Vyhne se Houellebecqovi Gouncourtova cena potřetí?

Michel Houellebecq v době před dvanácti lety holdoval stavbě takových sociálních sítí mnohem méně než dnes, jeho kontroverzní reakcionářské výstupy či výpady nešetřily nikoho (Islám, feministky, liberalismus, republikánský establishment), čímž si vysloužil několik tvrdošíjných nepřátelství. Důkazem jeho nekorektnosti pak bylo několik nešťastných slov na účet Pauly Constantové, spisovatelky románu Důvěra za důvěru, který mu tehdy Goncourta vyfoukl: „její kniha je průměrná, prohlásil, ne protivná, prostě nepovedená.“ Vyvrcholením všeho bylo, když i porotcům vytkl, že jsou zaplacení. Nebylo pak nic snazšího než střílet do intelektuála, který neumí prohrávat. Na omluvy, které o něco později zveřejnil, bylo již pozdě, o tom, že je mezi autorem Platformy a francouzskými literárními cenami nepřekonatelná propast svědčí i autorova hořká poznámka z roku 2005, když se mu za Možnost ostrova dostalo pouze novinářské ceny l'Interallié (literární cena za nejlepší román z pera novináře): „Systém literárních cen je tak neprůhledný, že je lepší od něj nic neočekávat.“

Jaké jsou tedy jeho vyhlídky dnes?

Houellebecq především dbá na svůj projev a na vřelé vystupování. Konec konfrontacím, několik udiček hozených porotcům z Goncourtovy akademie: „Zamlada jsem si Goncourty kupovával všechny,“ prohodil při rozhovoru v hlavním večerním programu soukromého Canal+, k tomu přidává úsměv na tváři a přátelský tón v rozhovorových maratónech, které podstupuje v rádiích a televizích. Až si jeden z významných komentátorů kulturního dění ve Francii posteskl: „Jak by Goncourtovi porotci mohli zůstat necitliví k románu, který vlastní všechno, co se musí líbit? Je toho dokonce tolik, že vzniká otázka, jestli to není úmyslně…“.

Komentátoři jsou téměř jednomyslní, Houellebecq „už nevystupuje jako podivínský, ukňouraný solitér, uklidnil se, přibral na rozvážnosti, vyjadřuje se jasně, umírněně, neztratil nic ze své ironie, ale zachovává si větší odstup.“ „Vůči svým kritikům namísto sarkastických výpadů plných rozčarování vyjadřuje spíše smutek z toho, že se mu u kritiky stále nedaří nalézt pochopení, které by si tolik přál…“ V románu Mapa a Území je tedy méně jízlivosti, rohy, až na pár výjimek, jsou pečlivě, mistrně zaobleny, zápletka se vyvíjí plynně byť s překvapeními, hlavní hrdinové jsou možní, žádná science-fiction – celý příběh se odehrává v pařížském regionu, mezi lidmi z uměleckých kruhů, kteří se tak dobře znají a o to sveřepěji soupeří o styky s vysokou buržoazií, klany průmyslníků, bohatými mecenáši a mediálními magnáty – jeden a týž svět, kterým zároveň tak trochu pohrdají.

Za tento román snad autorovi tentokrát žádná soudní pře nehrozí, jen na účet Picassa si Houellebecq dovoluje snadnou poznámku, že to „by namalovalo každé malé dítě“ a i když je popis jisté curyšské firmy, v jejímž předpokoji se spořádaně čeká na předplacenou smrt, velice jednoznačný, je nabíledni, že ta ho zažalovat nemůže. Již žádná morbidní erotika, detailní popisy eskortních služeb, jedinými směšnými postavičkami románu jsou people (jak je ve Francii nazýván svět hvězd), například dlouholetý hlasatel televizních zpráv Jean-Pierre Pernaut, francouzská kulturní instituce, vysmívaná ovšem takovým způsobem, že je jen groteskní – televizní speaker se ostatně již nechal slyšet, že mu jeho postava v románu spíše lichotí.

Houellebecqovi oponenti se letos jmenují Virginie Despentes, Maylis de Kerangal, Olivier Adam, Mathias Enard a ať už je hodnota jejich románů jakákoliv, nikdo z nich nemá rozměry a historické zásluhy autora Možnosti ostrova. Kdo z nich se odváží býti hrobníkem třetího Houellebecqova pokusu o cenu Goncourtovy akademie? Paule Constantové se za tuto nevděčnou roli v roce 1998 dostalo nezaslouženého cejchu, kterého se již nezbavila. Kdo z výše jmenovaných má ramena dostatečně široká, aby takovou ránu přežil tentokrát bez úhony?

Co na to jednotliví porotci?

Ti by sice měli před hlasováním zachovávat zdrženlivost, ale již samotná skutečnost, že se chovají jinak, svědčí o vypjatosti situace a rozporech mezi sudími. Když Bernard Pivot, přesvědčený Houellebecqův obhájce, ve své kronice nešetřil o románu chválou, Tahar Ben Jelloun, neméně zarytý odpůrce, v zápětí odvětil, že „mu je osobně jedno, co si Houellebecq myslí o průmyslnických říších, moderní architektuře nebo malířství, jeho slova o Picassovi jsou však naprosto odporná a šílená… Kniha je navíc plná značek – jako závodnický trikot pokrytý samolepkami sponzorů“. Další porotkyně zdůrazňuje skutečnost, že Houellebecq je jediný světově známý francouzský spisovatel současnosti a o jeho románu píše, že: „to vše je učiněno s lehkostí, nápaditostí a přirozeností zcela překvapující.“ Edmonda Charles-Rouxová uzavírá otázkou: „Kdo tedy bude laureátem Goncourtovy ceny pro rok 2010? To ukáže čas.“

