Špínův bratranec. Nejprve na úřad, potom do kostela, bratranec se musí ženit, musí se ženit na úřadu a potom v kostele, Abdullah má kroj. Vezmeš si ho na sebe, je to rozkaz, říká Krása ve vlaku, turban je nádherný. Je sychravý podzim, kol městečka na severu zoraná pole, všude leží bramborová nať a přes ni se blíží svatební hosté z Prahy, v čele musulman. Farář se křižuje, maminka nevěsty ještě víc, a když se napije, svěří se, že to je pro manželství špatné znamení. Abdullah všechno fotí, budou z toho zvláštní svatební fotky, rozmazané, podzim není černobílý, spíš šedivý.
Na svatební hostině zůstává u svého jednoho piva, tak to má domluvené s Alláhem, stejně jako modlení, jen když je mu nejhůř, jako když na koleji snědl zkažený guláš. Svatební obřad klape, hlavně varhany, varhaník krásně hraje, improvizuje. Je to předseda místních organizací, organizace komunistické strany a Spolku pěstitelů kaktusů, u svého domu má velký skleník. Abdullah ho fotí při hře, líbí se mu zaujetí. Pan farář si dává na svatbách hodně žejdlíků, promlouvá Abdullahovi do duše, ať se nechá pokřtít, Abdullah ho fotí, líbí se mu zaujetí a vysvětluje mu, proč nemá rád guláš, pak se ti dva drží za ramena. Ráno po mši návštěva skleníku u soudruha varhaníka, kaktusy vypadají nádherně a vytvářejí barevné akordy, jež se při mších propisují do improvizací. Odpoledne se s varhaníkem pije čaj, pomáhá na jeho nemocné srdce, nechává si ho vozit z Anglie. Otec zahynul v koncentráku, Krásův děda taky. Potom už rychle na vlak, málem ho nestihnou, v zoraném poli boty ztrácejí lehkost.
V Praze za týden obsílka na konzulát, v tuhle dobu tam Abdullaha nikdy nezvali. U konzula dotěrné otázky i důrazné napomenutí, má to provždy v záznamech. Za všechno můžou kaktusy! Všechny kaktusy světa, spojte se ve varhaníkově řiti! I přes zavřené okno dopadá prokletí na večerní Prahu, stromům v parku upadává pár zažloutlých listů, slzy lítosti nad osudem kaktusů. Uplyne ještě několik let, než vyjde najevo, že to byl pan farář, kdo měl rád klid, a pro ten si občas promluvil s estébé, která zase měla ráda informace. Kaktusy, jste omilostněny! In memoriam varhaníka, bohužel.
S Agneskou se Abdullah seznámil na zubařském křesle, ona se učí na zubařku a jeho bolí zub. Ona mu ho pod odborným dohledem provrtává, bez dohledu ovšem probodne tenkým šípem srdce. To se může stát, i když vám sliny kapou na košili. Agneska má krásné blond vlasy, je z Kielců, Kielce jsou v Polsku a tam je už režim měkký jako jejich golubky, Poláci neposílají své občany do zemí, kde hrozí koženój měšók, a Abdullah bude už brzy jejich občanem. Budoucnost zářivá jako vybroušený diamant, odlesky mají mnoho krásných podob. Poslední státnice, promoci mají spolu, potom hned svatba na polském velvyslanectví, společné příjmení Hayatullah. Agneska miluje, její rodiče méně, ale hlavně že miluje ona. Poslední zlato odevzdáno na afghánském konzulátě, tentokrát už jinému konzulovi, a zbývá jen vyřídit výjezd, to už na československých úřadech.
Soudruhu Hayatullahu, vy ale do Polska jet nemůžete, co by tomu řekla afghánská vláda, za jejíž peníze jste tu studoval, ta na nás spoléhá a čeká, že se zapojíte do spravedlivého boje, boje za věc socialismu, po boku sovětských vojáků. Navíc je na to smlouva, víte? A taky ten záznam z Moravy, vaše ideová nespolehlivost! Pokud do Polska hodně chcete, a tomu my rozumíme, máme pochopení pro rodinu, jak by ne, tak jedině přes Kábul. Gorbačov? Ten je v Moskvě, soudruhu, tady jsme v Praze, a jistě si taky myslí, že polští soudruzi už nejsou tak pevní a odhodlaní, jako jsme pro věc socialismu my. Ostatně se ho na to můžete zeptat, budete přestupovat v Moskvě, hehe, rozumíte? Letenky zašle váš konzulát. Blahopřejeme k získání doktorského titulu na jedné z nejstarších evropských univerzit, s pozdravem Světu mír, Pacem in terris. Nejlepší falešné diamanty se dělají v Sovětském svazu. Někde na Urale prý mají laboratoř na atomový pohon, musí se vyvinout velký tlak, aby diamant vznikl. Od pravého se skoro nedá rozeznat.
Porada na koleji, Agneska pláče, Abdullah už není z bronzu, ale z kamene, hrubozrnné žuly. Místo piva čaj a rum, rumu jenom trochu, porada je střízlivá, směřuje jasným směrem. Abdullah se do Polska dostane, a to přes Vysoké Tatry, přes Rysy, rozhoduje Špína. Teď v zimě to bude síla, ale tím lépe, ani z jedné strany tam nikdo hlídat nebude, z polské to nakonec ani tak nevadí. Dole u Morského Stawu je hotel, tam ho bude čekat Agneska. Musíme jednat rychle, než přijde letenka a bůhví co ještě.
A tó je jako horsky výstup? Ne, Abdullahu, vede tam normální pěšina, v létě tam ti čůráci, Agneska odpustí, ze svazu mládeže organizujou výstup, hromadnej, protože tam jednou vyšel Lenin. Taky mu tam připevnili desku, nejspíš na kameni, u kterýho se vychcal. Teď v zimě to bude těžší, cepín, mačky, možná jeden dva úseky na lano do sedla pod Rysy a odtud dolů do Polska, tam možná jedno dvě slanění, to už umíš, co jsou mačky? Takový železa, Abdullahu, který si připevníme na pohorky. Neboj, všechno opatříme, taky péřovku a rukavice. Budeme muset jít v noci, čelovky máme, to zvládnem, loni jsme v tom sedle byli, v únoru, na pohodu, s bivakem u Chaty pod Rysmi, ta je v zimě zavřená, teď navíc pobořená.
Špína se ujal organizace. Zítra bude práce se sháněním, Krása koupí jízdenky na pozítří, dejte mu peníze, já zkusím někde sehnat péřovku, pohorky a mačky. Jaký máš číslo, Abdullahu? Agnesko, ty musíš jet zítra, v tom hotelu musíš dostat pokoj, za každou cenu, ale raději tam netelefonuj, kdyžtak si něco vymysli, třeba že jsi zabloudila a není ti dobře. A jde se spát, poslední loky rumu. Půlnoční tmu prořezává pruh světla zpod dveří, na chodbě navrátilci z hospody, někdo hlasitě zvrací, Žiži chrápe. „Špíno, to nebude prdel, viď?“
[…]
Prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA se narodil roku 1963 v Ostravě. Je dlouholetým přednostou Hematologické kliniky 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Zabývá se léčbou zhoubných a autoimunitních krevních onemocnění. Účastnil se řady výprav do světových velehor, mimo jiné i úspěšné expedice na Mount Everest přes Severní sedlo z Tibetu bez použití umělého kyslíku (1998). Povídkový román Nahoře už nikdo není je jeho literárním debutem.
Příspěvků: 0