Recenze
Florian Illies: 1913
Úspěch knihy 1913. Léto jednoho století stál v počátcích vlny beletrizovaných řezů do světa moderny. Jejího autora Floriana Illiese pak vedl k tomu, že napsal druhý díl téhož – ve fragmentech řazených od ledna do prosince roku 1913 rozšiřuje, doplňuje, opakuje, přeskupuje a přepisuje události, které se pojí s uměleckým kvasem i s napětím těsně před vypuknutím světové války.
„Lokomotiva visící nad propastí – prudce se kupředu ženoucí na rozkolísané zemi, surreálné zaklínění mezi bezpečnou kolejí a jistou smrtí, v pokrok věřící a technice důvěřující přítomnost – to je obraz roku 1913.“ (s. 129) Obrazem lokomotivy, která v červenci vykolejila na mostě v Německu, sepíná Florian Illies (* 1971) svou druhou kolekci prozaických poznámek k roku 1913. Symbolicky tak využívá obraz moderní doby jako rychle jedoucího vlaku – ten míří nezadržitelně kupředu, cestující se do něj snaží naskočit, ale vlak už jim přejíždí nohy. Florian Illies je však ostřílený strojvedoucí a – podnícen úspěchem knihy 1913. Léto jednoho století (2012, č. 2013) – do vlaku moderny naskočil znovu knihou obdobně stavěnou a nesoucí výmluvný podtitul Co jsem ještě chtěl vyprávět (česky 2021, přeložil Tomáš Dimter).
V chronologii dvanácti měsíců se střídají fragmenty od jednovětých po třístránkové, občas se mezi nimi projevuje návaznost a občas spíš náraznost. Prostor si uzurpují především umělci všeho druhu, sem tam se objeví i vědci či filosofové. Brizanci textu dodává, že cosi je ve vzduchu, navenek se ještě nic neděje, ale umělci už to cítí. Když Thomas Mann vydává Smrt v Benátkách, „příběh chtíče zániku“ (s. 36), dvě ulice od něj pracuje Oswald Spengler na Zániku Západu. Básník Alfred Lichtenstein píše, že „brzy přijde / zmar severák na zemi, / pach mrtvolný bude smrdět, / začne velké vraždění“ (s. 220). Jiný básník, Erich Mühsam, na konci roku zmiňuje, že „přítomnost vojska ve všech státech musí jednou přivodit katastrofu světové války“ (s. 219).
Jenže kdyby Illies pouze naváděl svou rekonstrukci do války, bylo by to trochu málo. Kromě světa zanikajícího se totiž vynořuje svět nový, a vede-li staré umění svět k zániku, je nutno stvořit umění nové: Pro Mondriana začíná „nový letopočet: abstrakce“ (s. 122); tu autor dále exponuje přes Kandinského, v hudbě přes Schönberga či v tanci přes Mary Wigman. Působivost glosy nezískávají přímočarostí tíhy a novosti, ale kontrastem s lehkostí a všedností: „Člověk jí a nudí se,“ cituje Illies Bertolta Brechta (s. 112). Vedle napětí se tak nezřídka píše o jídle, ke slovu se dostávají rozpínavé kulturní formy: Chemik T. L. Williams „dobyl svou firmou Maybelline světový trh“ (s. 96), přeživší z Titaniku Richard Norris Williams vyhraje Wimbledon, celoročně se jezdí na Capri.
A pak jsou tu samozřejmě milostné avantýry, které plnily už první knihu. Illies v textu sám doznává, že „1913 je ve skutečnosti knihou o lásce“ (s. 44), a náběhy milostných linek tvoří pravidelné motivické sítě: pomyslnou femme fataleroku se v tomto stále ještě dominantně mužském světě stává Alma Mahlerová. Sledování vztahů přitom text stahuje do oblasti populární četby, stejně jako některé vysvětlivky („Rudolf Steiner, mesiáš antropozofie“ – s. 9) či – myslím mnohde otravné – komentáře, kterými Illies fragmenty pointuje: „Jak romantické. […] Jak neromantické.“ (s. 12) „A tak to jde [u Rilka] pořád dokola: příliš znaven, abych zůstal bdělý, příliš vyčerpaný, abych tvořil, příliš zahleněný, abych dýchal. Chudáček.“ (s. 101) O populární četbu jde i v tom smyslu, že se Illies zřejmě ani nesnaží objevit něco nového – spíš uspořádává známé události do časových souběžností a přes clonu času je zpřítomňuje.
