Ostatní
Jiří Pehe: Demokracie bez demokratů
Již dvacet let žijeme v politickém systému zakořeněném v tradicích osvícenecké svobody, rovnosti a bratrství. Již dvacet let se nazýváme demokraty a výhodou demokratických institucí je i žívá, svobodná a veřejná diskuse. Nedávno k ní přispěl svou knihou Demokracie bez demokratů i známý politolog Jiří Pehe, který dlouhá léta mapuje osudy české politiky a veřejné scény všeobecně.
Jiří Pehe:
Demokracie bez demokratů
Prostor
2010
296 stran
Z jeho pozorování vyplývá, že současný stav české demokracie, jakožto součást širšího rámce globálních vlivů, ohrožuje vedle typických nemocí západních společností především rozpor mezi stavem demokracie institucionálně nastavené a demokracie žité. Jako důsledek této nevyspělosti přetrvává ve veřejném prostoru mnoho komplexů, které brání racionálnímu diskurzu, jako v případě českého antirusismu a antikomunismu. Pozoruhodné jsou pak Peheho reakce na „napadání" Bělohradského a ČSSD. Jedním z objektů nelítostné kritiky jsou i sociální sítě, především Facebook. Přestože mají jeho eseje do politické neutrality daleko, předesílá autor mnoho výzev, se kterými se bude muset každý český myslitel vypořádat.
Tématický záběr Peheho úvah sahá od implementace demokratické teorie v českou praxi přes evropskou identitu a podstatu kapitalismu, až po mechanismy udílení Nobelovy ceny za literaturu či sociálních sítí, jakožto funkcí globalizovaného světa. Především se zaměřuje na analýzu obzoru myšlení české společnosti ve světle uskutečněných i ideových vzorů ze Západu. Jiří Pehe se ne nadarmo pyšní titulem z Columbia University; jeho schopnost pracovat s historií politických teorií demokracie je impresivní. Ve své kritice si za předobraz bere myšlenky širokého spektra klasických autorů od Alexise de Tocqueville po Benjamina Barbera. V domácím prostředí si zvláště všímá intelektuálů, kteří svým odkazem více či méně stále formují filozofickou debatu o české společnosti. Vedle soukmenovce Václava Bělohradského se ve svém nástinu k otázce smyslu českých dějin zabývá mimo jiné polemikou Václava Havla a Milana Kundery o historický odkaz 1968 či pro českou porevoluční dobu, co do směřování země, rozhodujícím střetem Václavů Klause a Havla.
Výbor esejů z posledních sedmi let, které sám autor zdařile seřadil do tématických bloků, ukazuje především na nedůvěryhodnost jednoduchých definic a optimismu ze stavu naší země i celé západní civilizace. Světem západních myslitelů totiž obchází mnoho strašidel, se kterými ideály občanské společnosti podléhají v nerovném zápase o běžného člověka; nadnárodní kapitál, privatizace veřejného prostoru, svoboda přetavená do materiálních požitků, globalizace homogenizující kulturní rozmanitost, úpadek zájmu o stranickou politiku, či vláda expertního rozumu.
Hlavním problémem dnešního stavu demokracie je pro Peheho ale především rozpor mezi demokracií jako ústavně-politickým systémem a demokracií jako stavem mysli. Přes veškeré dosažené institucionální zakotvení mezi liberální demokracie západního ražení, se totiž česká společnost nenaučila demokraticky myslet a především žít.
Institucionální vývoj systému nastoleného během jediné generace díky mezinárodním organizacím, know-how a finanční podpoře z bývalé západní strany barikády (především EU a NATO) je sice i pro Peheho obdivuhodný, v posledku však uvádí, že „… je možné argumentovat (a na mnohých mezinárodních fórech lze tyto názory skutečně slyšet), /…/ že rychlá modernizace institucí /…/ prohloubila rozdíl mezi dosaženou úrovní institucionální demokracie a demokracií jako jistou kulturou chování." (1) Uspokojení z pouze zdánlivě provedené demokratizace a pokrytectví ohledně její skutečné implementace zde srovnává se situací, kdy jsou demokratické zvyky (zatím) pouze in potentia. To odpovídá ideální představě růstu demokracie zespodu díky vůli lidu. Problémy, které by ale vyvolalo čekání na obrodu zespoda, by byly s nejvyšší pravděpodobností mnohem citelnějšího a pro chod společnosti zásadnějšího rázu, než zde kritizovaná nerovnováha mezi možností dovolat se práva a zažitou kulturou respektu k instituci soudu. Jak navíc sám autor ukazuje na ztrátě orientace po dosažení členství v NATO i EU, bez vnějších motorů se česká společnost potácí v nejistotě, kam směřovat.
