Milan Kundera: Nevědomost

Kundera odešel do Francie v roce 1975. Dokázal převzít francouzskou tematiku, ale i francouzský literární jazyk. V tomto díle nyní otvírá problematiku nejvlastnější a tou je emigrace a téma hledání nového domova. Kniha začíná dialogem, což je nový prvek v Kunderových románech. Předcházející knihy začínaly vstupem vypravěče, který uváděl čtenáře do příběhu a dokumentoval jeho prvotní podobu.

Třiapadesát kapitol Nevědomosti rozvíjí množství motivů. Před čtenářem se otvírají dva paralelní příběhy – příběh Ireny a Josefa a příběh tématu (příběh Odyssea, Schönberga, příběh návratu, paměti, zapomnění a nevědění). Téma knihy je přitom naznačeno již jejím titulem (Kundera podobně jako jeden z jeho oblíbených autorů – Hermann Broch – považuje za vhodné uvést hlavní téma už v názvu díla.).

Nejde tu však o samostatné příběhy, jednotlivé motivy se propojují, doplňují a vytvářejí celek. V Nevědomosti dochází také, oproti předcházejícím románům, k radikálnímu omezení Kunderovi přítomnosti tvůrce – vypravěče. Calá řada vedlejších dějových pásem se však splétá kolem životních příběhů Ireny a Josefa. Hlavním tématem románu je ale obtížnost návratu těch, kteří odešli do emigrace a na dlouhá léta tak opustili svoji vlast.

V románu se rekonstruují životní příběhy dvou českých emigrantů Ireny a Josefa, kteří se náhodně setkávají na letišti při svém návratu do Prahy. Vracejí se po více než dvaceti letech emigrace. Josef poprvé, Irena opakovaně. Návrat domů, cesta do míst, která někdo nazývá vlastí, jiný domovem, rodnou zemí, je pro ně spíše přitěžující než povznášející, spíše paralyzující než stimulující. Především oba poznávají, že vlastně nevědí, zda se vracejí rádi, zda se jedná o osudové okamžiky vyvolané citem nebo spíše rozumem, zda se koná jejich návrat domů. Pociťují, že okolí to od nich očekává a jinak by se dopustili „zrady“ na již svobodné vlasti.

Netrpí nostalgickými vzpomínkami, ty měly svůj význam v emigraci, spíše si uvědomují blahodárnost zapomínání a záludnost oživované paměti. Konfrontace s novým prostředím se sice dotýká obou postav, avšak ta je pro člověka žijícího v jiných podmínkách obtížně přenositelná a vysvětlitelná. Sílí propast mezi starou představou a novými situacemi. Irena a Josef se vzdalují od konkrétních lidí, míst, od vnějších událostí i vlastní minulosti.

Irena odešla po srpnu roku 1968 do Francie se svým manželem Martinem, ten však brzy zemřel a zanechal ji samotnou se dvěma dcerami. Po nějaké době se sblížila se Švédem Gustafem, který přijal i její dcery. Irena si uvědomovala, že k němu cítí spíše vděčnost než skutečnou lásku. Gustafovi se po listopadu v Praze začalo dařit podnikání a Irena za ním pravidelně létala. Při jednom letu potká Josefa, českého zvěrolékaře, který žije v Dánsku. Před několika lety se již s Josefem krátce setkala v Praze, ale on na toto setkání už dávno zapomněl. Josef letí do Prahy od své emigrace poprvé a vlastně jen proto, aby splnil přání své dánské ženy, kterou velmi miloval a která mu zemřela.

Josef jde po svém příjezdu nejprve na hřbitov ke hrobu svých rodičů. Když hřbitov nakonec najde, povšimne si něčeho pozoruhodného. Počet nových jmen na náhrobku ho silně znepokojil, několik let poté, co odešel ze země, se dověděl o smrti svého strýce, pak tety a nakonec i otce. Nešokovala ho smrt lidí, o nichž se domníval, že ještě žijí. Věděl, že každý, kdo opustí svou zemi, se musí smířit s tím, že některé své příbuzné již neuvidí. Co Josefa ale šokovalo, byl fakt, že mu neposílali žádná parte. Komunistická policie sledovala dopisy emigrantům, měli snad proto lidé strach mu psát? Znovu si začal prohlížet data: dvě úmrtí byla už po roce 1989. Takže to nebylo proto, že by nepsali z opatrnosti. Pravda byla mnohem trýznivější: on už pro ně neexistoval. Poté se rozhodne navštívit svého bratra, s kterým nebyl po svém odjezdu v kontaktu a který žije na venkově.

