Za Satanskými verši

Islám je náboženská tradice, která se v mnohých ohledech vědomě snaží o očištění se od modernizačních, liberálních tendencí. Přestože dlouhé i krátké islámské příběhy jsou tradičně zastoupeny v hojnosti a mnoho autorů beletrie je vysoce ceněno, moderní román není v muslimském světě oblíbeným žánrem. Často je ztotožňován se Západem, s pouhou zábavou a volnými mravy. Navíc muslimští autoři tohoto žánru často nešetří kritikou vůči tradici. Případ útoku na prvního a dosud jediného arabsky píšícího držitele Nobelovy ceny za literaturu dobře ilustruje nebezpečí, kterým i nejváženější autoři čelí v době náboženské polarizace. Tehdy dvaaosmdesátiletý Egypťan Naguib Mahfouz byl v roce 1994 přes policejní ochranu pobodán do krku a do konce života, který strávil ve skrývání, nemohl používat svou pravou ruku, v důsledku čehož prakticky ustala jeho tvorba. Většině muslimů se takové útoky jistě hnusí; ale pocity, ze kterých vychází, jsou v zemích jako Egypt, Írán, Pákistán i Turecko dobře známy.

Pro konzervativního muslima islám není jen náboženství ve smyslu soukromé víry, která přináší nadějí a útěchu v sekulárním světě, jak jej na Západě vnímáme. Islám je způsob života, právní těleso, všeobjímající kulturní rámec, ve kterém jsou romány zřetelně nedůležité a potenciálně nebezpečné. Aby si pouhý romanopisec dovolil satirizovat základní náboženská přesvědčení je nepřípustné.

V tradici západní Evropy jsou romány vnímány velmi odlišně. Po zdrcujícím úspěchu osvícenství 18. století nad křesťanstvím myslitelé na Západě většinou opustili koncept náboženství jako výklad světa. Pro mnohé se dokonce náboženství stalo nepřítelem vědy a pokroku a utlačovatelem svobodného myšlení. Přestože liberální a dokonce i politicky radikální formy křesťanství byly čas od času na vzestupu, obecný postoj k náboženství mezi třídou lidí cenící si vážnou literaturu byl negativní. Zbožnými fanatiky pohrdali populární autoři devatenáctého století jako Charles Dickens a Mark Twain. Ve dalším století pak autoři tak odlišní jako James Joyce a Margaret Atwood poukazovali ve svých románech na hrozby konzervativních náboženských přesvědčení. Takzvaní katoličtí autoři jako T. S. Eliot a Graham Greene se zabývali pochybami spíše než vírou. A i snad největší křesťanský román, Dostojevského Bratři Karamazovi, je natolik drásavý ve svých zkoumáních výzev, které víra předkládá, že spíše víc lidí v její věci rozkolísal, než připoutal.

Navíc od časů Matthewa Arnolda bylo často tvrzeno, že vážná literatura a umění by mohlo z velké části zaplnit mezeru vzniklou po zhroucení kulturního vlivu náboženské tradice. Literatura nebyla na Západě jen provokací náboženství, ale stavěla se jako její alternativa. Rushdieho ve svojí eseji Není nic svaté velebí důležitost románu, přestože na jejím konci odmítá nároky románu na nahrazení náboženství: ‚Mezi náboženstvím a literaturou stejně jako mezi politikou a literaturou je lingvisticky založený rozpor. Ale není to jen rozpor jednoduchých protikladů. Zatímco náboženství se snaží o zvýhodnění jednoho jazyka nad všechny ostatní, román byl vždy o způsobu, jakým se různé jazyky, hodnoty a příběhy hádají a o posunujících se vztazích mezi nimi (což jsou vztahy mocenské). Román se nesnaží ustanovit zvýhodněný jazyk, ale naléhá na svobodu zobrazovat a analyzovat souboj mezi různými uchazeči o tato zvýhodnění. Carlos Fuentes nazval román zvýhodněnou arénou. Tím nemyslí, že je to ten typ svatého místa, kam si člověk musí zout boty před vstupem; není to aréna k uctívání, nenárokuje si žádná zvláštní práva až na právo být jevištěm, na kterém se budou odehrávat velké debaty společnosti.

(...) Zatímco román odpovídá na naši potřebu údivu a pochopení, přináší nám také nelítostné a nepříjemné noviny. Říká nám, že žádná pravidla nejsou. Nepředává žádná přikázání. Musíme si sami za pochodu vytvořit vlastní pravidla nejlépe, jak dokážeme. A říká nám, že žádné odpovědi nejsou, nebo spíše nám říká, že odpovědi je jednodušší najít a že jsou méně spolehlivé než otázky. Je-li náboženství odpovědí, je-li odpovědí politická ideologie, pak literatura je pátráním; velká literatura otevírá tázáním neobvyklých otázek nové dveře v našich myslích.

(...) Literatura je ze všech umění tím, které nejlépe vyzývá absolutna všech druhů, protože je ve svém původu schizmatická, Jiná od textu posvátného (a bez autorství). A tak je i uměním nejlépe zaplňujícím jámy zanechané v božím tvaru.'

