Hlavní
Mahi Binebine: Odpustit je třeba všechno
Když tělo přivyklo hladu a žízni, zbývalo naučit se žít v naprosté tmě. Vězni navíc pobývali v kobce, jejíž zdi byly příliš nízké na to, aby se mohli postavit, a příliš krátké na to, aby se vleže natáhli. Aziz Binebine, autorův starší bratr, prožil v marocké věznici Tazmamart osmnáct let. Tahle trestanecká kolonie byla postavena vlastně pro něho, přesněji řečeno pro osmapadesát pučistů, kteří se roku 1971 pokusili svrhnout vládce Hassana II.
...
Příběh těchto osmnácti let by byl sám o sobě dost hrůzný i poutavý. Jenže by nebyl úplný, kdybychom nedodali, že Azizův otec byl Hassanovým důvěrníkem, dokonce plnil funkci jakéhosi dvorního šaška, a to po dobu padesáti osmi let. Když se zjistilo, že se puče účastnil jeho syn, otec se svého syna veřejně zřekl. Ale ani s tímto dodatkem není příběh úplný. Aziz má totiž bratra Mahiho. V době, kdy jej zatkli, bylo Mahimu dvanáct let. Když Mahi dospěl, nejprve pracoval jako učitel matematiky, brzy se však stal uznávaným malířem. Dnes je jediným Maročanem, který vystavuje v Guggenheimově muzeu. A také je významným spisovatelem a letošním laureátem Le prix Méditerranée – tuto cenu obdržel za svou poslední knihu Rue du pardon (Ulice odpuštění).
...
Avšak na letošním Festivalu spisovatelů představí svůj dosud nejautobiografičtější román – Le fou du roi (Králův šašek) z roku 2017. Jeho příběh vychází z rodinné historie i marockého dramatu. K rodinnému traumatu se Mahi Binebine nevrací poprvé. Ve své druhé knize Les funérailles du lait (Pohřeb mléka) z roku 1994 představuje matku, jejíž syn byl uvězněn za „nekorektní smýšlení“. Žena dlouhé roky netuší, zda je syn naživu. Stejně jako Binebinova matka prodělává i protagonistka románu vážnou nemoc, zatímco čeká na svého syna. Binebine tak oslavuje sílu ženy, kterou společnost vytlačila do izolace svého žalu. Navzdory své samotě, ztrátě syna i amputaci prsu, které si schraňuje doma a které nakonec namísto syna pohřbí, nepřestává vzývat lásku ke svému dítěti.
...
Žena žije ze svých vzpomínek. Kniha proto začíná příznačnou poznámkou: matka je tam, kde není, a není tam, kde je. Paměť, která souvisí se sílou jazyka a kreativitou a která má moc nás přemístit, je stěžejní pro celé Binebinovo dílo. Autor pojednává i v dalších knihách o lidech na okrajích – o dětech vyrůstajících ve slumech, teroristech nebo uprchlících hledajících ráj v Evropě. Jak si takový člověk, kterého společnost odmítá, vytváří obraz sebe sama? Jak se vypořádá s tím, že pohledy, činy i slovy říkají, že za nic nestojí?
...
V Binebinově díle se setkáme s jedním obzvláště bolestivým, ale pro Binebinovu tvorbu příznačným příběhem. Jedná se o osud malého Júsefa z knihy Boží koně ze Sidi Moumen. Júsef se stará o svého neposedného sourozence Alího, který náhle skočí z mostu do řeky. Ta jej unese a Alího naleznou až ve stádiu rozkladu. „Vždyť je to jen hrst bahna,“ naříká jeho matka. Alího otec za smrt svého nejmilovanějšího syna viní staršího bratra. Když mu okolí zabrání v tom, aby jej ztrestal smrtí fyzickou, vymyslí otec něco rafinovanějšího: přejmenuje jej. Živý Júsef dostane jméno mrtvého bratra. Z Júsefa se stane Alí, a chlapci tak nikdy nebude dopřáno zapomenout na svůj domnělý zločin. Otec jde tak daleko, že úmrtní list nechá vystavit na jméno Júsefa. „Tvůj přítel oficiálně ztratil svou identitu,“ poznamená matka, která vypráví svému synovi o tragickém osudu jeho kamaráda.
...
Otázka identity je stěžejní i v díle Králův šašek. Mahi Binebine se vrací k rodinnému dramatu – nyní však z pozice otce, s nímž na deset let sám přerušil vazby. V knize pojednává o Mohamedovi, který žije stejně jako Binebinův otec na královském dvoře, kde svého vládce baví důvtipem, básněmi i humorem. „Mou prací bylo činit krále šťastným,“ poznamenává Mohamed. Do královského dvora je čtenář uveden v době, kdy vládce umírá, a jeho podřízení se tak ocitají ve stavu nejistoty a očekávání. Ale nejen to – také se stáváme svědky toho, jak zemí zmítají vládcovy nevolnosti: špatná nálada či bolest se v podobě politických rozhodnutí rozlévají po celé společnosti. Šašek Mohamed i zbytek Maroka splývají s královým organismem – své nepřátele vylučuje a trestá a druhé k sobě v křečovité úzkosti připoutává.
