Články
McEwan: Hrdina Solaru má něco z každého z nás
Ian McEwan ve své poslední knize Solar popisuje, jak nemožné je chránit planetu před námi samými. Inspirací mu byla německá kancléřka Angela Merkelová.
Bez Angely Merkelové by tato kniha pravděpodobně vůbec nevznikla. A možná, že si ji sama jednou skutečně přečte. Jako fyzičku by jí mohla zajímat. McEwanův román Solar je nahlížen, jak z vědeckého, tak z čistě lidského úhlu pohledu. McEwan nelíčí skutečnost banálně, ale originálně a okouzlujícím způsobem kloubí fikci a fakta.
Proč právě Merkelová? Když pronášela v říjnu 2007 svou řeč, jako patronka symposia „A Nobel Cause“, které se věnovalo změně klimatu, Ian McEwan zrovna odložil svá sluchátka se simultánním překladem. Přestože se tu dva dny projednávala otázka, jak změnu klimatu zastavit, jak zmírnit její nejhorší následky, a vystoupilo tu několik nositelů Nobelových cen, bylo to právě během řeči Angely Merkelové, kdy Ian McEwan, ačkoliv nerozuměl ani slovo, našel hlavní postavu svého příštího románu. Poprvé ho napadlo, že jeho příští hrdina by měl být nositel Nobelovy ceny, který tráví život ve stínu svého triumfu a že by ten román měla být komedie o lidské povaze.
Děj románu začíná před dvaceti lety udělením Nobelovy ceny za fyziku za dokázání Beard-Einsteinovy theoremy. V ten okamžik v knize potkáváme Michaela Bearda, Londýňana, padesátníka, kterému se rozpadá jeho páté manželství. V tomto ohledu se Beard, který si spokojeně plešatí a přibírá na váze, podobá anglickému národnímu symbolu – medvídkovi Pú, který před tím, než se vydá na další dobrodružství, si musí bezpodmínečně vylízat sklenici medu, v Beardově případě pytlík brambůrků. A to je pravděpodobně jeden z důvodů, proč máme Michaela Bearda rádi.
On sám měl jiné starosti
Náročné postavy jako Beard se nerodí pouze z vět, ale stojí za nimi studium dané problematiky. „Zrovna v době, než mě napadlo napsat Solar, jsem se intenzivně zabýval změnou klimatu a byl jsem v kontaktu s vědci jako Hans Joachim Schellnhuber z postupimského institutu pro výzkum klimatických změn“, vypráví McEwan. „Vzhledem k hojnosti vědeckých detailů v knize nebyla nakonec rešerše k románu tak náročná.“
Změna klimatu staví lidstvo před jedinečný problém: ve prospěch budoucnosti, kterou již nezažijeme, bychom měli teď a tady omezit svou vlastní pohodlnost. Aby mohl Michael Beard vyznávat takový názor na svět, vyřešil to svým vlastním způsobem – odmítl plodit své potomky: „Beard nebral změnu klimatu nijak osobně. Pro něj to bylo jedno z témat na dlouhém seznamu ohrožujících faktorů, které tvoří „basso continuo“ zpráv. Shledával to politováníhodným a vycházel z toho, že vlády se o to přece postarají samy. Přirozeně věděl, že uhlovodíkové molekuly absorbují energii v infračerveném spektru a že lidé vypouštějí do atmosféry značné množství těchto molekul. On sám měl ale jiné starosti.“
Západní civilizace bude stále tlustější
Beard je něco na způsob Falstaffa, říká McEwan: „Má tlusté panděro, je to lhář a zloděj, a také se moc často nemyje. Ale my mu to přesto odpustíme.“ Konec konců má k nám velký vztah: „Západní civilizace je chtivá a bude stále tlustší. Všichni chtějí více konzumovat, vlastnit a utrácet. A každá další země chce být stejná jako my. Nenašla se zatím společnost, která by západní civilizaci, její města, stroje a její iPhony, zcela zavrhla. Proto má Beard něco z každého z nás.“
Tady zní Ian McEwan jako Jonathan Franzen, jehož předobraz země fixované na konzum, ve které každý chce „být svobodný jako teenager“, naplňuje podobně nejistým pocitem. McEwan a Franzen se zabývají změnou klimatu a získávání energií, tématům, která mají politicky velký význam, a navíc jsou dosti ožehavá. Jejich knihy se také z toho důvodu stávají populárními. Podobně jako Franzen, který říká, že si téma životního prostředí zvolil kvůli tomu, že ho přitahuje a ne, aby někomu udělil lekci, říká také Ian McEwan. Jeho román nemá sloužit k záchraně planety. „Ale literatura může situaci osvětlit, a my všichni, čtenáři a spisovatelé, se z ní poučíme, jak to jen bude možné.“
Pokrytecká diskuse o atomových elektrárnách
Aktuální spojení autorů není jen tematické. McEwan je vedle klasiků jako Tolstoj a Joseph Conrad jediný žijící spisovatel, který má tu čest být zmíněn v knize Freedom. Pro oba dva spisovatele je otázkou, co nyní doopravdy dělat, ne tedy jen fiktivně. McEwan odpovídá přímo: „Myslím na širší portfolio energií: sluneční, větrné, vodní, geotermální – ale to nebude stačit. Technologický pokrok nás do této situace zavedl, a on je ten jediný, který nás z toho může opět vyvézt. Co potřebujeme, je čistá jaderná energie. Tento vývoj musí jít nyní technicky velmi dopředu.“
„Na chladný, zamračený lednový den v Berlíně nebo v Londýně nám alternativní zdroje energie jako slunce a vítr nemůžou pomoci. Naše civilizace je příliš lačná po energiích.“ Uhlí je sice výhodnější než atomová energie, ale vzhledem k emisím kysličníku uhličitého a k různým nebezpečím není žádná alternativa: „Skoro každý den zemře někdo příčinou vybuchnutí miny v Číně nebo v Chile, a následkem spalování fosilních nosičů energie umírají tisíce dětí na astma. Denní katastrofa je větší než každá nukleární katastrofa.“
Jsme stále ještě traumatizováni Černobylem. „To byl ale starý, sovětský a úplně ineficientní reaktor. U čtyř set padesáti atomových reaktorů ve světě se staly teprve tři vážné nehody. Ve srovnání s ostatními zdroji energie je to ten nejbezpečnější.“ Zřídit všude větrné elektrárny, jak se to právě nyní děje ve Velké Británii, také není žádné řešení: „Nepřináší to mnoho energie, industrializuje to zemi, znetvoří krajinu.“ Jednoho dne se tyto větrné elektrárny, stejně jako urbanistické zásahy ze šedesátých let, budou muset zbourat.
Musíme se také zbavit romantického pocitu z bydlení na venkově: „Velká města jsou energeticky výkonná – na rozdíl od předměstí a vesnic, kde žijí také miliony lidí.“ A geneticky upravené osivo by mohlo pomoci v boji proti nemocím a mohlo by potřebovat mnohem méně hnojiva: „My přecpaní Evropané si můžeme dovolit říci tomu „Ne“, ale ne lidé ve třetím světě.“
Felicitas von Lovenberg pro Frankfurter Allgemeine Zeitung (25. září 2010)
Překlad: Mariana Placáková
mezititulky redakce, kráceno
Příspěvků: 0