Ve dvacátém století začal být román vnímán jako primárně odporující, kritický vůči kultuře, ze které vzešel. Moderní romány jsou oslavovány pro jejich odvahu v zobrazování pokrytectví, pro kritiku tradice a zkoumání zapovězených témat. Rouhání není nejrozšířenější technikou západní literatury, protože málokdo vnímá náboženství dostatečně vážně na to, aby ho považoval za hodno kritiky. Oblíbené náboženské knihy jsou většinou vyloučeny z listu nejprodávanějších titulů New York Times jako nehodné povšimnutí bez ohledu na to, jak dobře se prodávají. Spisovatel, který nekritizuje přesvědčení a předsudky čtenáře, je obecně považován za hlupáka, pokud ne přímo za zbabělce.

Aby to bylo ještě složitější, osvícenecké ideály svobody slova a tisku mají na západě téměř náboženský význam. Typická odpověď na fatwu je prohlášení Silvii Albertazziové ‚Svoboda projevu je důležitější, než jakákoliv urážka jakákoliv kniha může způsobit'; prohlášení v jakékoli náboženské kultuře nemyslitelné. Katoličtí předci samotné Albertazziové by jí jistě za pravdu nedali.

Rushdie pochází z liberální rodiny západního životního stylu, která nebyla pro náboženství nijak zapálená:

‚Můj vztah s formálními náboženskými směry byl docela pestrý. Byl jsem vychován v indické muslimské domácnosti, kde mí rodiče, přestože oba věřící, nebyli doktrinářští. Dvakrát nebo třikrát do roka jsem se při velkých slavnostech Eid vzbudil a našel u postele nové oblečení, obléknul se a šel se svým otcem do velké modlitebny-maidanu u Páteční Mešity v Bombaji a zvedal se a padal spolu s davem, mumlaje si pro sebe nesrozumitelnou arabštinou, stejně jako to katolické děti dělají nebo dělaly v latině. Po zbytek roku ustoupilo náboženství do pozadí. Měl jsem křesťanskou chůvu, pro kterou jsme o Vánocích vztyčili stromeček a zpívali koledy o Ježíškovi bez toho, abychom se u toho cítili nesví. Moji přátelé byli Hindové, Sikhové, Pársové a nic z toho mi nepřipadalo zvlášť důležité.'
(Rushdie: In God We Trust, 376-377)

Všechna jeho díla obsahují kontroverzní témata počínaje románem Půlnoční děti v roce 1981, kdy se zaměřil na jihoasijskou politiku takovým způsobem, že si vysloužil odsouzení a zákaz vydávání stejně jako pochvaly za odvahu. Často se stavěl proti náboženskému extremismu, který spoluformuje pákistánskou a indickou politiku, v čemž jsou Satanské verše pouze dalším stupněm. Jiným je ale činí fakt, že zde si vybral za cíl kritiky nejen postavy moderního náboženství, jako je Ajatolláh Chomejní, ale opovážil se zpochybnit autoritu samotného původu islámu: zjevenou povahu Koránu a autoritu Proroka Mohamada.

Pro sekularizovaného Evropana jeho kritika islámu vypadá jako velmi mírná a váhavá; ale v muslimském světě se nikdy nic takového nestalo. Byli zde posměváčci a volnomyšlenkáři, kteří ale byli zásadně neseriózní. Zdá se, jako by se Rushdie snažil stát se muslimským Voltairem. Islám ale nikdy neprošel ničím podobným evropskému osvícenství, a to nemluvíme o vývoji ‚vyšší kritiky', kterou západ podrobil Bibli v posledních dvou stoletích. Na sekularizovaném Západě vypadá jeho kritika jako běžná věc; na většině islámského východu je nevyslovitelná. Modernistické předpoklady, ze kterých vychází, jsou zde nepodstatné, těžko pochopitelné. Mnoho muslimských kritiků tvrdilo, že podobné rouhání proti křesťanské víře by nikdy nebylo tolerováno, přestože divoce antikatolická komedie jako Sister Mary Ignatius Explains It All for You (Sestra Marie Ignácius ti vše vysvětlí) dlouhodobě běží bez jakéhokoliv setkání se s právními, natož fyzickými výhrůžkami. Obscénnost je na západě brána mnohem seriózněji než rouhání. Rushdie se snažil přemostit propast mezi Východem a Západem a místo toho do ní spadnul. Nikdo nemůže tyto dva pohledy navzájem usmířit, protože jsou zakořeněny v zásadně neslučitelných, navzájem nepřátelských pohledech na svět.