Další z hlavních problémů současného českého myšlení vidí Pehe ve vytváření umělého nebezpečí v podobě antikomunismu a antirusismu. Argumentuje, že odpoutává pozornost od skutečných problémů, kterým se nikdo nevěnuje, jako je pravicový extremismus. Zde bije Pehe na poplach oprávněně, jak ukazuje analýza Společnosti Newton Media, a.s. ve spolupráci s Nadací Open Society Fund Praha, která zpracovala obraz pravicového extremismu v českých médiích. Přesto ale tvrdit, že média i politici zůstali v klidu, neodpovídá analýze více než 31 tisíc příspěvků publikovaných od 31. 7. 2008 do 31. 3. 2010. Z té vyplývá, že ‚zatímco v prvních osmi měsících převládaly zprávy o akcích a pochodech extremistů, po zbytek sledovaného období získala v důsledku žhářského útoku ve Vítkově větší prostor témata kriminality a snahy o potírání extremismu.‘ (2) Peheho esej se datuje k 1. 9. 2009, tedy pět měsíců po zmíněné změně v charakteru referování o tomto nebezpečí. Pokud se zde nejedná o strategické odvádění pozornosti, svědčí tento rozpor spíše o nedostatečném sledování médií a výroků politiků, než o absenci tohoto tématu ve veřejném diskursu.
Paranoia a hysterie ohledně ruského vlivu ve střední Evropě ostatně nejsou na místě. Důležité, jak tvrdí Fareed Zakaria, bude zvyknout si co nejdříve na Rusko jako na „šedou zónu" – ani přítele, ani nepřítele. Přesto však není důvod ke zlehčování a podceňování bezpečnostní rizik spojených s ruským voláním po uznání jeho sféry (ať už jakéhokoliv) vlivu ze strany Západu, které se objevilo po „novém začátku" vztahů Ruska s USA.
Provokativní názory, které jsou vitální součástí svobodného veřejného diskursu, pomáhají zabraňovat ustrnutí společenského myšlení. Na druhou stranu otevřenou a místy až propagandisticky formulovanou podporou ČSSD balancuje Pehe po boku Bělohradského na tenkém ledě serióznosti. Nejsilnější levicová strana se pod katastrofální vládou Jiřího Paroubka stala pro drtivou většinu stranou nevolitelnou, právě pro aroganci, nevybíravost a nedůvěryhodnost jejího předsedy. Ale právě v tomto období se slovník Bělohradského i Peheho polarizuje ve stylu třídního boje, do odsuzování každého odporu proti praktikám ČSSD, jakožto akce naivních, nebo cynických pravičáků.
Ukázkovým příkladem vyhrocenosti Peheho rétoriky v předvolebním období je několikeré napadání všeho, co nějakým způsobem útočí na levici, ať už to jsou odmítavé reakce údajně pravicových médií vůči esejům Bělohradského, kontroverzní video Přemluv bábu nebo spontánní iniciativa „vajíčkování" funkcionářů ČSSD na mítincích před volbami do Evropského parlamentu.
Vždy se našel viník. V prvním případě to byla opakovaná „tragická neschopnost skutečně rozumět mnohým důležitým textům" a „svévolná interpretace názorů druhých dle předem připravených šablon a manipulace". (3) Jinými slovy, pokud někdo kritizoval tento text, musel to být člověk bez skutečného poznání, které je vlastní pouze skutečně moudrým. O tom, zda Bělohradského texty ze všech politických komentátorů chápe nejlépe právě Pehe, se však nemá smysl přít.
Komentář k aféře Mádla, Issové a Zelenky ve výboru není, podobným vyzněním jej však zastupuje esej Humbuk, Facebook a demokracie. Hned v úvodu uvádí, že „v českém kontextu se o Facebooku začalo mluvit v souvislosti s takzvanou vajíčkovou válkou na jaře 2009 „. (4) V té době jej již v ČR využívalo kolem milionu registrovaných uživatelů (dnes je to přibližně dvojnásobek), navíc o něm média referovala již od jeho vstupu na český trh v roce 2007. Dále razí teorie typu „kdo prozřel nebo dospěl jisté intelektuální úrovně, Facebook opouští“, což dokazuje pouze osobním příkladem.
