Jazyk exilu

V knize nazvané Setkání je dvacet šest esejů. Některé mají pár stránek, jiné jsou poněkud delší. Podívejme se na jeden z nich, který je pro sbírku charakteristický: „Co z tebe zbude, Bertolte?“

Esej začíná odkazem na článek z roku 1999, vydaném v Paris Weekly, který je „jedním z těch serióznějších“ (Kundera pravidelně odkazuje na lidi či texty bez uvedení jména. Není jisté, zda zobecňuje, nebo tak činí z diplomatických důvodů). Článek se věnuje mimo jiné osmnácti géniům tohoto století, jimiž jsou například Coco Chanel, Maria Callas, Bill Gates, Le Corbusier, Picasso, Yves Saint Laurent nebo nepříliš známý profesor astronomie Robert Noyes.

„Není tam žádný spisovatel“, připomíná Kundera, „žádný básník, ani dramatik, filozof, ani jeden architekt, jakýkoliv malíř, ale dvě návrhářky, jeden zpěvák, jediný filmař...(místo Chaplina, Bergmana nebo Felliniho vybrali pařížští novináři Kubricka).“ Ti, kteří měli výběr na starosti, nejsou ignoranti. „S velkou důkladností vyhlásili opravdovou změnu: nový vztah Evropy k literatuře, filozofii a umění.“

Přesto se na kulturní velikány nezapomíná: na konci 20. století, říká Kundera, „vznikly monografie o Grahamu Greenovi, Hemingwayovi, T. S. Eliotovi, Brechtovi, Heideggerovi, Picassovi a dalších. Ale přístup k nim se změnil. Namísto vyzdvihování díla se životopisci soustředí na jejich životy, na povrchní události, které překryly ukrytý smysl. „Evropa se začala hrnout do éry žalobců."

Jako odstrašující příklad Kundera uvádí „jednu obrovskou, osmisetstránkovou knihu o Bertoltu Brechtovi,“ aniž by zmiňoval její název, či autora, akademika („Brecht a spol..“ od Johna Fuegiho). Kniha odhaluje odpornosti Brechtovy duše (utajovanou homosexualitu, erotomanii, využívání přítelkyň, které byly opravdovými autorkami jeho her, sympatie ke Stalinovi, tendence lhát a ledové srdce) a „konečně v 45. kapitole se věnuje (Brechtovu) tělu, konkrétně jeho nechutnému odéru, kterému profesor dedikuje celý odstavec.“

Kundera pokračuje vtipně dál. „Jako důkaz toho, že toto čichové odhalení stojí na vědeckých základech, slouží v poznámce pod kapitolou detailní svědectví ženy, která tehdy pracovala ve fotografické laboratoři Berlínského sboru a kterou profesor vyzpovídal 5. června 1985 (což je až třicet let poté, co byl náš smradlavý chlapík uložen do rakve).“ A tak se Kundera podivuje: „Ach, co z tebe zbude, Bertolte?“

Možná je to vůči Fuegovi nefér, protože oprávněně odhalil pravou ohavnost génia...Nicméně, napovrch zde vyplývají Kunderovy satirické schopnosti při pokládání nepříjemných otázek.

Jednou z hlavních předností Setkání je zastání se nepochopených, podceňovaných, nebo zapomenutých talentů. Mezi ně patří Juan Goytisolo, Céline, skladatel Iannis Xenakis, Aimé Césaire a další umělci z Antil (jako malíř Ernest Breleur), spisovatel Curzio Malaparte, máme-li jich uvést jen několik. Kundera brání chápavou ošklivost ve Francisi Baconovi a srovnává ho se Samuelem Beckettem. Oceňuje politicky slušného Céline pro jeho nechuť tvořit povyk z čehokoliv, dokonce i ze smrti. V Xenakisově nemelodické hudbě velebí „krásu bez  emocionální špíny, svlečenou ze sentimentálního barbarství“ – jinými slovy míní romantismus, který přirovnává ke kýči.

V Malapartovi (polovičním Němcem a Italem a jeho opravdové jméno je Kurt Erich Suckett) Kundera vychvaluje uznání nové, poválečné Evropy, „zrozené z obrovské porážky, jež nemá v dějinách obdoby“, jak byla osvobozena ale také zároveň okupována Spojenými státy a Ruskem. V Danilo Kisovi, podceňovaném srbsko-maďarském židovském spisovateli, vidí člověka, který „nikdy neobětoval své romány politice“ a, jako Kundera, nechal se inspirovat všemi od Rabelaise a odmítaných surrealistů, jakými jsou Louis Aragon, André Breton, Paul Éluard a Philippe Soupault.

