Poezie
Opakování matka moudrosti
První sbírku vydal Jan Těsnohlídek v roce 2009 v nakladatelství časopisu Psí víno, kde tehdy pracoval. Získal za ni Ortenovu cenu. Narodil se angažovaný básník pojmenovávající banalitu každodennosti, na kterou jsme si tak zvykli, až ji přestáváme vnímat.
Název Násilí bez předsudků byl daleký obvyklé tajnosnubnosti. Na svých čteních od té doby násilně hlasitým, nevinně školáckým hlasem pronáší bez předsudků věci až směšně samozřejmé.
Lidé většinou nezůstávají s tím, s kým se nejintenzivněji milují, ale s tím, s kým se dá žít každodenní život. V dnešní době aktivovaných jaderných zbraní a množících se přírodních katastrof působí budování hnízdeček lásky vrstevníků obzvlášť dojemně. Garum. Dnes už to slovo nikdo nezná, ale v dávné minulosti označovalo předmět každodenní spotřeby.
Těžko si mohl potomek spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, který byl strýcem jeho dědy a v roce 1928 si vzal život výstřelem z pistole, vybrat lepší rok na vydání šesté sbírky, než ten letošní, ve kterém si krize podávají ruku. Předchozí doby byly depresivní pro některé jedince, ta momentální je depresivní celospolečensky.
Abraham H. Maslow, autor populární pyramidy potřeb, říká v knize O psychologii bytí (v překladu Hany Antonínové): „Růst nastává tehdy, je-li další krok kupředu subjektivně příjemnější, radostnější a uspokojivější než předchozí uspokojení, které už je dobře známé, a snad i trochu nudné.“ Co bychom dnes dali za pár let starou nudu?
Libor Staněk v Hostu (8/2022) tvrdí, že se Těsnohlídek ve své nové sbírce nikam neposunul. Myslím, že jediné, co by ho změnilo, by byla abstinence. Pak by začal psát jinak, pokud by nepřestal. Možná by místo básní začal psát recenze. Berme ho takového, jaký je – adresný, drsný, evokativní, prostorný. Buďme za něj rádi – dobře se v něm dýchá, dobře se o něm mluví.
Pětatřicetiletého básníka na scéně v jeho vemlouvavosti spojené s odmítáním si cokoli namlouvat dosud nikdo nenahradil, a tak má smysl se aktualizovat, i když jádro pudla vyjevil už v předchozích sbírkách. Skutečnost nikdy nelze zachytit v plné nahotě, pokračovat smysl má i nemá. Po vítězné šňůře dává smysl pokračovat v osvědčené sestavě.
Těsnohlídek dál promlouvá polopaticky, s pauzami a mnohdy vše pro jistotu zopakuje. Jako by se bál, že jinak zůstane oslyšen nebo ztratí nit. Z jeho básní je cítit prchlivost, kterou ale nikdy neeskaluje. Zkrat(ka) je cestou, kterou si vybral. Je jeho sílou i slabinou. Achillovým kopím i patou. Zenově nenucená preciznost. Střídmost. Tu kritici cení obzvlášť.
ještě pár dní
jednou se zblázním
jednou se určitě zblázním
budu s dalšíma bláznama žít
klidnej život v domě se sprchou
pravidelnym režimem
jídlem
televizí a postelí s peřinou –
budu víc spát
dodržovat nařízení
jíst prášky
chodit na kafe s ostatníma bláznama do
kavárny pro blázny
vzpomínat
na časy v mlze
přehánět
–
–
–
na podzim
když bude pěkně
budeme všichni blázni společně
česat na zahradě jabloně a
hrabat spadaný listí –
křičet a možná
se i smát
pomož mi a běž pryč
neni
co víc chtít a stejně
je to málo
– – –
kdyby se mě někdo zeptal
jestli
–
–
–
ani nevim
možná
asi
–
–
–
život jako slepenec situací který
jsem řešil špatně
život jako slepenec situací který
jsem řešil špatně ale
–
–
–
výmluvy
výmluvy
výmluvy
bodni
mě nožem do hlavy
prosím
bodni
mě nožem do hlavy
nůž
narazí na lebku a
poteče krev
měla by
týct krev
Jan Těsnohlídek: Garum vyšlo v nakladatelství JT’s , Krucemburk 2022, 48 s.
projekt literární a umělecká kritika 2022 podpořen:
Příspěvků: 0