Směs kulturních vlivů, nebo jak Rushie říká vytváření okořeněné směsi (chutneyfication) kultury, je jedním z nejvíce oživujících prvků jeho tvorby. Používá věty v hindštině, arabštině a urdštině tak, že si západní čtenář připadá, jako by byl někde stranou. Vyžívá se v hraní si s prvky indické a arabské kultury, které byly na západě trivializovány a které Edward Said nazývá orientalismy; satiricky tak komentuje neúspěch Evropanů uchopit to, co neustále exotizují. Dílo je převážně kritikou západního rasismu, předsudků proti přistěhovalcům a obranou bohatství a ceny jihoasijské a blízkovýchodní kultury. Ale protože je to současná kritika, není jednostranná. Jeho Indové nejsou žádní andělé, i když na sebe někdy andělskou podobu berou. Přesto nevázaně oslavuje indickou literaturu, hudbu, film a jídlo, ukazuje jihoasijské přistěhovalce jako oživovací koření v otupělém, zamračeném Londýně.

Nikdo tento aspekt nepopsal lépe než sám Rushdie:

„Pokud jsou Satanské verše něčím, pak pohledem na svět očima migranta. Jsou napsány ze zkušenosti vykořenění, vykloubení a proměny (pomalé nebo rychlé, bolestivé nebo příjemné), které jsou migrantovou situací a ze které, jak věřím, může být odvozena metafora pro celé lidstvo.

Ve středu románu stojí skupina postav, z nichž většina jsou britští muslimové, nebo ne přímo náboženské postavy z muslimského prostředí, které bojují právě s těmi problémy, které povstaly, aby obklopily tuto knihu; problémy hybridizace a ghettoizace, usmiřování starého a nového. Ti, kteří dnes nejrozzuřeněji napadají román, se domnívají, že míšení se s odlišnými kulturami nevyhnutelně oslabí a zničí tu jejich. Já jsem opačného názoru. Satanské verše oslavují hybridnost, nečistotu, promíšenost, proměny, které pocházejí z nových a neočekávaných kombinací lidských bytostí, kultur, myšlenek, politik, filmů, písní. Radují se z míšení ras a bojí se absolutismu Čistého. Mélange, mišmaš, trochu toho a trochu toho - tak vstupuje novost do světa. Masová migrace dnes nabízí velké možnosti světu a já jsem se snažil je uchopit. Satanské verše jsou pro změnu táním, změnu spojováním. Je to milostná píseň našich míšeneckých já."
(„In Good Faith" 394)

Poté, co Chomejní odsoudil Rushdieho k smrti, stalo se nemožným prožít tuto optimistickou, hravou stranu románu ve smyslu, jakým to autor zamýšlel. Přesto, abychom byli ke knize poctiví, měli bychom ji zkusit číst bez toho, aby fatwa zatemnila její hodnotu. Se všemi nepřátelskými kritiky, kteří ji odmítají číst, a všemi obhájci, kteří ji přečíst nedokážou, musí tato kniha být jedním z nejvíc nečtených bestsellerů v historii publikování. Mnoho z jeho nejzatvrzelejších obránců román totiž nečetlo, neboť se nedokázali prokousat několika prvními kapitolami tohoto hustého, postmoderního, intertextuálního, multikulturního díla. Rushdieho narážkovitost je mnohem průhlednější než u Jamese Joyce, jedné z jeho hlavních inspirací, ale přesto představuje velkou překážku pro mnoho čtenářů. V poděkování k románu Rushdie uvádí jen několik málo zdrojů, přičemž říká, že ‚identity mnoha autorů, od kterých jsem se učil, budou, doufám, jasné z textu...'
Sám v rozhovoru pro magazín Salon říká o svém užívání slov nesrozumitelných pro mnoho jeho čtenářů:

„(...) Používám je jako aroma. To je, jako když čtu knihy z Ameriky a ne vždy pochopím ten slang. Američtí spisovatelé pořád předpokládají, že celý svět mluví americky, i když ve skutečnosti celý svět americky nemluví. A američtí židovští spisovatelé používají ve svých knihách spoustu jidiš a někdy nevím, co vlastně říkají. Četl jsem knihy od spisovatelů jako Philip Roth o lidech, kteří dostali namláceno do kiškes a říkal jsem si - ‚Cože?!' Číst něco, když neznáte všechna slova, je legrace. I děti to milují. Jedna z věcí, kterou vám velký spisovatel pro děti řekne, je, že děti mají rády, když v knize udělané pro jejich věkovou skupinu naleznou slova pro trochu starší. A tak se postaví divným slovům a ta divná slova je vzrušují. Když popíšete malou holčičku v příběhu jako ‚hovornou', funguje to mnohem lépe než ‚ukecaná'. A pak si nějaká malá holčička přečte tu knížku a její sestra nebude schopna zavřít pusu a ona jí řekne: ‚Nebuď tak hovorná.' Je to úplně nová zbraň v jejím arzenálu."

Později v rozhovoru pro National Public Radio o mnohovrstevnatosti jeho knih poznamenal: „James Joyce poté, co vydal Odyssea, řekl, že dal profesorům práci na mnoho let dopředu; a já se vždy snažím najít způsoby, jak zaměstnat profesory, tak doufám, že jsem jim také nějakou práci zanechal."

z předmluvy ke knize Notes for Salman Rushdie: Satanic Verses přeložil a redakčně zkrátil