Nevíte, co si přečíst?

Daniela Hodrová: Město vidím...

Daniela Hodrová patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší současné literatury. Město vidím... je pozoruhodnou básnickou prózou, volně se přimykající k cyklu jejích „pražských“ románů. Odkrývá magický svět Prahy – Prahu představ, obrazů a tajemných historických příběhů, středověkých zákoutí, židovské mystiky a oken vybízejících k nahlédnutí. Kniha vyšla poprvé v roce 1990 a byla ihned přeložena do francouzštiny.

Recenzi knihy naleznete zde.

Ian McEwan: Černí psi

S koncem studené války napsal McEwan dva romány, do nichž se promítla aktuální politická situace. Oba se odehrávají na evropském kontinentě v době krátce po druhé světové válce s přesahem do současnosti. Zatímco Nevinný (1990) reflektuje bolestnou zkušenost z rozděleného Berlína, kniha Černí psi (1992) se na půdorysu rozpadlého vztahu mladých manželů, kteří v mládí krátce zahořeli pro komunistickou myšlenku, zabývá tématy hlubšími a její existenciální rozměr výrazně přesahuje prvoplánovou kritiku společenských utopií. Na nevšední zážitek, jenž se mladému páru přihodí během nekonvenční svatební cesty po francouzském venkově, zareagují oba po svém a jejich láska toto bytostně odlišné vnímání světa neunese. Spisovatel se nestaví ani na jednu stranu sporu. Neposmívá se Bernardovi, z něhož – umíme si představit – by se o pár set kilometrů dál na východ stal jistě úspěšný „osmašedesátník“, ale ani náboženskému vytržení hlavní hrdinky. McEwan nesoudí ideály, ale varuje před zaslepeností jakéhokoli druhu.

Recenze románu zde.

Margaret Atwoodová: Pýthie

Ústřední postava románu Joan Fosterová, autorka (pod pseudonymem Louisa K. Delacourtová) pokleslých historických románů, avšak ve své primární identitě oslavovaná básnířka, vypráví v knize o tom, proč ji nejrůznější nepříznivé aspekty společenské reality, která ji obklopuje a generuje sérii těžko řešitelných okolností jejího vlastního života, donutily k pokusu vymknout se z existence předstíranou sebevraždou. Tím, že Atwoodová činí z Joan obdobně povrchní „romantickou“ hrdinku, jako jsou melodramatické postavy Joaniných příběhů, získává prostor pro často nelítostně parodický pohled nejen na pokleslé „čtivo“, ale především na současnou existenci člověka obecně.

Josef Kroutvor: Klobouk, kniha a hůl.

Soubor šesti rozsáhlých textů prvořadého českého esejisty Josefa Kroutvora je věnován vztahu člověka, krajiny a písemnictví, potažmo výtvarného umění, a to od počátku 19. století do současnosti. Jednotlivé eseje objevují život a dílo autorů zapomenutých či opomíjených (Anton Sika, Josef Bartuška) stejně jako obhlížejí z netradičních úhlů práce a osudy tvůrců zásadního významu i renomé (Karel Hynek Mácha, Bohuslav Reynek, Josef Váchal, Alfred Kubin, Jakub Deml, Miloš Doležal). Rukopis doprovázejí autorské akvarely.

Josef Kroutvor (nar. 1942 v Praze) už minimálně tři desetiletí náleží k předním českým esejistům, ať své texty věnuje literatuře, výtvarnému projevu, fotografii, architektuře, užitému umění či v poslední době krajině. Pro žánr eseje je náležitě vybaven jak po stránce odborného zázemí, neboť je vystudovaným historikem umění a filosofem, tak po stránce stylisticko-lexikální - vždyť vedle esejistiky do jeho díla od počátku patří též svérázně groteskní poezie i próza.

Také ve své esejistické novince zůstává Josef Kroutvor esejistou, který suverénně zvládá kombinovat textovou náročnost se vstřícností vůči čtenáři: jeho práce jsou dobrodužné i objevné, a to nejen tam, kde vytahuje z hloubi nemilosrdné minulosti na světlo neprávem opomíjené autory, resp. jejich díla - ale i tam, kde se zdá, že už dávno bylo vše podstatné řečeno.