Milan Kundera: Identita

Kunderova Identita byla překvapivě vydána nejprve italsky, japonsky, maďarsky a islandsky a teprve v roce 1998 ve francouzštině. Komorní milostný příběh je v podstatě analýzou mileneckého vztahu jedné dvojice. Láska je pro ně jediným záchytným bodem ve světě nejistoty a rozpadu hodnot. Identita je příběhem s jednoduchým syžetem a s rozostřenou hranicí mezi skutečností a fikcí. Protagonisté jsou pro vypravěče jen nositeli určitého existenciálního problému. Hlavními postavami příběhu jsou Chantal a její mladší partner Jean Marc, stárnoucí dvojice, která žije bezvýhradně jen pro poklidné štěstí své lásky. Ostatní postavy románu jsou buď anonymní (švagrová a její děti), nebo rovněž pojmenovány pouze křestním jménem, jako Chantalin nadřízený Leroy. Jedna z epizodních postav nese pouze přezdívku Britannicus, či se dokonce objevuje jen označení postavy začátečním písmenem F.

Chantal si z minulosti nese mnoho zklamání, první manželství se jí nevydařilo a její teprve pětiletý syn zemřel. Chantal je za smrt dítěte paradoxně „vděčná“, děkuje za darovanou svobodu a znovu získanou intimitu, která souvisí s vyvázáním z role matky. Tíhu minulého jí pomohlo překonat i přerušení všech kontaktů s rodinou svého bývalého manžela, protože měla intenzivní pocit, že se v jejich „spárech udusí“. .= Oba jsou rozhodnuti se ve prospěch svého vztahu vzdát minulosti (odchod Jeana Marca ze studií medicíny) a žít jen ve své současnosti. Chantal se proto vyhýbá setkáním s některými lidmi, ve snaze vytěsnit minulost, ale přichází absolutní prázdnota a ztráta orientace.

Oba hlavní hrdiny pojí kritický pohled na současnou společnost, paradoxem však zůstává, že Chantal pracuje právě v centru nepochopené a překroucené reality, v reklamní agentuře. Jean Marcovi vysvětluje, že má dvě tváře, jednu seriózní v práci a druhou láskyplnou pro něj. Tyto „masky“ jí pomáhají být úspěšnou v zaměstnání, kterým v podstatě pohrdá. Jsou pro ni vyčerpávající nutností a obává se, že jí postupem času zůstane z těch dvou ta horší. V úzkosti se jej ptá, zda ji bude i přesto milovat?

Chantal si při procházce po pláži v Normandii, kde mají milenci strávit víkend, pomalu uvědomuje, že již nejsou muži, kteří by se za ní otáčeli. Jean Marc zatím navštíví svého přítele z mládí F. v nemocnici a ten mu vypráví o jejich společných zážitcích ze studií. Tyto vzpomínky se Jeanu Marcovi zdají cizí, nevybavuje si je a jeho jedinou touhou je být z nemocnice pryč, zpátky v hotelu u Chantal.

Krize jejich vztahu vznikne ze dvou zcela obyčejných pocitů, které Jean-Marc a Chantal prožívají ve stejný moment. U něj je to údiv nad tím, jak mohl na normandské pláži zaměnit siluetu Chantal se siluetou cizí ženy. U ní pocit, že již nejsou muži, kteří by se za ní otáčeli, a že tedy již nepozná „žádoucí pohled“, ale jen „láskyplný pohled“. Místo mužů, kteří by po ní toužili, jsou tu už jen tatínkové (muži „potatínkovaní“ a zároveň zdětinštělí). Cítí, jakoby muži již nevnímali její pohled.

Těžištěm a hybným motivem románu je Chantalina věta: „Muži se za mnou již neohlížejí“. Začíná naopak pociťovat neklamné příznaky stárnutí svého těla. Z lásky ji začne Jean Marc posílat milostné dopisy podepsané tajnou značkou C. D. B. (jako Cyrano de Bergerac), v nichž se jí vyznává. Když čte Chantal řádky prvního dopisu má nepříjemný pocit, jako by se jí někdo chtěl vkrást do soukromí.

