Próza
Minirecenze: Propastná Smrtholka Lucie Faulerové
Po nápaditých, kompozičně promyšlených Lapačích prachu (2017; viz recenze na Literarni.cz), nominovaných na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena, představuje druhý román Lucie Faulerové (*1989) kvalitativní sešup. Zůstalo užívání citoslovcí, která rytmizují přechody mezi různými textovými pásmy, zato ubylo vtipu a vypravěčské lehkosti.

Lucie Faulerová:
Smrtholka
Torst
2020
Varovně měl už nejspíš fungovat příšerný titul. Ten primárně odkazuje k zmiňované lidové tradici spjaté s příchodem jara a vyháněním smrti. Zároveň evokuje překlad z angličtiny (Death-Girl) z komiksu typu Kick-Ass a vzhledem k projevům protagonistky-vypravěčky Marie ho snad lze číst jako odkaz k jisté komiksové, „nerealistické“ stylizaci, k níž navádí i pojmenování Mršina pro (fiktivní) rodnou ves.
Přitom minimálně první z celkových tří částí románu má dobře nakročeno a büchnerovský motiv člověka jako propasti spojený s pascalovskou úzkostí z nekonečnosti vesmíru otevírá spoustu možností. Zdaleka nejzdařilejší jsou okouzlující pasáže, kdy vypravěčka líčí své dětské aspirace stát se kouzelnicí či vynálezkyní. Zato její pozdější nedokončená studia biologie a filosofie z textu trčí spíš jako autorské ospravedlnění toho, že se zrovna cituje Camus nebo Patočka, než charakteristika vlastní dané postavě.
Literárně vytěžené téma sebevraždy se Faulerová snaží nahlížet prostřednictvím pozůstalé sestry; během cesty vlakem, která tvoří rámec románu, si přehrává společné zážitky s mladší sestrou (která je ještě neživotnější postavou než protagonistka), uvádí nejrůznější statistiky spjaté se sebevraždami a poodhaluje vlastní pohnutý životní příběh. Ten se postupně skládá v inertní přehlídku bizarností, kdy si hrdinka vypíchne oko pastelkou nebo si prokousne jazyk. Zatímco debutový román chytře pracoval s místy nedourčenosti, ve Smrtholce ani autorčina stylistická zručnost nedokáže zakrýt, že vyprávěný svět působí jako rozklížená fasáda, za níž je pusto a prázdno. Propast.
Příspěvků: 0