Strastiplný životní příběh cesty na Kypr a zase zpátky

Jak je už v rámci slovní hříčky v názvu knihy Jak jsem se kypřila naznačeno, předloni samonákladem vydaná kniha Zdenky Barcalové pojednává o osudech ženy, která se v šedesátých letech minulého století provdala na Kypr. Autorka již v minulosti napsala cestopis Procházka jižní Krétou (1998), v rámci prozaického psaní jde ale o Barcalové debut.

Jedná se o dílo autobiografické, dá se hovořit o beletrizovaných memoárech. Vzpomínková kniha je strukturovaná do drobných kapitolek, pomocí nichž Barcalová skáče po momentech vlastního života, o které se chce podělit se světem. 

V předmluvě má autorka potřebu čtenářkám a čtenářům předeslat, že má dobrodružnou povahu a z jakých rodinných poměrů pochází. Postupně rozvine příběh o tom, jak dívka z malého města začala za minulého režimu studovat na umělecké škole v Praze a tam se do ní zamiloval řecký student z Kypru. S tím v šestnácti letech otěhotní, starší diplomant novinařiny se k situaci postaví čelem a vše se zdá býti idylické.

Postupně však novomanžel odhaluje svou macho náturu i svůj patriarchální přístup k životu. Barcalová popisuje sexismus, všudypřítomný v tehdejší společnosti u nás i na Kypru, ale není úplně jasné, zda jej přijímá, či se vůči němu vymezuje, respektive do jaké míry. Poté v knize následuje naturalistický popis strastiplné, byť legální cesty za manželem z Československa na ostrov Kypr a osobité líčení snahy o to, aby se v rámci neznámého kulturního prostředí realizovala, či bolu nad tím, jak zůstala sama na výchovu dětí.

V rámci écriture féminine jsou tyto pasáže velmi zajímavé, protože se v nich dle nejrůznějších feministických teorií, jako například u básnířky a feministické aktivistky Adrienne Rich, projevuje takzvané radikální ženství, což znamená právě popis porodu či zachycení toho, jak žena prožívá své mateřství. Části díla, kde popisuje těžkosti života mladé dívky, a to jak v patriarchální společnosti v Československu, tak na Kypru, jsou jeho nejsilnější složkou.

Situace graduje, manžel Barcalovou využívá, nejedná s ní upřímně, žárlí, sexuálně vydírá, chová se sobecky, brání jí se veřejně realizovat, a situace dokonce přejde v domácí násilí. Na jaře roku 1968 se po těchto vypjatých událostech vrací Barcalová s dětmi do Československa. Manžel přijede za nimi, začnou znovu studovat a situace se načas zlepší. Poté se opět vrátí na Kypr – a vše se pomalu znovu vrací do starých kolejí.

Dobře se zde vykresluje kontrast mezi kulturními rozdíly v Československu a na Kypru, především rozdílnost života v rámci studentského života v Praze a na zaostalé kyperské vesnici a to, jak se jen pouhá změna lokace promítne do chování lidí a soužití párů. Vedle toho se do života protagonistů významně promítnou i vojenské invaze do obou zemí.

Většinu prózy se autorka zabývá mikrokosmem své rodiny, ovšem v několika kapitolkách se ve stínu líčení rodinných problémů snaží nastínit společenskou situaci na Kypru a jeho moderní dějiny. Zhruba v poslední třetině knihy, kdy se vyostřuje vztah mezi manželi, se vyostří i politická situace v zemi. Ta vrcholí pučem pravicových řeckých extrémistů a po něm následuje turecká invaze na Kypr v roce 1974. Tyto poměrně zásadní události pro moderní dějiny Evropy však autorka popisuje velmi stručně, až s „četkařskou“ kaleidoskopičností sledu událostí. (Její manžel byl právě zpravodajem ČTK na Kypru.) Na druhou stranu skvěle naturalisticky líčí brutalitu těchto událostí. Ve většině příslušných kapitol atmosféru puče a invaze zachycuje na pozadí toho, jak situaci prožívala společně s dětmi a zbytkem rodiny.

Dvě silná témata, která v knize dominují, tj. válka a domácí násilí, jsou tak trochu dějově nespojitá. Českému čtenáři, většinou ne tak hluboce znalému tohoto konfliktu, nevysvětluje příčiny událostí, ale rovnou jej hodí doprostřed vyostřující se situace na Kypru. Vedle toho se v poslední třetině věnuje pouze tématu invaze a to, jak dopadl toxický vztah s jejím manželem, skončí ve ztracenu. Co se s manželským párem nakonec stalo, vysvětlí až v doslovu.

Ač se jedná o vzpomínky, tak je zde, jak tomu u dobrých memoárových textů bývá, přítomna jistá narativní složka. V případě textu Barcalové je „děj“ dosti předvídatelný. Vypráví se zde ale velmi silný (životní) příběh. Pro to, aby kniha oslovila širší okruh čtenářstva, které by si takové téma zasloužilo, by měla autorka přistoupit k psaní víc literárně a méně vzpomínkově, zejména ve vypisování kolikrát nadbytečných pasáží, které děj nikam neposouvají a stávají se čtenářsky nezajímavé. Pro čtenáře a čtenářky mimo okruh známých a případně lidí, kteří prošli obdobnou zkušeností, tedy textu něco chybí.

Některé opakující se situace jako například popisy toho, jak pomáhá manželovi psát pro ČTK, působí poněkud monotematicky. Nejslabší stránku díla tedy představuje zabíhání do nezáživných detailů, kdy autorka více než současnou vzpomínkovou prózu nebo autobiografii píše text deníkového charakteru. Kniha je však produktem takzvaného terapeutické psaní, které silou autenticity může dodat odvahu ženám, které zažívají nebo zažily podobná příkoří ze stran osudu a šovinistických partnerů. Tato složka ji spolu s autentickým zachycením poměrů a událostí na Kypru v sedmdesátých letech minulého století dodává na atraktivitě a jistě si své čtenářstvo najde.