Proti tomu stojí statistiky nárůstu uživatelů a aktivit Facebookem zprostředkovávaných. Po Bělohradském opakuje, že „neustálé sdílení všemožných informací mezi ‚přáteli‘ vytváří jisté nebezpečí totality. /…/ Zahlcení nestrukturovanými informacemi může být ve své podstatě podobně totalitní, jako kontrola nad informacemi." (5) Snad zapomíná, že totalitu informací o vlastní osobě poskytuje každý pouze na základě svobodného rozhodnutí a že síť sama umožňuje sdílet informace, které co do obsahu (jako u každého diskursu) závisí na uživateli. Přestože se najde mnoho jedinců, kteří on-line komentují každou minutu svého života (což Peheho pobuřuje), stejně tak je Facebook mnohými využíván jako důležitý informační kanál spojující lidi zajímající se mezi jiným i o změnu stavu občanské společnosti.
O videu Přemluv bábu již nelze říct, že k mladé generaci vyloženě patří; jako výraz individuálních názorů dvou mladých lidí pomocí soudobých prostředků je ale možno brát jej za reprezentativní ukázku aktivismu této věkové skupiny. Nemusí se zde snad konec konců složitě dokazovat, že nekonvenční a provokativní chování v mládí neukazuje nutně na mravní či inteligenční úpadek. Psychologizující vysvětlení o nepochopení a zahořklém odsouzení nového světa technologických možností snad nemá smysl rozvádět.
Jak říká Pehe, demokracie u nás není zdaleka v bezpečí. To je bezpochyby pravda. Ale mnohem víc než provokativní klip dvou mladých herců a jednoho režiséra ji v poslední době ohrožovaly autoritativní kroky a protěžování spřátelených podnikatelů předsedy strany, kterou ve formě, v jaké byla, levicoví kritici systému bránili jako nejbližší jejich představě demokracie v praxi. Pehe v těchto místech působí dojmem, že pokud někdo vyjadřuje jinou než jeho nespokojenost, musí být „pravicovým svazákem", smýšlejícím pokud ne přímo protidemokraticky, pak jistě bez pochopení demokratických principů. Agresivní rétorika ho tak vsazuje do pozice jím samým kritizované, jako v případě Václava Klause.
Zahořklost ale Pehemu nemůže být vyčítána vůči mladé generaci obecně. Mezi několika málo nadějemi, které v budoucnosti vidí, stojí vedle sjednocovacího rámce EU právě činnost „nejmladší generace, /která/ se rychle naučila využívat alternativních zdrojů komunikace, jako je internet…„, (6) kde jako příklad uvádí Inventuru Demokracie. Pro interpretaci Peheho vnímání „mladé generace“ je na místě srovnání doby napsání esejů, což by mohlo pomoci pochopit směr vývoje, který by v tomto případě byl od radikálního odsouzení nezodpovědných prodavačů vlastního já na internetu k naději pro příštích dvacet let.
Tento vývoj lze interpretovat i nezávisle na časové křivce (jak tomu bylo, co do konsekutivnosti, v souborném vydání), jako odlišné posuzování stejných jevů dle klíče politické příslušnosti. Inventura demokracie chce po všech stranách to samé – zodpovědnost vůči občanům, zatímco „vajíčkaři" metají svou frustraci do tváří zástupců strany, která se těší autorovým sympatiím. Historizující vysvětlení tohoto rozporu by pak bylo vyjádřeno v termínech „dějinného" kontextu psaní textů, které byly vždy reakcí na nějakou silně emotivní událost – ať už napadení volebních mítinků ČSSD, nebo oslava výročí Sametové revoluce.
I přes občasnou tendenci podepřít svou analýzu rigidními a dnes už zastaralými ideologickými šablonkami, které jednoduše nedokážou relevantně obsáhnout některé fenomény moderní společnosti, Jiří Pehe z pozice levicového intelektuála plní svou roli kritika a provokatéra myšlení. A i když o neutralitě sociálního vědce nemůže být řeč, dělá to dobře. Vyrovnání se s jeho úvahami proto leží před každým politickým komentátorem, který bude chtít do veřejného prostoru mluvit.
Tomáš Kopečný
1. Demokracie bez demokratů, Úvodem, strana 8
2. Tisková zpráva: Analýza obrazu pravicového extremismu v českých médiích, V Praze dne 20. 7. 2010, http://www.osf.cz/cz/novinka/242/
3. Marné volání k myšlení aneb atopon po česku, Právo, Salon, 17.9.2009
4. Humbuk, Facebook a demokracie, MF DNES, Kavárna, 1.8.2009
5. Humbuk, Facebook a demokracie, MF DNES, Kavárna, 1.8.2009
6. Jak bude za 20 let, Literární noviny, 30.11.2009
Příspěvků: 0