Modernu si tak podmaňuje na úrovni tématu, ale nikoli zápisem, neboť ten je – oproti otevřené modernistické poetice – velmi nerozporný a jasný. Přesto autor přejímá důraz na poetiku fragmentu: cituje třeba Umberta Boccioniho, který považoval italské umělce za objevitele celoevropsky nalézané simultaneity: „Byli jsme to my, kdo jako první vysvětlil, že moderní život je fragmentární a rychlý.“ (s. 188) Nadvládu nad tématem inscenuje Illies i tím, jak si postavy domestikuje („náš přítel Rainer Maria Rilke“ – s. 51), že jim stále vidí do hlav, či rolí demiurga, kterou mu časový odstup propůjčuje: „Tommy [Mann] musí následující den odcestovat do Berlína (čehož bude ještě hořce litovat).“ (s. 12) Podobné, různou mírou explicitní anticipace, ke kterým znalost výsledku vybízí, pak často pomáhají modulovat náladu textu.
Budoucnost z něj prosvítá ale už v tom, že jde nakonec v mnohém víc o výpověď o době kolem roku 2013 než o roce 1913 – kupříkladu první dva fragmenty se zabývají jógou a cestováním se psem, kdež zřetelně prosvítá selekce dneškem, stejně jako třeba v kapitolce o ekologickém hospodaření Jacka Londona. (Nejde tak o dobový dokument, jaký představuje třeba autorova posud nepřeložená próza Generation Golf, 2000). Ostatně už když v první knize vytváří Kurt Tuchovsky soupis „velkých Evropanů“, žádá o příspěvky i „Mynonu, Owlglasse, Holze, Schäfera, Willyho Speyera, Wieda, Hochdorfa (Brusel), Irene Forbes-Mosseovou – tedy osobnosti, které byly roku 1913 na úrovni těch prvně jmenovaných, ovšem které dnes už nikdo nezná“ (s. 227).
Obě knihy přitom prostupuje důraz na německojazyčnou oblast, zřejmý i při pohledu do obsáhlé bibliografie. Čechy tak kupříkladu zastupují jen Kafka a Brod v Praze a Kupka v Paříži. Z Francie nebo Ruska se objevují jen velká jména, a když už, tak často jako impresário Ďagilev jedou do Vídně či se jako Stalin prochází Schönbrunnem. Český čtenář tak bude zřejmě znát skoro všechny účastníky vyjma několika Němců a Rakušanů. Postup, který Illies volí, umožňuje generovat a doplňovat poznámky dál a dál (ostatně podobně, jako když Proust celý rok rozšiřuje a upravuje Hledání ztraceného času), dvě knihy z nich ovšem složil solidně – třebaže už se při repetici trochu ohmatal lesk formy.
Podobných synchronních řezů do světa moderny, sepjatých vykolejenou dobou a prolínajících fakta s fikcí, vyšlo v Německu několik: Nádhera života Michaela Kumpfmüllera (2011, č. 2012) zabírá poslední rok života Franze Kafky, Ostende. 1936 – Léto jednoho života Volkera Weidermanna (2014, č. 2014) s trochu větší fragmentárností nasvěcuje vztah mezi Stefanem Zweigem a Josephem Rothem a dalšími osobnostmi v jednom městě, a do střípků rozdělil šest týdnů olympiády Oliver Hilmes v knize Berlín 1936 (2016, č. 2017). Všichni přitom jako Illies vychází z obsáhlého studia pramenů a sdílí iluzi téměř dokonalého rozumění svým postavám. Illies z nich má nejširší záběr – volí rok, který funguje jako urychlovač, nabitý napětím a vzrušením, a ve kterém se postupně hledá nový svět, neboť ten starý nevyhnutelně – ne jako exces, ale coby symptom – vede do katastrofy světové války.
Příspěvků: 0