Setkání bratrů po tolika letech vyzní rozpačitě, starší bratr měl po odchodu Josefa na Západ problémy v práci a zároveň se bojí, aby se bratr nehlásil o podíl na restituované rodinné vile. Předá mu deník, který si psal v dospívání a Josef v něm nachází ty stránky své povahy, které jsou mu nyní cizí. Pociťuje trapnost nad vlastní minulostí (podobně jako Jaromil v románu Život je jinde, jež se snaží získat zpět milostné dopisy, které ho usvědčují z lásky k ošklivé dívce). Při čtení narazil i na příběh své studentské lásky, v němž se objevuje jako bezohledný tyran manipulující vlastní dívku. Svoji dívku výhružkami dovedl až k pokusu o sebevraždu na lyžařském pobytu na horách. Naštěstí byla zachráněna, ale zůstala trvale poznamenána ztrátou omrzlého ucha, jež zakrývá po zbytek života nezvyklým účesem. Teprve ke konci románu se dovídáme, že tato Josefova studentská láska je Irenina blízká přítelkyně Milada. Josef zažívá nad deníkem pocit hrůzy a studu nad vlastním mládím.

V knize se nám představí i Irenina matka, která nikdy nezvládala svou nepsanou sociální roli, jež posiluje nezávislost. Matčina přítomnost působila na Irenu rozkladně již v dospívání a urychlila její sňatek. Svou zářivostí ubírala matka Ireně na sebevědomí. V její přítomnosti se cítila jako nevzhledná, nesamostatná a neschopná. Emigrace jí vlastně vyvedla ze začarovaného kruhu sníženého sebevědomí. Návrat do vlasti a návrat k matce jsou pro Irenu zrádné, protože prohlubují stopy, na které ráda zapomínala. Ireninu matku fascinovalo, jak může konkurovat vlastní dceři a zároveň ji vzrušuje představa milostného sblížení s Gustafem, Ireniným manželem. Irena nechce souznít s matčiným věčným mládím, vitalitou, teatrálním žvatláním, hlasitým smíchem a gesty prosycenými erotikou (zde můžeme najít spojitost s Terezou z Nesnesitelné lehkosti bytí, jejíž matka taktéž demonstruje svoji ženskost natolik výrazným způsobem, že je z ní vlastní dcera v rozpacích a zároveň odmítá být jako ona).

Kundera hned na páté stránce své knihy podrobuje čtenáře možná zbytečně obsáhlému a pedantskému etymologickému rozboru toho, co znamenají slova „návrat“ v různých jazycích a jak jsou spojeny s nostalgií. Rozbírá také Odysseův návrat po dvaceti letech putování světem na rodnou Ithaku. Kundera říká, že Odyssea, základní epopej o nostalgii, se zrodila ze staré řecké kultury a zplodila největšího nostalgického hrdinu všech dob.

Vraťme se ke slovu „stesk“. Kunderův úvahový exkurz o filologickém původu slova „stesk“ je veden ve dvojí rovině. Příběhové a filologické. Obojí začíná v Řecku a je dáváno do souvislosti s Odysseem. V řečtině se návrat vyjádří slovem „nostos“ a znamená „utrpení“. Nostalgie je tedy utrpení způsobené přáním vrátit se. Podle Kundery většina Evropanů používá slovo nostalgie a další slova odvozena z kořene tohoto slova řeckého původu. Podle Kundery toto slovo vystihuje spíše vzdálenost mezi někým a něčím. Třeba příběhu, který se stal a nelze jej vrátit. Zahrnuje například minulá přání, ztracené dětství, první lásku.

Irenin a Josefův návrat se shoduje s návratem Odyssea do Ithaky, trvající rovněž dvacet let. Nejsmutnější je na jejich návratu ale to, že oba zjišťují, že se nikdo nezajímá o jejich život ve Francii a v Dánsku. Proč by se o to měli zajímat? Jejich život přece nemá vůbec nic společného s lidmi, kteří neemigrovali.

Zároveň se oba musejí vyrovnat s vlastní minulostí a s důvody, proč z vlasti odešli – důvody, které nebyly výhradně jen politické. Irena se chtěla dostat z vlivu své dominantní matky, Josef chtěl mimo jiné uniknout z neuspokojivého mileneckého vztahu…

V srpnu roku 1968 provedla ruská armáda invazi do země, několik týdnů byly ulice plné protestujícího lidu. I Josef, omámen nenávistí, byl připraven vstoupit tankům do cesty. Pak byli ale státníci země pod dozorem odvezeni do Moskvy, kde museli podepsat provizorní kompromis. Češi, stále plní hněvu, se vrátili do svých příbytků.