...
Mahi Binebine nepochybuje o tom, že pravda a láska zvítězí, akorát ten, kdo si takové vítězství přeje, musí udělat první krok. A tímto prvním krokem není boj, ale odpuštění. Fanaticky se musíme naučit odpouštět – otcům a vládcům především.
Volbou svého hrdiny Binebine vybočuje – Mohamed je šašek, ale šašek velevážený. Je to uctívaný básník s dokonalou pamětí a jedna z nejbližších králových osob. Otázkám, kým že tento člověk skutečně je, je však palčivá i pro šaška samého – vždyť myslí podle svého vládce, chová se podle něho a nakonec podle něho i jedná. Druhé si získal svým důvtipem a svými básněmi, ale čím více jej druzí milují, tím více přichází o sebe sama. Nejzjevnějším znamením této ztráty je skutečnost, že zavrhl svého syna a od Mohameda samého se odvrátila jeho manželka.
...
Šaškův syn Abel zažívá to, co Aziz Binebine. Nejprve pobývá ve věznici, kam jeho matka Mina smí denně docházet. Jednoho dne je však převezen na neznámé místo. Hassan II. tehdy nechal vystavit zvláštní zařízení, tak zvanou pouštní kobku. Místo pučistů přitom nebylo známo, a rodiny tak nevěděli, zda jsou jejich synové a bratrové ještě naživu. Jeden trakt pouštní kobky, kde by vězněn právě i Aziz, byl přezdíván „peklo pekla“. První zprávy o tomto traktu začínají prosakovat na veřejnost až v 90. letech.
...
V nejpůsobivější části knihy popisuje autor synův návrat. Matka byla jediným člověkem, který nevzdal naději v to, že syn žije. Když jednoho dne uslyší zaklepání na dveře, není pochyb o tom, že právě takto klepe její dítě, které se jí vrátilo. Spíše než dítěti však stane tváří v tvář kostře. Podpírají ji dva muži a když ji chtějí uložit na matraci, zbytky těla se bolestí rozechvějí. Zapadlé oči uviděly měkkost matrace a pohled to byl nesnesitelný. Co když měkkost spolkne tělo? Propadne se pak znovu do podsvětí? Měsíce po návratu spí Abel raději na zemi. A ve tmě.
...
Naše nitro tvoří obrazy. Právě ty evokují matka i syn při svých rozhovorech. Povídají si po tmě, protože synovy oči si těžko zvykají na světlo. Sama matka začíná záhy chápat, kolik smyslů otevírá tma. A chápe rovněž to, že se Abel sice stáhnul do sebe, ale nevzdal se. Díky věčné tmě uslyšel zvuky, které dost možná nikdo nikdy neuslyšel, a myslel na věci, na které nikdo nikdy nemyslel.
...
Ale když se jej pak matka ptá, jak to, že právě on přežil, není to nakonec představivost, kterou syn vyzdvihuje. Je to odpuštění. Naučil se nepociťovat nenávist vůči králi. Je přesvědčený, že právě tím se lišil od těch, kteří nepřežili. Po celé roky se navíc toužil usmířit se svým otcem. Kéž by mu tak mohl říct: „To nevadí, že jsi mě zavrhl.“ Až fanaticky mu touží odpustit, a to i kdyby se ukázalo, že otec o žádné odpuštění nestojí.
...
Podstatná je ještě jedna věc. Kniha sama je dopisem, kterým i Mahi Binebine odpouští svému zesnulému otci. Nelíčí jej jako mocichtivého oportunistu, který přivedl rodinu na pokraj šílenství, natož jako ztělesnění zla. Otci je schopen odpustit, když pochopí, že ten svého vládce upřímně miloval. Právě láska je nakonec to jediné, co protagonisty Binebinových románů spasí. A odpuštění – to je možná jediný zázrak, který se občas děje. A prý i zachraňuje životy. „Vezměte mě za tátou,“ tak zněla první slova Azize Binebina po propuštění.
...
Les funérailles du lait
Paris, Stock 1994
Le fou du roi
Paris, Stock, 2017
Boží koně ze Sidi Moumen
Praha, Práh, 2014
Rue du Pardon
Paris, Stock, 2019
-5f64b2ad85776.jpg "Mahi Binebine")
Marocký spisovatel Mahi Binebine navštíví Prahu od 8. do 11. října 2020. Podrobnosti naleznete zde.
Příspěvků: 0