Přestože dopisy posouvají děj, v románu chybějí, nejsou zde citovány. Motiv dopisu, prostřednictvím něhož se Chantalin svět mění, nám může připomenout román Žert, ve kterém hraje korespondenční lístek Ludvíka Jahna podobně zásadní roli.

Chantal je obdivem neznámého ctitele polichocena. Tento nečekaný zájem v ní znovu probouzí touhu, připadá si opět jako přitažlivá žena. Dopisy si schovává na tajné místo z obrany, ale také z ješitnosti. Činy, jimiž chtěl Jean Marc zbavit Chantal osamělosti, se paradoxně obrací proti němu. On sám začne žárlit na vlastní fiktivní výtvor, protože ztrácí blízkost ženy.

Jean Marcova snaha je nepochopena, když totiž Chantal odhalí pravého autora dopisů a „špeha její intimity“ považuje vše za zradu. Jean Marc navíc dopisy hledá a při nepozornosti zanechá na úkrytu stopy, které jsou pro ni jasným důkazem, že o nich ví. Své podezření stvrdí porovnáním písma dopisů, které ji kdysi posílal Jean Marc s dopisy anonymního ctitele. Nyní si je jistá, že autor je stejný.

Krize se rodí z náhodného setkání dvou banálních dojmů a vede k nezvratné trhlině v jejich křehkém vztahu. Zároveň spouští ďábelský mechanismus, který směřuje k rozkolu, vzájemnému odcizení. Roztržka mezi milenci se mění ve zlý sen v souvislosti s odjezdem Chantal na konferenci do Londýna, kam ji nešťastný Jean Marc následuje. Následuje ji, protože nemá dostatek trpělivosti na to, aby čekal na její návrat. Touží vysvětlit všechna vzájemná nedorozumění.

Pro Chantal je londýnský pobyt hrůzostrašnou zkušeností, ztrácí zde svou identitu ve chvíli, kdy jí muž přezdívaný Britanicus začne oslovovat jiným jménem (Anna). V momentě, kdy Chantal ztratí jméno, se probouzí z děsivého snu. Tato chvilková ztráta identity je však vynahrazena blízkostí Jeana Marca ve společném loži, v němž ho ujišťuje, že již nespustí z očí jeho obraz. Bude se na něj dívat každou noc, ve strachu že kdyby jen na moment odklonila svůj zrak, tak by mohl být na jeho místě had anebo jiný muž.

V knize se objevují úvahy o stárnutí, samotě, času, neporozumění, mizení, nenadálých proměnách osobnosti a přátelství. Poté, co Jean Marc obdrží zprávu, že jeho přítel ze studií F. zemřel, uvažuje nad tím, že přátelství je problémem nikoliv žen, ale mužů, a to díky jejich sklonu k romantismu.

Hlavním motivem však zůstává otázka „identity“, nad kterou autor ve svých dílech přemýšlí a v různých obměnách ji v dalších textech znovu a znovu pokládá: „Jak dlouho může být člověk považován za totožného se sebou samým?“ Právě pro lásku je nejcennější a zároveň nejvíc ohroženou věcí identita partnerů. Podstatou lásky je jedinečnost milovaného člověka. Identita je dílem s nádechem nostalgie a humoru, představuje náš svět, kde je hodnota lásky, přátelství a erotiky postupně deformována.

V Identitě si okamžitě povšimneme absence jakéhokoli vměšování autora-vypravěče do textu, jedinou výjimkou je úplný konec knihy. Ve finále příběhu se vypravěč přihlásí o slovo a zpochybní skutečnost celé předchozí dějové konstrukce. Myšlení je v Identitě odhalováno výhradně prostřednictvím dua protínajících se hlasů hlavních postav. Každá z epizod, které Jean-Marc a Chantal prožívají společně, je vždy navíc zopakována, zdvojena, viděna nejprve z pohledu jednoho a pak druhého. Prostřednictvím dialogů hlavních postav je nám zprostředkován autorův pohled na současný svět.

Identita je nesmírně působivá také díky tomu, jakým způsobem dokázal Kundera vyjádřit dramatičnost lidské existence. Tímto románem nám nastínil iluzorní představu o poznání sebe sama, o proměnách identity jednotlivce v čase a nepředvídatelnosti člověka.