Lucie Faulerová: Lapači prachu

Lucie Faulerová:
Lapači prachu

Torst 
2017

Obavy z toho, co na takovém příběhu může být snad zajímavého nebo proč by měl čtenář něco takového vůbec číst, vezmou za své poměrně záhy. Čtenáře snadno polapí originální, suverénní styl, v němž zmiňované opakující se fráze a citoslovce rytmizují důmyslně budované vyprávění.

Román příznačně nezačíná první kapitolou, ale je uvozen jednostránkovou kapitolou „nula“. Číslovka vystihuje jak životní situaci osamělé a samotářské Anny, která se potácí odnikud nikam v jakési nepřítomné přítomnosti, tak i její vlastní sebe-charakteristiky: malý ufňukánek, troska a parodie (šlo by dodat, že jsme nejen to, co jíme a nosíme, ale i to, co říkáme). V tomto ohledu připomíná jinou známou postavu-nulu ze světové literatury – Jakoba von Gunten ze stejnojmenného románu (1909, česky 2005, přel. Radovan Charvát) Roberta Walsera. S Jakobem ji kromě záliby v sebe-odsudcích a sebe-posměchu spojuje motiv dětinsky rozpustilého lhaní či motiv pláče, který není s to adekvátně zachytit daný okamžik a přichází buď pozdě, nebo vůbec. K tématu nedospělosti (Gombrowicz) – kontrastující se zdánlivě postarším zjevem 28leté Anny, která podle vlastních slov ustrnula v orálním stádiu (Freud) – by bylo možno připojit i ferdydurkovské užívání citoslovcí.

Kvůli vědomí, jak je jako člověk neskonale nudná a trapná, si Anna svůj život inscenuje, jako by šlo o vyprávěný příběh, divadelní či televizní výstup. Scény, při nichž například nekonečně pláče či se pro změnu nedokáže k pláči přimět ani sledováním kýčovitých romantických filmů, sebeironicky označuje za one woman show. V rámci života pojatého jako inscenace se dostává ke slovu i druhý vypravěčský hlas, jeden z nejpozoruhodnějších prvků celého románu. Ten se snaží v er-formě zachycovat život Anny jakoby objektivně, dalo by se dokonce říci, že se snaží dělat z jejího života literaturu – už jenom používáním zcela odlišného stylového rejstříku a jakoby tradičních vyprávěcích postupů. Nejde však o tradiční použití er-formy, nýbrž o jednu z dalších forem Anniny inscenace, její imaginární konstrukt, zároveň ovšem korektiv jejího jednání („co by tomu asi řekl vypravěč?“), řečeno freudovským žargonem – superego.

Potřebu narativizovat vlastní život ovšem lze interpretovat i v hlubším smyslu, a sice jako jednu ze základních potřeb člověka pro jeho orientaci ve světě, doklad schappovského „zapletení do příběhů“: „A tehdy ke mně možná přišel, tehdy se možná objevil – můj vypravěč, tehdy, když jsem zavedla tyhle sedánky, tehdy, když zmizel Jakub a zmizela Mercedes a zmizel Ondřej. Našel si mě, protože si myslel, že když bude můj život vyprávět on, bude se zdát, že ten život není úplně na hovno. Že se v něm něco děje. Že si budu moct nalhávat, že za něco stojí. Anebo to možná bylo jinak, možná se objevil, protože jsem ho přivolala. Možná jsem to byla já, kdo si myslel, že když můj život bude někdo vyprávět, bude mít větší cenu. Bude něco vážit. Bude mít smysl.“

Střídání ich-formy s er-formou, včetně Anniných komentářů k vypravěčovým promluvám („strč si léto do prdele“), dynamizuje vyprávění a chrání ho před strnulým líčením úzkostného citového strádání a depresivních (absence studu) stavů. Vyprávění oživují také vložené snové pasáže, v nichž Anna zpravidla umírá, narativně zřetelně odlišené od ostatních vyprávěcích pásem meta-fikčními hrami: „V jednom z takových svetrů šla právě mladá žena, vážně je starší, než si představujete, po rušné ulici. Vlastně jde v kabátě… ne, ve svetru. Hm.“

