Spoutaná smyslnost Jany Orlové

Druhou uměleckou parketou uherskohradišťské básnířky a kurátorky výtvarného umění, která momentálně vyučuje na univerzitě v Opavě, je performance. Autor článku ji poprvé spatřil před deseti lety v Čajové zahradě v Uherském Hradišti, kde v rámci performance po celý den dlela v malé kleci a nechala se krmit návštěvníky; naposledy letos na opavském Majálesu, kde si lehla na dlažbu obličejem k zemi, aby zase vstala a posypala si hlavu kurkumou.

V básních čtenáře konfrontuje s různými praktikami známými z filmů pro dospělé, ale zároveň s nevinností a sakrálními motivy. Spíše než s uvolněním energie – explozí, jež je vlastní volnému verši spřízněně sensuálních básníků skupiny Fantasía (Jakub Řehák, Kamil Bouška a Adam Borzič) –, se u ní setkáváme s obezřetným udržováním formy a napětí; nepročítáme se ke katarzní pointě. „Charon je líný sval / co mi brání spát / Charon je ublíženost tělesnosti / a erotika strachu / Charon, alfa slave“ (s. 66)   

Obal pokrývá fotografie uherskohradišťského fotografa společenských akcí Marka Malůška. Horní polovinu tvoří nahé rameno a polovina hlavy autorky s vysokým čelem a hnědým okem, které je vpravdě do duše oknem. Ve spodní polovině se obraz digitálním trikem rozmazává-odtéká. Na poslední dvoustraně najdeme autorku celou – nahou, ale v cudné póze. (Typo)grafické zpracování knihy je – na rozdíl od větrnomlýnské edice začínajících básníků Mlat – štědré.

Utíkání z názvu se dá vyložit ve smyslu osobního běhu-unikání a zároveň univerzálního toku-uplývání. Texty se nerozbíhají dál než na půl strany, je cítit napětí sebekontroly jako při sdílené intimitě. Orlová kalkuluje se zvířeckostí, ale její básně jsou sevřené, což upomíná na sadomasochistické praktiky, při kterých se jejich aktéři nechávají spoutávat. Lyrický subjekt čtenáři utíká; nevyjevuje víc než tělo. Podobně je tomu v pornografii, ve které je sexualita velebena, ale také exploatována; zbavena podstaty uniká. Na nesubstanciální metlu lidstva odkazuje poslední a tedy klíčová báseň sbírky. „Porno jako mantra / Porno jako modlitba / Orgasmus pro neznámého boha / Černá duha vědomí“ (s. 67) 

Orlová káže: „Neutečeš!“ Symbolem tohoto protestu může být fialová barva, jež vévodí stránkám potištěným bílým písmem – fialová se nachází na samém okraji barevného spektra mezi modrou a už neviditelnou ultrafialovou. Jen prostřední báseň Intermezzo, která sbírku půlí a nahrazuje tak oddíly, je bílá s fialovým písmem. 

V první části lyrický subjekt hovoří k mužskému protějšku, v druhé se odkazuje k sobě samému v hraničním vnímání fluidní osobnosti. Experimentuje se sebeidentifikací a utíká z genderových škatulek, když druhou půli zahajuje sloganem: „Stávkovala bych jen / za anální uspokojení / pro všechny“ (s. 41) Manipuluje také s gendery času – životem a smrtí. „Jsem zde proto / abych byla mrtvá / nemám věk / nejsem žena / a to je dráždivé“ (s. 43)

Přes všechno okázalé fyzično je tu i zřetelný apel na duchovno a jeho respektování. „Mrtvá jsem a za mě znějí stromy“ (s. 22) V bohatosti matoucí imaginace se podobá minimalistickému disidentovi Milanu Ohniskovi, odpovědnému redaktorovi Neutečeš. Spojuje jeho ranou autentickou polohu s pozdějším akcentem na nonsens. „Je léto, jen milencův vlas“ (s. 60)