Tak nějak mohl onen rozkaz znít

Kniha 1945: léto běsů: dokumentární povídky z jara, léta a podzimu 1945 je třetím dílem zamýšlené tetralogie, jemuž předcházely soubory Čurda z Hlíny: tři povídky z protektorátu (2019) a Do posledních sil: tři dokumentární povídky z protektorátní tmy (2020). Svým předchůdkyním se nepodobá jen vyčerpávající délkou popisného podtitulu, ale i stylem. Doležal stojí na pomezí historiografické práce a beletrie – dívá se zblízka, pátrá v dokumentech, zdráhá se dělat velké závěry, ale moc dobře ví, na které straně stojí.

            Knihám spadajícím do široce vymezeného žánru beletrizované historie se daří. Dokládají to čtenářské úspěchy děl autorek a autorů, jako jsou Karin Lednická, Kateřina Tučková nebo Jiří Padevět. Právě k poslednímu jmenovanému, velkovýrobci stravitelných tvítů o lidském utrpení a neštěstí, spojených především s druhou světovou válkou, má co do výběru témat Miloš Doležal nejblíž. Doležalovo vyprávění je ale odměřenější, a tak i adekvátnější svému předmětu.

            Léto běsů sestává ze sedmi povídek, asi polovina rozsahu knihy se věnuje událostem v oblasti či okolí Šluknovského výběžku, delší dobu strávíme také na Vysočině, tedy spíše ve východní polovině dnešní České republiky. (Sám autor pochází z Ledče nad Sázavou, poblíž které se jedna z povídek odehrává.) Jak vyplývá z názvu, Doležal se v povídkách soustředí na období těsně po válce, ale částečně také během ní. Jde o dobu zběsilou a v takových chvílích má člověk sklon zjednodušovat svět kolem sebe, rozčlenit ho na dobré a ty zlé. Doležal se ale schematizaci obratně vyhýbá. Daří se mu to hlavně ze dvou důvodů – vybírá si komplikované příběhy a líčí je nenápadným, ale rafinovaným způsobem.

            Nejtklivější příběh knihy – „Návraty a nálezy: I ve zlých dobách se dějí zázraky“ – má dětské hrdiny. Hlavní postavu ovšem představuje jejich matka Milada Šámalová. Té v čase stanného práva po likvidaci Heydricha popraví na Kobyliské střelnici manžela a záhy ji samotnou zatknou, když si jde pro věci, které po něm zůstaly. Prochází několika koncentračními tábory včetně Březinky a při životě ji drží především vzpomínka na její milované děti. Její vlastní matka jí roky píše, jak děti rostou, jak se pilně učí, jak na maminku myslí a jak jim chybí. Má to však jeden háček. Děti zmizely týž den jako ona a nikdo neví kam. Až po více než dvou letech babička zjistí, že děti jsou naživu. Byly odeslány na převýchovu do Weinheimu, německého města v bezpečné oblasti severně od Heidelbergu, kde se jich ujal pár, který sám děti mít nemohl. (Drobnou historickou ironií je, že sousední vesnice se jmenuje Birkenau.) Po válce se děti vracejí do Mníšku pod Brdy a konečně se setkávají s matkou. Obě rodiny po dlouhá léta udržují vřelý vztah plný vděčnosti. Milada Šámalová odolala pokušení hodit všechny Němce do jednoho pytle a totéž vštěpovala svým dětem: „Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.“ (s. 146)

            Ostatní povídky však zdaleka nekončí tak šťastně a zobrazují v titulu slibované běsnění, které zachvacuje všechny strany konfliktu. Násilí Němců nikoho nepřekvapí, Doležal se proto vhodně věnuje především zločinům ruských vojáků a českých revolučních gard, které se po konci války začaly plnit samozvanými hrdiny. Právě v těchto případech začne z textu zřetelněji vystupovat pozice vypravěče. Třebaže většinou je nenápadný a drží se dokumentů, podle nichž se snaží bez větších fabulací a ozdob popsat průběh událostí, občas – ve správný moment – zvolí slova, která nesou jasný názor. Ve scéně následující vraždu dvou šonovských duchovních čteme přirovnání odlidšťující obě zúčastněné strany: „Těla pak lépe nasoukají do jam a Zelený je pevnými vojenskými botami sešlape jako nakrouhané zelí.“ (s. 215) Jindy zase výslovně upozorňuje na to, že fabuluje: „Rozkaz s největší pravděpodobností vydal kapitán Svoboda svým podřízeným. Ústně: ‚Popravit ty čtyři německé svině ze Zdoňova!‘ Tak nějak mohl onen rozkaz znít.“ (s. 293)