V Kunderově knize lze také nalézt rozsáhlou a zaslouženou poctu Bohumilu Hrabalovi, jenž čelil útokům svých kolegů. Vadilo jim, že zatímco ostatní byli komunisty umlčeni, on mohl dál vydávat. „Svět, kde může člověk Hrabala číst je naprosto odlišný od světa, kde jeho hlas nesmí být ani zaslechnut! Jedna jediná Hrabalova knížka dělá pro lidi víc, pro jejich svobodu mysli, než my všichni ostatní s našimi činy, gesty a hlasitými protesty!“ Víme tudíž, na čí straně Kundera stojí, když přijde řeč na „konflikt mezi národem, pro který je politický boj důležitější než opravdový život, než umění, než myšlenka a lidmi, jejichž celým smyslem a politikou je sloužit opravdovému životu, umění, myšlení.“

Kundera vystupuje ve prospěch principu neskutečného, „jedné z těch možností pro umění románu, která během své historie zůstala odmítaná“ – nebo, spíš, během století mezi Rabelaisem a Joycem, kteří, jak už se stalo, celou věc „znovuobjevili“. Z Kundery se nicméně fanoušek moderního antirománu, jež „nemá postavy, žádný děj, žádný příběh, pokud možno, ani žádné háčky a čárky,“ nestal. Ale oceňuje – jak píše v otevřeném dopise Carlosu Fuentesovi – to, co nazývá „archromán“. Nachází ho v práci Hermanna Brocha („Náměsíčník,“ „Smrt Vergilova“). Také si ve svých esejích váží Kafky a Gombrowicze a lehkosti i ironie, kterou obsahuje práce A. France.

Je milovníkem paradoxu. Nikoliv toho hloupého, který přináší život. Tam, kde si lidé pamatují vrahy židů, nikoliv ale hrdinné židovské úspěchy jako Schoenbergovův „Varšavský přeživší“, kterého Kundera považuje za „největší památník, jež hudba věnovala holocaustu“. Nebo zaostalý paradox těch, kteří oslavují století filmu a nedochází jim, že „film jako umění“ se dávno vzdal „filmu, agentovi hlouposti“.

Ne, on miluje umělecký, osvícenecký paradox, jehož je mistrerm. To stejné sleduje v Dostojevského „komické absencie komiky,“ která umožňuje románové postavě, aby „hlasitě“ vstoupila do „světa trapného smíchu, ve kterém jsme odsouzení žít.“

Kundera o humanitě obrovsky pochybuje: „I přes to, že se jim dostane bohatých zkušeností, vycházejí lidé z dějinných muk stejně hloupí, jako když do nich vstupovali.“ Obzvlášť tvrdě kritizuje seznamy nepohodlných lidí: „Všichni jsme závislí na soucitu těchto seznamů, jejich svévolných, neprověřitelných verdiktech a přitom jsme vždy připraveni napodobovat jejich hloupou eleganci“ – což je děsivý paradox, forma protimluvu.

Kunderovi dochází, a neodmítá to, že „pokud jeden umělec mluví o jiném, vždy mluví (nepřímo, spíš oklikou) o sobě samém.“ Takže někteří jeho oblíbení autoři mu jsou podobní. Píší jazykem exilu, nikoliv vlastním, povětšinou francouzsky. Uvádí Nabokova a Becketta, ale skládá poctu také Miloszovi, francouzsky píšícímu polsko-litevskému básníkovi a české spisovatelce žijící ve Francii Věře Linhartové, která tvrdí, že „spisovatel není vězněm jazyka.“ Podle ní exil často „dokáže přeměnit spisovatelovo vyhoštění a osvobozujícím způsobem ho nastartovat vstříc dalšímu místu, někam jinam, kde je vše definováno neznámým, kde se otevírají všechny druhy možností.“ Jako příklad uvádí další paradox, který lidi tíží. Týká se lidských práv. Po jednotlivci se chce, aby byl součástí vlastního národa a jazyka. Kundera usuzuje: „už dál nemůžeme hovořit o exilu, tak jak jsme o něm mluvili doposud.“

Přesto, že je Setkání krátké, dokazuje mnohé. Představuje nám autory, jakými jsou Islanďan Gudbergur Bergsson, Polák Marek Bienczyk a Patrick Camoiseau z Martiniku. A výmluvně znovu uvádí ve známost Malaparta, kterého mnozí z nás odmítli jako autora nové formy, kterou představil ve svých románech „Kaput“ a „Kůže“. Jeho utrápené a podnětné texty se vznášejí mezi novinařinou a fikcí a tudíž přinášejí důležité inovace.

Možná nejkouzelnější částí knihy je oněch patnáct stran nadepsaných Moje první láska. Kundera je věnoval nikoliv dívce, ale skladateli Janáčkovi, kterého správně staví do protikladu k přecitlivělému Wagnerovi a prohlašuje ho za bratra velikánů Bartoka, Schoenberga a Stravinského. Břitce probírá různé aspekty Janáčka a soustředí se na operu „Lyška Bystrouška“, jejíž hudbu a libreto objevně zkoumá.

Dokonce zvládá i tak náročný úkol, jakým je překlad Janáčkova stylu do slov:

„Omamně neprodyšné skládání vysoce kontrastních témat vedle sebe, témat, která rychle následují jeden po druhém, bez přechodů a často rezonují společně; napětí mezi brutalitou a něhou v extrémně krátkém časovém rozmezí. A ještě víc: napětí mezi krásou a ošklivostí, Janáček umí být jedním z mála skladatelů, kteří dokážou ve své hudbě přednést problémy známé velkým malířům: ošklivost jako předmět umění (v jeho kvartetech se například pasáže zahrané sul potnicello drápají a skřípou a přeměňují hudební zvuk v hluk).“

Zručný překlad Lindy Ascher do angličtiny dovoluje plynulé čtení (jen bych si přál, aby polesného v „Lišce Bystroušce“ nepřekládala jako lesního muže). Nedokážu si představit, že by tato kniha nedokázala čtenáře obohatit, pobavit, oslnit, znepokojit a rozhodně potěšit.

autor: John Simon pro The New York Times (26.8.2010)
úryvek z článku přeložil: Tomáš Rákos