Tak jako pro Možnosti ostrova v roce 2005 můžeme očekávat tvrdý střet mezi Ben Jellounem, vyhrožujícím dokonce vystoupením z poroty, a Michelem Tournierem, jenž se pro Houellebecqa již hlasovat rozhodl. V každém případě se Goncourtova akademie Houellebecqově případu musí postavit čelem, jedná se totiž o autora, kterého mnozí považují za jednoho z největších francouzských spisovatelů své generace, o čemž jasně svědčí i jasné vedoucí místo v počtu prodaných výtisků Mapy a Území. Z téhož důvodu však nelze vyloučit ani opačné nálady, úspěch na trhu může některé porotce popudit negativně: „8. listopadu uvidíme, kolik výtisků prodal. To jistě rozhodnutí poroty tak či onak ovlivní… Někteří porotci existující úspěch u čtenářstva rádi stvrzují, jiní dostanou naopak chuť podpořit autora zatím pomíjeného.“

V roce 2005 byla kolem Možnosti ostrova rozpoutána tak silná mediální kampaň, že to popudilo nejednoho porotce – jury se přeci nesměla něčemu takovému podvolit a zvolila Françoise Weyerganse, „aby mimo jiné prokázala svoji nezávislost“, jak tehdy prohlásil generální tajemník ceny Didier Decoin.

Co na to román samotný?

Ten si svoji hodnotu jistě udrží, dá se říci, že svou roli splnil již svým prodejem a tímto nenápadným způsobem jen potvrdil, že Houellebecq spolu se svým týmem z nakladatelství Flammarion, jehož ředitelka Teresa Cremisi je jako bývalá vedoucí vydavatelského plánu u Gallimardů známá coby „výrobkyně cen“, plně využili mediální vlny, kterou sami dokázali založit. Nakladatelský sen, který samotný román tak trochu vykrádá i zevnitř. Příběh pařížského umělce Jeda Martina, samotářského fotografa, jenž se nebojí experimentovat s novými technologiemi, jenž ale k obrovskému úspěchu svého umění přijde jen díky náhodným setkáním s lidmi, kteří to umí prodat, může být čten na několika úrovních. Stejným nenuceným způsobem si Jed, sympatický nesvůdník, získává zájem i ostatní vnady (ve správném pořadí) Olgy, jedné z pěti nejkrásnějších žen Paříže, brilantní PR manažerky ruského původu… Ve chvíli, kdy se mu otevírá svět galerií a online prodeje svých neobvyklých zvětšenin michelinských map, se Jed Martin rozhodne úplně změnit řemeslo a vrací se k olejomalbě moderního hyperrealismu s nečekanými náměty jako „Damien Hirst a Jeff Koons rozdělujíce si trh s uměním“ či „Bill Gates a Steve Jobs diskutujíce o budoucnosti informatiky“… Vzhledem k neobvyklosti takových sujetů oslovuje Jed světoznámého a tudíž patrně nedostupného spisovatele Michela Houelbecqa, dalšího misantropického samotáře, s prosbou, aby napsal text ke katalogu výstavy. Spisovatel ve svém irském sebevyhnanství po průtazích překvapivě přijímá, čímž se ovšem zaplétá do příběhu více, než by bylo zdrávo. Třetí část románu zde naprosto nečekaně dostává výtečnou kriminální zápletku, kterou samozřejmě českému čtenáři dopředu vyzradit nelze.

Text je docela čtivý, zábavně překvapivý nejen ve vsuvkách, dostatečně, ale krátce vysvětlujících všechno možné: od úspěchu leteckých low-cost společností po profil typického uživatele automobilové značky Audi, a také volbou italiky k podtržení klíčových slov na způsob internetových vyhledávačů, tzn. bez jakéhokoliv rozlišování. Jak poznamenali mnozí komentátoři – Houellebecqův román bez zádrhelů neříká nic radikálního, nepopouzí, napsán je však brilantně, svým vyšším koeficientem líbivosti nechává mírně stranou autorovu pověst uličníka a podivína, takže zbývá otázka, bude-li mu tento postoj v souboji o Goncourta nakonec ku prospěchu či naopak…

Co když ho nedostane?

Pokud se mu letošní marketingový úspěch před Goncourtovou porotou vymstí, získá alespoň cenu Renaudotovu, kterou ve stejný okamžik vyhlašuje jiné jury, aby tak nějak vyvážilo frustrace všech, kdo se s korektností nejstarší ceny dostali do křížku? Jako v případě Célinovy Cesty do hlubin noci v roce 1932? I to je možné, vždyť smysl pro pozdvižení leží v samých základech této obrazoborecké anticeny. Možná proto je pro ni ale Houellebecqův poslední román právě příliš vyrovnaný, nevýstřední.

Pro všechny nepřesvědčené tedy zbývá příliš mnoho otazníků a nejasných míst. A přihlédnu-li k nesmrtelné poznámce jednoho významného literárního kritika, sice že „Goncourtova cena téměř nikdy nepřipadne nejlepšímu románu roku“, pak mám sto chutí říct, že ani tentokrát Michel Houellebecq svých deset eur nedostane, což ale nemění nic na skutečnosti, že francouzští čtenáři i knihkupci se bez čekání na verdikt literátů od Drouanta již rozhodli.

Nám naopak nic jiného nezbývá, počkejme si mimo jiné i na to, jak se český nakladatel, překladatel a konečně i čtenář s tímto tak franko-francouzským románem popasují…

Paříž, 2010
Foto: Hendrik Speck