Svět Salmana Rushdieho. Místo, kde se skutečnost potkává s fantazií

Obecné lze vyvodit z určitého – to je pro Salmana Rushdieho, který publikoval knihu Luka a oheň života, dárek k narozeninám pro svého dvanáctiletého syna a zároveň dobrodružství o záležitostech života a smrti pro čtenáře všech věkových kategorií, velmi užitečné pravidlo.

„Psát pro jedno konkrétní dítě má něco do sebe. Vyhnete se tak pasti, do níž může spadnout řada dětských knih a filmů vznikajících pro kterékoli nekonkrétní dítě“, říká Rushdie v telefonickém rozhovoru z New Yorku. Tráví tam hodně času se synem Milanem, kterého má se svojí bývalou ženou ve střídavé péči.

Je to už druhá Rushdieho kniha pro mladší čtenáře. Tou první byla Haroun a moře příběhů. Tu vydal pro svého staršího syna Zafara na začátku temného období, které strávil ve fatwě, jež na něj byla uvalena po otištění kontroverzního románu Satanské verše.

Rushdieho syn Zafar prožil druhou polovinu svého dětství bez možnosti povědět svým kamarádům, kdy naposledy viděl svého otce, zatímco Rushdie se lidi snažil přesvědčit o tom, že svého syna neviděl vůbec.

Na druhou stranu Milanovi ještě nebyly ani dva roky, když fatwu odvolali, a tak má z té doby pouze jednu vágní vzpomínku na „řidiče“, kteří jeho otce všude doprovázeli. Jeho hlavní starostí je předhonit svého o osmnáct let staršího bratra.

„Můj mladší syn Milan si přečetl knihu Haroun a moře příběhů, když mu bylo nějakých devět deset let a okamžitě zahájil kampaň za svoji vlastní knihu,“ říká Rushdie. „Dokázal jsem to pochopit, ale zároveň jsem si uvědomoval, že musím přijít s knihou, kterou chci napsat pro sebe, spíše než pro něj jako pro čtenáře.“

Rushdie byl rozhodnutý vytvořit nový svět a ne jen pokračovat v tom Harounově. Nezačal tedy přidávat kapitoly za svoji první knihu, ale místo toho vytvořil poněkud odlišný a magický příběh. Naštěstí se mu podařilo ovládnout jazyk vhodný pro tento úkol.

„Jazyk příběhu pro mě byl klíčem k oběma knihám. Když se podíváte, jak jsou příběhy napsané, zjistíte, že používám velmi obyčejný jazyk, ale to, co v knihách zkoumám, už tak bezpodmínečně obyčejné být nemusí.“

To, co Rushdie ve věku šedesáti tří let potřeboval zkoumat, byla smrt. Bylo mu právě padesát, když se Milan narodil jeho třetí ženě. „V té době mi to dělalo starosti. Pomyslel jsem si, že až jemu bude dvacet, tak mně bude sedmdesát. Když máte dítě, chcete tu pro něj být. A tak se z otázek kolem života a smrti stává vážná věc.“

A tak Rushdie vytvořil příběh o Lukovi, mladším bratru Harouna, který musí zachránit jejich otce. Muže, všemi dobře známého – Shaha z Blahu – který upadl do tajemného spánku. Pokládáním otázek duchu patřícímu otci, který se vznáší a zhmotňuje, Luka objevuje, že se podobně jako hrdinové dávných dob, musí zmocnit ohně života…

Lukovo pátrání se odvíjí podle některých velmi současných kritérií. Může během své cesty sbírat extra životy a v oku má počítadlo jejich ztrát během toho, jak bojuje s hašteřivými krysami, hlubokými mlhami a rozzlobenými ohnivými bohy, aby se dostal před další úrovně čar a kouzel a dosáhl svého konečného cíle. Lukův kouzelný svět je přesně tak strohý a vzrušující jako v počítačové hře.

„Mnozí z těch, kteří vymýšleli tyto hry, zcela jistě studovali literaturu, protože znají klasickou strukturu výpravy za dobrodružstvím“, popisuje Rushdie proces překonávání překážek na cestě k cíli. „A Milan, kterému je teď třináct, výsledky schválil – jinak by kniha nikdy nevyšla,“ říká Rushdie.

„Můj syn Milan to vidí tak, že budu žít věčně a obecně řečeno, já to vidím stejně.“ Muž, který strávil dekádu jako odsouzenec na smrt, a pro kterého by měl být život obzvláště vzácný, ale na venek neprojevuje žádnou úzkost.

Přesto Rushdie souhlasí s tím, že zosobnil střet kultur, který trvá do dnešních dnů. A pokud to není neobvyklé v románech, tak v dějinách ano – tedy mít postavu, která bezmocně reprezentuje nějaký spor. A proto teď, s odstupem let, začal psát své paměti.

„Potřeboval jsem počkat na chvíli, kdy budu mít od těch věcí tvůrčí odstup. Chtěl jsem pojmout události objektivně než, abych z toho udělal nějaké emocionální vyznání či plácání.“ Už má zpracovanou čtvrtinu z plánované podoby textu a doufá, že bude hotov do konce roku 2011.

Vypadá to na velmi náročný rok. Rushdie také spolupracuje s kanadským filmařem Deepa Mehtou na scénáři Dětí půlnoci, románu o dětech, které se narodili v předvečer indické nezávislosti. „Je zřejmé, že to nebudeme točit v Kanadě,“ říká se smíchem Rushdie. „Uvažujeme o několika místech v jižní Asii.“ Předloha je pouze Rushdieho práce a film by měl být také hotov do konce roku 2011.

„Jedna ze skvělých vlastností spisovatelské profese je fakt, že prostě jedete dál“, říká Rushdie a uvádí příklad sedmdesáti sedmiletého Philipa Rotha, který právě vydal svůj dvacátý sedmý román. „Mám v plánu tancovat, dokud nepadnu,“ dodává.

THE GLOBE AND MAIL (autor: Kate Taylor)
úryvek z článku přeložil Petr Soukup