O několik měsíců později, v den výročí ruské říjnové revoluce, která byla zemi vnucena jako státní svátek, přijel Josef do města svých rodičů. Byl velmi zvědavý, v kolika oknech bude rudá vlajka, která signalizovala smír s porážkou. Vlajek bylo opravdu víc, než Josef očekával. Přemýšlel, zda je lidé vystavovali z opatrnosti nebo z určitého strachu. Dobře však věděl, že jednali dobrovolně, bez donucení a že jim nikdo nevyhrožoval. Pak se Josef zastavil před domem své rodiny a spatřil vlajku i v horním patře domu, kde bydlel jeho bratr. Zůstal ještě dlouho sedět v autě, aby si vše promyslel. Pak však nastartoval vůz. Cestou domů se rozhodl emigrovat.

Po listopadu 1989 se většina emigrantů vracela zpět do své vlasti, setkali se ale s jinou zemí a hlavně s jinými lidmi. Dvacet let mezi ně postavilo bariéru, jejich blízcí získali během této doby odlišné zkušenosti, než jaké získali emigranti ve světě. Navíc se na jejich poznatky, příběhy a těžkosti doma nikdo nezeptal.

Irena má vůči Čechám dvojí postoj: v noci se jí zdá typický, tzv. „emigrantský sen“, že se nějakým způsobem dostala zpět na území komunistického Československa a nemůže ven, ve dne naopak se jí vybavují nádherné obrazy z české scenérie. K Čechám má tedy silné citové pouto: bojí se však, že bude zraňována, protože už je jinde. Irenino poznání v duchu „stesku“ je složitější než Josefovo. Znamená, že sice dál bude milovat Prahu a její kulturu, bude se těšit například z poezie J. Skácela a dychtit po estetickém prožitku z české literatury (připomenut je třeba J. Škvorecký, B. Hrabal), ale nenachází sílu a snad již ani se nechce identifikovat se současností, přizpůsobovat se životnímu stylu, s nímž se neztotožňuje, zdolávat rozpaky z odlišné hierarchie hodnot, podivovat se nad lidskou závistí až zlobou, usilovat o proniknutí do něčeho, co jí vlastně nezajímá. Vnímá, že vést dialog s lidmi, kteří zůstali, je nemožné.

Emigrovali bez naděje na návrat. Bylo pro ně velice obtížné adaptovat se v novém, cizím prostředí. Ireniny blízcí v Čechách ale nemohou a ani nechtějí pochopit, co s sebou odchod přináší. Po návratu Irena zjišťuje, že je nemožné navázat dialog s přáteli, kteří zůstali. Fiaskem končí i Irenino setkání se spolužačkami, kterým jako dárek přivezla kvalitní víno a oni místo toho dají přednost pivu a teprve v opilosti sáhnou lačně po vínu. Josef se po návratu setká s bratrem a jeho ženou, celé setkání je však prosyceno chladem a neporozuměním. Ujišťuje bratra, že podíl na vráceném rodinném domě jej nezajímá, protože svoji budoucnost v Čechách nevidí. Nechce nic kromě jednoho svého obrazu, ani toho se mu ale nedostane.

Irena i Josef pak dostanou každý přítele, dva další hráče, což nám připomíná, že autor obdivuje smysl pro hru, jak se projevuje v románech z 18. století. Jedině bývalá disidentka Milada projevuje zájem o Irenin život emigrantky a starý marxista označený autorem pouze počátečním písmenem N., se vyptává Josefa na dvacet let v emigraci.

Příběh pak směřujeme k milostnému aktu Ireny a Josefa v hotelovém pokoji, krátce před Josefovým odletem. Ireně přinese tato intimní chvíle velké zklamání, když zjistí, že Josef nezná její jméno a že si na jejich setkání v minulosti nepamatuje. Josef na konci vyprávění opouští spící Irenu, která je pro něj spíše „sestrou“ sdílející s ním podobné životní zkušenosti a osud než milenkou, a odlétá zpátky do Dánska.

Je Kunderova Nevědomost knihou o „slavném návratu“ do vlasti? Nikoliv, neboť v moderní době není slavných návratů, o čemž se přesvědčil snad každý emigrant utíkající před totalitou, když mu bylo později vytýkáno, že opustil vlast v době nejtěžší.