             Vyprávění se stává ještě živějším, když se vypravěč-autor stane součástí děje, třebaže ne vždycky se ono zpřítomnění zdaří a děje se tak zřídka. Většinou se objeví buď velmi hrubě zprostředkovaná informace o dalších osudech potomků, jako například v druhé povídce v případě rodu Kelinů, nebo se jedná o zprávu z cesty na místo tragických událostí, která ale vyznívá spíš naprázdno, jako v případě hledání hrobu Cölestina Baiera a jeho tří farníků na Broumovsku. Z epilogu povídky „Zkurvená katovská práce“ však mrazí. Autor během svého pobytu poblíž Broumovského kláštera náhodně potkává pamětnici a ptá se ji na Václava Hamzu, násilníka, vraha a hlavní postavu celé povídky, jenž za své činy nikdy nebyl potrestán. Eva Andršová odpovídá: „Jeho žena byla doslova mučednice, co jen s ním zkusila. […] Takovej potemnělej ksicht měl. Nasekal dost dluhů, řval, měla to s ním opravdu těžký.“ (s. 236) A za sousedskou známostí prosvítá děsivá historie. Podstatné je, že Doležal nezůstává za stolem a na jeho psaní je to patrné.

            Že si Doležal své podklady vychodil, dobře vysvítá i z doprovodného obrazového materiálu. Ten můžeme roztřídit do tří kategorií – dobové fotografie, pocházející většinou z rodinných alb a místních kronik, původní úřední dokumenty a tiskoviny a nakonec Doležalovy vlastní dokumentární fotografie. Nepřekvapí, že současné fotografie jsou oproti těm dobovým nápadně vylidněné. Většinou se jedná o spíše ilustrační záběry lokací, na nichž se odehrávaly popisované události, zachycení nynějšího – zpravidla žalostného – stavu budov, případně dokumentace Doležalovy cesty krajinou, které bez popisků připomínají náhodné snímky z rodinné dovolené, s nimi však upomínají na paměť jednotlivých míst. Nejvýrazněji ovšem nakonec působí – umělecky trochu rozpačité – portréty pamětníků.

            Třebaže většinu povídek charakterizuje prostý jazyk a jejich krátké kapitoly jsou řazeny bez výraznějších průhledů do minulosti či budoucnosti, občas se může čtenář těšit ze složitějších literárních postupů. Předposlední povídka „Smrtící bič“ popisuje tragickou událost, která se udála v Kobylím dole poblíž Ledče nad Sázavou – drát vysokého napětí přestřelený během odhalování pamětní desky na počest odbojářům osm lidí usmrtil a patnáct zranil. Na jejím začátku čteme kapitoly nazvané Cesta do údolí I.–IX., ve kterých se dozvídáme o okamžicích těsně před tragédií z pohledu mnoha různých lidí, z nichž někteří měli to štěstí, že si účast na poslední chvíli rozmysleli. Multiperspektivní záběr upomene například na začátek reportáže Hirošima Johna Herseyho (1946), který se pro podobné scény stal oblíbenou vyprávěcí strategií, jež postavy jednak polidšťuje, jednak ukazuje mnohost osudů. Historiografickému, ale i románovému vyprávění se Doležalovy texty vzdalují také tím, že málokdy poskytují zobecňující tvrzení nebo informace, které by malé osudy jednotlivců zasadily do širších dějinných souvislostí. Zároveň je však nelze jen tak označit za povídky – chybí jim pro povídku typická sevřenost a děj je příliš závislý na doložitelných událostech. 

Literárnost souboru připomene i výrazná a promyšlená dramaturgie. První kratičká povídka využívá historických postřehů Václava Černého, který – s jízlivou přesností – zvrat politického vývoje naší země zpětně situuje právě do roku 1945: „Rodilo se osudné pravidlo národního politického života, podlehnout na každé osudové křižovatce luze.“ (s. 15) Po dvou nadějeplných povídkách o dětech a doktoru Kelinovi přichází dvě povídky o popravách páchaných Čechy následované „Smrtícím bičem“ a kniha nakonec ústí ve veselé, byť stále značně znepokojivé vyprávění o tom, jak skauti vedou do pražské zoologické zahrady zatoulanou velbloudici, v němž se mimo jiné mihne pábitelská zkazka Miloše Formana, která svým lyrickým stylem a groteskním humorem ostře kontrastuje s jinak střídmým jazykem próz. Celou knihu navíc uvozuje vysloveně surreálný prolog, v němž se na rozpálené letní silnici inscenovaně a anachronicky setkávají donský kozák, potřeštěná velbloudice, americký džíp, revoluční gardy, mrtvé prase tažené za motorkou a prozpěvující Václav Černý. Jak ale Doležal upozorňuje, tohle není sen.

Při letmém pohledu do sekce s prameny se nelze ubránit výtce, že Doležal žádný předkládaný příběh neobjevil, protože všechny lze nalézt nějak zpracované nebo přinejmenším zmíněné v jiných zdrojích, snad s výjimkou „Smrtícího biče“. Přínos knihy však tkví v něčem jiném – v opatrné, ale morálně ukotvené rekonstrukci historických událostí roku 1945, která je zároveň obohacená o pozdější časové roviny v podobě svědectví pamětnic a pamětníků. Svou čtivostí a dokumentární poctivostí se soubor může stát vzorem pro leckteré beletrizované psaní o historii.

Text vznikl s podporou Stipendia Husovy nadace.