Barney Rosset: Město bylo tiché, šedivé a smutné

Michael March: Vy jste byl v Praze – v tehdejším Československu – už v roce 1948.

Barney Rosset: Ano, poprvé jsem byl pozván do Prahy jako producent filmu Stained Victory, který se zabýval rasismem ve Spojených státech. Tehdy se právě v Československu dostali k moci komunisté a díky nim mě pravděpodobně do Prahy pozvali, protože ten můj film byl na svou dobu velmi levicový a v Americe jsem s ním měl potíže. Byly v něm i záběry z Československa, ale hlavně to byl film o tom, že jsme sice vyhráli válku s Německem, ale u nás doma se nic nezměnilo – práva žen, rasismus, všechno bylo jako dřív.

Přijel jsem i se svou budoucí ženou Joan Mitchellovou, malířkou. Bylo to v prosinci, těsně před Vánocemi. Bydleli jsme v hotelu Koruna, byl moc krásný, tehdy snad nejlepší hotel ve městě. Uvnitř ale skoro nic neměli. Přiletěli jsme letadlem z Paříže a já jsem v nějaké předtuše koupil na letišti láhev koňaku a nescafé. Město bylo tiché, šedivé a smutné. Dostali jsme přidělenou průvodkyni, byla to taková starší paní, která špatně chodila, a venku hrozně mrzlo. Provázela nás po Praze a museli jsme chodit strašně pomalu. A vzpomínám si, že mě tehdy poprvé popudilo proti režimu, jak se mě pořád ptala: „A ten-a-ten je také Žid?“ Ptala se na lidi, o kterých jsem to vůbec nevěděl, třeba na zpěváky nebo filmové režiséry.

Na Franka Sinatru?

Na Franka Sinatru! (směje se) Pak mi to už docela lezlo na nervy. A večer to bylo děsné, nebylo kam jít, a když člověk šel do nějakého podniku, měl pocit, že se ostatní hosté bojí, že je někdo sleduje… Nakonec jsme si řekli, vracíme se domů, Vánoce tady trávit nechceme.

Jak dlouho jste byli v Praze?

Asi týden. Mnohem později jsem tam posílal lidi z nakladatelství Grove Press nakupovat české filmy. Ještě těsně před sovětskou okupací v srpnu 1968. V šedesátých letech se v Praze točily skvělé věci, pořád je mám, například Žert podle Kunderovy knihy. V té době se jedné mé kolegyni kvůli podezřelé cestě do Prahy vloupali do newyorského bytu agenti FBI a já jsem se musel dostavit na československé velvyslanectví do Washingtonu. Ale nakonec jsme ty filmy získali navzdory FBI i českým úřadům. Jeden z těch filmů byl němý a pojednával o studentovi, který se na Václavském náměstí v Praze upálil.

O Janu Palachovi?

Ano, byl to dokument o jeho pohřbu. Vzpomínám si, jak nám vzkázali: Ten film musíte vrátit. A tak jsme ho promítali všude možně, dokonce jsme uspořádali mezinárodní filmový festival, kam jsme pozvali filmaře z Maďarska, Československa, Francie a Německa.

Vaše nakladatelství vydávalo spisovatele ze střední a východní Evropy – Bertolta Brechta, Witolda Gombrowicze, Milana Kunderu...

A Josefa Škvoreckého a Václava Havla. Vydali jsme jednu z jeho prvních her, a když se pak stal československým prezidentem, právní zástupce našeho nakladatelství v New Yorku Martin Garbus se za ním vypravil do Prahy a jako dárek mu přivezl hru Samuela Becketta Katastrofa s Beckettovým a mým podpisem. Garbus se v Praze účastnil vypracování nové československé ústavy a prezident Havel mi pak poslal jeden výtisk Katastrofy se svým věnováním. Takže spojení tady bylo vždycky. Také se Škvoreckým, který měl v Kanadě své nakladatelství 68 Publishers. Vydávali jsme hodně českých autorů, například Hrabalovy Ostře sledované vlaky.

Zdá se, že vám Praha změnila život.

Právě tehdy a tam – v roce 1948 – jsem prohlédl. Zbavil jsem se radikálního smýšlení Chicaga třicátých let.