Jiný a klíčový z vypravěčských triků spočívá v tom, že po dlouhou část vyprávění netušíme, co vede Annu k jejímu prožívání a chování: všechny minulé události totiž ze svého života záměrně vytěsňuje („splachuje“). Faulerová obratně využívá – řečeno s Wolfgangem Iserem – místa nedourčenosti: dílčí prvky ve vyprávění se skládají a rozplétají velmi pozvolně a zlomkovitě (jména postav, hra s jejich identitami; rozchod s přítelem a jeho příčiny; rozpad přátelství; traumata z dětství), některé čtenářem očekávané informace budou dokonce zamlčeny úplně (příčina vyhazovu z práce, částečně i výše uvedené).

Hned z úvodního obrazu trojích odlišně tikajících hodin v Annině bytě lze vyčíst její nesladěnost se světem, ne-řádnost. Všechny její následné pokusy o vytvoření nového zvyku ztroskotají a Anna už se věnuje výhradně budování svého kafkovského doupěte: nespí dokonce ani ve svém pokoji (strach z intimity), nýbrž shrbená na gauči v obýváku, a sbírá (tzn. krade) a následně si vystavuje záměrně nevkusné, groteskní artefakty (lapače prachu). Jednou z jejích mála pravidelných činností jsou hovory se sestrou Danou (opak necivilizované Anny; Dana žije „spořádaným“ rodinným životem), rezervoár četných – pro čtenáře – komických situací; komiku je zvlášť třeba vyzdvihnout – ať už jde o Anniny nejrůznější břitké průpovídky, označení (letopočet „po předsíni“), vtipy (hlava Gwyneth Paltrow v krabici), nebo „živé anekdoty“ (epizoda se slepcem a bezdomovcem).

Největší slabinou románu je naopak náhle se objevivší postava jménem Viktor Kavi, „superdoktor“ (Anna). Jestliže hovory se sestrou, jakož i jiné Anniny interakce působí přirozeně, Kavi se jeví jako Annin další imaginární, neživotný konstrukt s nálepkou „pro potřeby vyprávění“: je totiž evidentní, že Anna svůj příběh sama rozplést nedokáže, klíčové informace tudíž musí vytanout v dialozích s jinou postavou (sestře se Anna nesvěřuje a nikoho dalšího momentálně nemá).

I v pasážích s Kavim se ovšem vyjevuje hlavní téma lidské zranitelnosti, křehkosti a životní lability („Nebudem, nebudem, nebudem.“): Anna přes zatvrzelou snahu vytěsňovat vše nepříjemné a uplynulé nemůže zabránit vpádu bezděčných vzpomínek, z nichž lze složit – navzdory deklarované cyničnosti – jakési milostné fragmenty z předchozího vztahu. Jiným invenčním uchopením práce s pamětí a aktuálním vědomím současně je scéna ze závěru románu, v níž si Anna podvědomě brouká slova písničky (také využívající dvojhlas), kterou poslouchala v dětství ve walkmanu, od Mňágy a Žďorpa: „Zkouším se prokopat ven, zkouší se prokopat ven…“

V závěru tikají už jenom jedny hodiny. Vypravěč se odtrhuje od hlavní hrdinky, relativizuje její domněnky (o nic méně skutečné, i kdyby byly nepravdivé: pointa, tsss). Je nakročeno už zase jinam (kapitola „osm a půl“). I recenze by měla někdy – ideálně hned – skončit. Nebudu asi lhát, když prohlásím Lapače prachu v mnohém za vynikající, podnětné, jazykově vynalézavé („jako bych doběhla osmistovku“) dílo, které by rozhodně nemělo zapadnout prachem (recenzent). A nyní je třeba konečně umlknout („těžko o tom říct něco konkrétního“) a ponechat prostor také čtenářově představivosti.