Vaše nakladatelství Grove Press – i časopis Evergreen Review – bylo velmi revoluční.

Já jsem nikdy nevybočil z mezí. Vždycky jsem ze všech svých potíží vyšel dobře a vždycky jsem spoléhal na První dodatek americké ústavy, protože jsem věřil, že spravedlivý boj s cenzurou se dá vyhrát. A stejně důsledně jsem od samého počátku provozoval i Grove Press. Rozhodl jsem se třeba vydat Milence lady Chatterleyové D. H. Lawrence, pak Obratník Raka Henryho Millera a nakonec Nahý oběd Williama Burroughse. Bojovali jsme, soudili se a nakonec vyhráli, což prakticky znamenalo konec cenzurování literatury v Americe.

Když jsem se zeptal Johna Caldera, který vydával v Anglii Samuela Becketta, koho pokládá za nejvýznamnějšího amerického spisovatele tohoto století, myslel jsem, že řekne Williama Burroughse, ale on jmenoval Henryho Millera.

Henry Miller byl svým způsobem předchůdcem Burroughse.

Zeptám se jinak – kdo podle vás významně ovlivnil americké spisovatele?

Řekl bych, že Miller. Jacka Kerouaka ovlivnil nesmírně, a také Allena Ginsberga a všechny další beatniky. Dnes jsem se probíral poznámkami a napadlo mě, že Burroughs, Ginsberg a Kerouac byli jakási svatá trojice. Allen byl něco jako otec, pastýř, který držel ty dva pohromadě. Myslím, že se sešli v pravou chvíli a určitě všichni vycházeli z Henryho Millera. Obdivovali i Becketta, ale ten je myslím nechápal. Jednou prohlásil o Burroughsových „rozstříhaných“ textech, že to není psaní, ale klempířina.

Jednou jsem byl u toho, když se Henry Miller sešel se Samuelem Beckettem – trochu se z mládí znali a o obou se vědělo, že jsou to nevyzpytatelní podivíni. Pozval jsem je na oběd a tam mi oba nezávisle na sobě, tak aby to ten druhý neslyšel, řekli: „Víš, on se velice zlepšil!“ Bylo to velice příjemné setkání.

Jak vzpomínáte na Kerouaka?

Kerouac byl úžasný spisovatel. Vydali jsme spoustu jeho knih. Já bych neřekl, že ho zničil úspěch a pití – žil by stejně, i kdyby nebyl slavný. Měl podivný vztah se svou matkou, a když zemřela, oženil se s dívkou, která mu tu matku měla nahradit. Hrůza. Je pravda, že hodně pil, a když byl opilý, telefonoval mi a strašně nadával na Židy. Byl neuvěřitelný antisemita a tvrdil, že mu dokonce nechtějí vydávat knihy. Jenže já jsem ho nebral vážně. Vždycky jsem říkal: „Víš co, Jacku, dneska ke mně na večeři nechoď. Tohle nemám zapotřebí.“ Ale bylo mi z toho smutno.

A co Jean Genet? Setkal jste se s ním, když byl v Americe?

To byla další neuvěřitelná politická motanice. Poprvé jsem o Genetovi slyšel koncem šedesátých let; pak mi kdosi zavolal a řekl: „Znáš nějakého Johna Geneta? Právě jsem ho přivezl z Kanady.“ Genet totiž nedostal americké vízum, protože tehdy tady platil absurdní zákon, že do země nesmějí být vpuštěni homosexuálové (směje se) – něco naprosto šíleného. Takže Genet se sem dostal z Kanady a zúčastnil se demonstrací v Chicagu v srpnu 1968. Vydali jsme tehdy číslo našeho časopisu Evergreen Review Reader s obálkou, na které byla společná fotka Geneta, Ginsberga a Burroughse… tři hoši pochodují vedle sebe na chicagské hlavní třídě!

Proč to všechno vlastně děláte? Nemusí být vydavatel tak trochu blázen?

Na vydávání knih se nedá zbohatnout – ale tenhle fakt do značné míry třídí lidi, kteří se vydáváním knih zabývají. V každém případě k tomu člověk musí mít opravdový vztah. Ale my jsme u toho vydrželi a nakonec to dokázali – a já myslím, že to stálo za to.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová